NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5017.

Pozemková reforma: Prekluse podle § 3 náhr. zák. postihuje i právo volby podle § 11 záb. zák., stejně jako žádost podle 2. věty § 11.
(Nález ze dne 15. října 1925 č. 16389).
Prejudikatura: Boh. 3076, 4863 adm. a j.
Věc: Klášter premonstrátů v Teplé (adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) stran nároku dle § 11 záb. zák.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Dvěma podáními ze 17. května 1920 a 8. června 1920 žádal stěžující si klášter za vyloučení ze záboru dle § 3/a záb. zák. řady objektů svého velkostatku T. Výměrem ze 6. července 1921 oznámil žal. úřad prostřednictvím zem. civ. soudu v Praze stěžujícímu si řádu dle § 2 a násl. zák. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. zamýšlené převzetí tohoto velkostatku, a vyjádřil se řád u tohoto soudu podáním z 3. září 1921, že podle ustanovení § 3 cit. zák. uplatňuje nárok svůj dle § 11 záb. zák. na 250 ha půdy, označil podrobně nemovitosti, jež mu v mezích tohoto nároku mají býti ze záboru propuštěny, a doložil, že v případě tom, když by nebylo uznáno na vyloučení shora uvedených nemovitostí dle § 3/a záb. zák., vyhrazuje si výslovně právo některé z reklamovaných objektů dle § 3/a záb. zák. požadovati v mezích svého nároku dle § 11 záb. zák. místo nemovitostí právě reklamovaných.
Podáním z 20. března 1924 žádal stěžující si řád o vyloučení objektů dle § 3/a záb. zák. a § 20 příd. zák., předložil prozatímní seznam nemovitostí o výměře 500 ha, jich propuštění dle § 11 záb. zák. žádá pro ten případ, že bude vyhověno jeho žádosti podle § 3/a záb. zák. a § 20 příd. zák., a prohlásil, že v případě tom, kdyby žádosti té nebylo v plném rozsahu vyhověno, vyhrazuje si právo nemovitosti dle § 3/a záb. zák. a § 20 příd. zák. reklamované požadovati podle § 11 záb. zák. Zároveň prohlásil, že shora uvedenou žádost ze dne 17. května 1920 bére zpět. Výměrem z 1. července 1924 odmítl žal. úřad tuto žádost, pokud se domáhá propuštění jiných parcel, než jsou uvedeny v podání z 3. září 1921, jako opožděnou, a v důvodech uvedl, že st-l uplatnil dle § 3 náhr. zák. nárok dle § 11 záb. zák. již dne 3. září 1921, že nová žádost z 20. března 1924 byla podána až po uplynutí 30denní lhůty, stanovené § 3 náhr. zák., tedy opožděně, a doložil, že o propuštění parcel, uplatněném souhlasně v obou žádostech, bude rozhodnuto později po konaném šetření.
Žal. úřad zaujal tedy v tomto rozhodnutí stanovisko, že v řízení dle § 11 záb. zák., jež se stěžujícím si řádem provede, nevezme zřetele na jiné parcely, než ty, jichž se týká podání z 3. září 1921, a že právě jen obsah podání toho sloužiti mu bude za základ jehc rozhodování. Nerozhodl tedy žal. úřad dosud ani o podání ze 3. září 1921, ani o výhradě eventuelní změny volby pozemků:
Vycházeje z tohoto stavu, uvážil nss o stížnosti takto:
Stížnost nepopírá, že podání z 20. března 1924, jímž stěžující si řád žádal za propuštění nemovitostí podle § 11 záb. zák., bylo vzneseno již po uplynutí 30denní lhůty, stanovené v § 3 náhr. zák., má však za to, že nejde c nárok nový, nýbrž o pouhou modifikaci nároku včas uplatněného, k níž prý má vlastník kdykoliv až do rozhodnutí stpú-u právo, pakliže se dodatečně změnily předpoklady pro požadování nemovitostí dle § 11 záb. zák., zejména pak tehdy, když st-l některé nemovitosti, reklamované dle § 11 záb. zák., dodatečně reklamuje dle § 3/a záb. zák. nebo § 20 příd. zák.
Nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 3076 adm., že zákonodárce v § 3 náhr. zák. normoval preklusi vlastníkova nároku dle § 11 záb. zák., a že po uplynutí 30denní lhůty v tomto zákonném předpise stanovené nemůže vlastník v rámci nemovitostí, jichž zamýšlené převzetí bylo mu oznámeno, více nemovitosti dle § 11 záb. zák. reklamovati, resp. půdu, kterou již reklamoval, dodatečně měniti. Také v nálezu Boh. 4863 nss vyslovil a odůvodnil, že prekluse § 3 náhr. zák. postihuje í právo volby vlastníkovy, §em 11 záb. zák. normované. Na názorech těchto setrval nss i v dnešním případě.
Stížnost namítá konečně, že preklusivní lhůta § 3 náhr. zák. netýká se ustanovení druhé věty § 11 záb. zák. a že za platnosti původního znění § 5 náhr. zák. nemovitosti ty nemohly býti reklamovány.
Námitky ty neshledal soud důvodnými. § 3 náhr. zákona, na jehož znění novela ze 13. července 1922 č. 220 Sb. ničeho nezměnila, nerozeznává mezi ustanoveními první a druhé věty § 11 záb. zák., nýbrž stanoví všeobecně, že vlastník se má vyjádřiti, uplatňuje-li u nemovitostí k převzetí určených své právo dle § 11 záb. zák. Měl-li st-l za to, že druhá věta § 11 záb. zák. dává mu právo na propuštění nemovitostí nad výměru § 2 záb. zák. až do 500 ha, pak musel i právo to v dané lhůtě uplatniti, aby se vyvaroval prekluse § 3 náhr. zák.
Uplatnění toto nemohlo býti na překážku ani ustanovení § 5 náhr. zák. původního znění, platného v době, kdy vlastníku oznámení dle § 3 náhr. zák. bylo doručeno, neboť ustanovení to, ani jeho odst. 1, nijak obsahem svým předpisů druhé věty § 11 záb zák. se netýká, naopak uplatňování nároku dle § 11 záb. zák. po menších částkách perhoreskuje. Dle § 5 náhr. zák. může stpú beze všeho zamítnouti žádost opožděně podanou. Byla-li žádost vznesena — jak shora uvedeno — již po uplynutí lhůty § 3 náhr. zák., a nelze-li ji prohlásiti za přípustnou modifikaci žádosti včas uplatněné, byla podána opožděně, a není tudíž v odporu se zákonem, když stpú odmítl o ní jednati.
Pak také nelze shledávati ani předčasnost, ani jinou vadu řízení v tom, že stpú tuto opožděnou žádost dle § 11 záb. zák. odmítl dříve, než rozhodl o vznesených nárocích dle § 3/a záb. zák. a § 20 příd. zák.

Citace:

č. 5017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 324-326.