Frant. Modráček:

Kooperace v primitivních společnostech.

13. Tak zvaný komunism přírodních společností.
O přírodních společnostech utvořilo se vlivem jisté starší a novější literatury mínění, že žijí v úplném komunismu a neznají soukromého vlastnictví, jež se prý vyskytuje až na onom stupni vývoje, kdy přírodní život přechází v civilisovaný. V této literatuře jsou přírodní lidé vylíčeni jako ztělesněné ideály vzájemností a bratrství, jimž jsou cizí sobecké pudy i jiné neřesti, vyznačující lidi civilisované. I spisovatelé, kteří poznali přírodní lidi z vlastní zkušenosti a mají o nich názor mnohem střízlivější, užívají často k charakteristice jejich hospodářského a sociálního života výrazu socialism a komunism. Ba najdeme mezi nimi autory, jejichž líčení života a povahy přírodních lidí nezadá mnoho utopistickým představám, jež o nich rozšířila zmíněná literatura (Rousseau, Engels, Kropotkin a j.).
Z předchozích kapitol učinili jsme si již hrubou představu o vlastnickém zřízení i o povaze přírodních lidí. Poznali jsme, že není u nich zdaleka vše společné a že neliší se svými všeobecnými sklony a pudy, přes odlišnost životních podmínek, valně od lidí civilizovaných. Ale předchozí kapitoly zasvětily nás do těch věcí jen kuse a nesouvisle; dlužno tudíž — zejména vzhledem k jejich anthropologické a sociologické důležitosti — zabývati se jimi ještě zvláště a podrobněji.
Ačkoliv zdá se to zbytečným, nebude snad na škodu, když připomeneme, že komunism v tom smyslu, že by obyvatelé většího území nebo širokého příbuzenstva, jak se to myslí pojmem »rodový komunism«, žili v hospodářském společenství, jednotně organizovaném a vedeném, v němž všechny věci jsou společny, nikde neexistuje a nikdy neexistoval. Mluvíme-li o společenství přírodních lidí, jest vždy míti na zřeteli, že běží tu jen o jisté hospodářské úkony společně prováděné nebo o společné vlastnictví jistých předmětů aneb o společné chlebení docela malých rodinných skupin. Uvnitř a vedle tohoto společenství existují rodiny se samostatnou domácností a není domorodého kmenu, jenž by neznal individuelního vlastnictví, velmi zhusta i v rodině samé rozděleného.
Jak jsme zpředu uvedli, setkáváme se již na nižším stupni hordového života s individuelními rodinami s vlastní střechou a vlastním krbem, jež dostávají podíl na společné kořisti. Nepochybně jen docela malé tlupy, složené z jedné, nebo nejvýše dvou až tří rodin, praktikují jednu domácnost. Nářadí, nástroje a zbraně jsou vesměs individuelním vlastnictvím; podobně náleží každému, co uloví nebo najde mimo společnou výpravu. V hordě s jedním příbuzenstvem panuje jakýsi druh spotřebního komunismu, totiž všichni vypomáhají si navzájem tím, co mají, a má-li některá rodina nedostatek, jest ostatními podporována. Nicméně chlebí zpravidla každá rodina pro sebe i když bydlí s ostatními rodinami pod jednou střechou.
Co tyto řádky píši, dostala se mně do ruky kniha Pavla Schebesty,1 v níž tento cestovatel zajímavým způsobem líčí své zkušenosti ze svého osmnáctiměsíčního pobytu mezi toulavými trpaslíky malajských pralesů. Toto podivné plémě, označované jménem Semang, nalézá se asi na tom stupni, jako domorodci australští. Používá podnes nástrojů a zbraní ze dřeva (bambusu). Železné nástroje, jimiž své nářadí doplňuje, pocházejí z výměny s Malajci.
S jistým překvapením dověděl se autor, že u trpaslíků, ač žijí zpravidla v jednopříbuzenských tlupách, není vše společné. »Každé dospělé mužské individuum má jeden nebo více ipoových nebo několik rozptýlených durianových stromů, jež jsou jeho osobním vlastnictvím.«Schebesta, P. Bei den Urwaldzwergen von Malaya (1927), s. X Jeden z domorodců vlastnil v jednom obvodu tři jedové2 stromy, v jiném vlastnil duriany. Jiný osvojoval si deset durianových stromů. Nárok na užívání těchto stromů má jen majitel a nikdo se neodváží bez dotázání majitele něco se stromu uříznouti nebo se naň vyšplhati. Pokud se týče movitých předmětů, jest individuelní vlastnictví rovněž uznáváno. »Oděv a nástroje jsou osobním vlastnictvím, jež bez dovolení nesmějí být vypůjčovány. Taktéž ženy mají osobní právo na vše, co si samy zhotoví; chýše jest majetek ženy. Jestliže se manželé rozejdou, opustí muž chýši a vyhledá si jinou, nebo si postaví novou.«Schebesta, P. Bei den Urwaldzwergen von Malaya (1927), s. X O potraviny se členové hordy přátelsky dělí. I když přinesou ženy z lesa dostatek jedlých kořenů a každá rodina má rýži, maso nebo zvěřinu, vyměňují si nicméně potravu navzájem. »Každý poděluje druhé rodiny ze svého, co uvařil a připravil. Je-li některá rodina jednoho dne zvláště šťastná, dává všem ostatním rodinám svého rodu, i přijde-li sama zkrátka. Jsou-li v ležení jiné rodiny, nenáležející k rodu, vycházejí při dělení s prázdnou nebo skoro s prázdnou. Možno tudíž — dokládá autor — mluviti o jistém druhu komunismu u Semangů, je to však jen komunism rodinný, jenž se vztahuje i na potraviny.«Schebesta, P. Bei den Urwaldzwergen von Malaya (1927), s. X Jak se z jiných poznámek autorových poučujeme, není tento potravní komunism neobmezený. Každá rodina pečuje především o sebe. Osamělý mrzák nebo vdovec s nedospělými dětmi, jenž těžko shání potravu, trpí větší bídu než jiní, zejména sirotci mají život trpký. Necitelné macechy nescházejí ani u Semangů.3
Na vyšším stupni hordového života, kdy horda při svém loveckém a sběratelském živobytí zabývá se již i chovem dobytka a počátky zemědělství, pokud to dovoluje častá změna jejího bydliště, bývá domácí zvěř jednak v držení soukromém, jednak v držení kolektivním; zemědělství, jak se zdá, jest od počátku provozováno individuelně: každá rodina zřizuje si svou vlastní trpasličí plantáž, jejíž plody náležejí výhradně jí samé, neboť se o ně sama přičinila. Zprvu pokoušejí se o tento nový zdroj výživy jen zvláště podnikaví jednotlivci, od nichž se tomu pozvolna učí ostatní členové hordy, jak to vidíme u Semangů. O kočovných Indiánech kotliny Paraguayské, kteří — jak jsme již zpředu poznamenali — provozují též něco zemědělství a mají též něco dobytka, podává nám Wavrin tyto informace:
»Vlastnictví, jak území, tak předmětů a domácích zvířat jest uznáváno. Indián může míti svého koně, možná i své skopce, svou drůbež, své zbraně, své kuchyňské nářadí, své nástroje, svůj zemědělský koutek. Přátelé mu nevezmou ničeho. Najde-li med, stačí, poznamená-li strom, kde se nalézá. Nicméně praktikují systém obecnosti: chýše náležejí celé skupině. Jenom některé kmeny, jako Choroti a Mataco, staví obydlí pro každou rodinu zvlášť. Zřídka bývá některý Indián bohatší než jeho soused, neboť na žádost svých přátel rozdělí jim vše, nestaraje se o budoucnost.«Wavrin, M. Les derniers Indiens primitifs (X), s. X" Na jiném místě dovídáme se od téhož autora, že mnohdy i domácí zvířata náležejí vesnici, která se zhusta skládá toliko z jediné střechy.4
Z těchto informací vysvítá, že v paraguayských hordách existují oba vlastnické systémy: individuelní i společný. U některých kmenů převažuje společný systém více, u jiných méně, což souvisí nepochybně s velikostí i se složením hordy. Čím jest horda menší a rodově jednotnější, tím více ustupuje soukromé vlastnictví do pozadí. Jak sděluje Wavrin, žijí jen usedlejší kmeny ve větších vesnicích, kdežto kmeny, živící se převážně honbou, lesními plody a rybolovem, toulají se v tlupách, čítajících pouze dvacet až padesát, nejvýše sto hlav; jednotlivé tlupy čítají ještě méně, nebo docela jen jednu rodinu se svobodnými dětmi. Je pochopitelno, že u docela malých tlup, složených z jedné, dvou nebo tří rodin téhož hnízda, obmezuje soukromé vlastnictví jen na maličkosti a že taková tlupa mívá jednu domácnost, což u větší hordy jest sotva možné, neboť společné chlebení několika desítek osob vyžadovalo by složitého a těžkopádného aparátu, jenž byl by potulnému životu spíše na obtíž, než na prospěch.
L. H. Morgan zmiňuje se ve své proslulé studii Ancient Society o dlouhých společných domech severoamerických Indiánů, v nichž pobývalo pět, deset i dvacet rodin, a připojuje, že každá domácnost byla zařízena komunisticky. Pohříchu nesděluje nic podrobnějšího a určitějšího o těchto komunistických domácnostech. Nevíme, jak byly velké, zahrnovaly-li všechny obyvatele dlouhého domu či dělil-li se dům případně na několik komunistických domácností. Bydlení pod jednou střechou neznamenalo ještě společnou domácnost, jako neznamená ji bydlení v moderním činžáku, neboť každá rodina měla své oddělení a mohla dobře hospodařiti pro sebe. Schebesta nás poučuje, jak vznikají dlouhé chýše u primitivních Semangů. Jsou to vlastně k sobě těsně připojené chýše jednotlivých rodin. Na vedení domácnosti trpaslíků nemá to žádného vlivu: každá rodina vaří pro sebe, nechť bydlí pod oddělenou nebo společnou střechou.
Že ani u severoamerických Indiánů nebylo zdaleka vše společné, dovídáme se z jiných poznámek Morganových, jež odpovídají zhruba tomu, co nám vypráví Wavrin o Indiánech kotliny Paraguayské. Vedle movitého osobního vlastnictví měly jednotlivé indiánské rodiny svá políčka a zahrádky, jejichž plody užívaly pro sebe a jež byly též předmětem dědictví. Jako u afrických kmenů s mateřským právem bylo i u Morganových Indiánů osobní vlastnictví muže a ženy rozděleno a po jejich smrti připadalo jejich rodům resp. nejbližšímu příbuzenstvu každého.
Podle Morgana vyvíjelo se vlastnictví v souvislosti s vynálezy nových prostředků živobytí. Na nejnižších stupních bylo jen vlastnictví osobní; společné vlastnictví vzniká teprve s kmenovým územím a stavbou společných obydlí, ale na žádném stupni nezatlačuje vlastnictví osobní, jež se neustále rozmnožuje.5
S podobným vlastnickým řádem jako u kočovných Indiánů shledáváme se u kmenů usedlých, u nichž zemědělství a zahradnictví s chovem dobytka nebo bez něho jsou hlavními zdroji živobytí. Všude se setkáváme se soukromou držbou a soukromým majetkem vedle společného vlastnictví.
Zde se nemůžeme vyhnouti, nemá-li čtenář tápati v nejasnostech, malému odbočení. Ve zprávách cestovatelů a badatelů nic nepůsobí větších zmatků, jako nepřesné a dvojsmyslné užívání pojmu »rodina« a »domácnost«.
U divochů dlužno rozeznává ti dva až tři rodinné typy: individuelní rodinu, složenou (širší) rodinu a velkou (širokou) rodinu. Individuelní rodina skládá se zpravidla z muže, ženy nebo žen a svobodných dětí; u bohatších domorodců přísluší k ní otroci a jiné osoby, žijící v její domácnosti. Složená rodina představuje domácnost, v níž společně žijí dvě nebo více blízce příbuzných rodin. Velká či široká rodina pak jest skupina blízce příbuzných rodin obou typů.
Ježto zpravodajové nerozlišují přesně mezi uvedenými rodinnými typy, nevíme začasté, když nás informují o vlastnictví nebo hospodářství rodin a domácností, vztahu je-li se to na tu neb onu rodinu. Kromě toho náležejí žena a muž různým příbuzenstvům a jejich majetek jest často individuelně rozdělen. Je-li na př. řeč o honebním obvodu rodiny, není vždy snadno uhádnouti, míní-li se tím vlastnictví bilaterální či kolaterální rodiny. Zmatek se zvětšuje ještě tím, že zpravodajové užívají termínu »komunismus« dosti nekriticky a třeba na jedné a téže straně mluví o komunistických domácnostech a zároveň o individuelních zahrádkách, individuelním vlastnictví zvířat, stromů a pod. Chceme-li se v tom nesouladu vyznati, musíme nejen kriticky zkoumati údaje téhož spisovatele, nýbrž je stále srovnávati s údaji jiných spisovatelů. Tím způsobem dospějeme k poznání, že kromě patriarchální rodiny vyššího stupně (Bambara a jiní kmenové), kde jsou seskupeny jednotlivé rodiny kolem zděděného společného majetku, k němuž jsou povinny přispívati svou prací, nikde velká rodina nepředstavuje a neprovozuje společné hospodářství. Každá individuelní nebo složená rodina hospodaří pro sebe a podle toho je rozděleno vlastnictví. Společenství ve velké rodině obmezuje se na držbu půdy, stromy, po případě chýše a jiné předměty, a na vzájemnou podporu při práci a v konsumu. Nástroje, nádoby, domácí zvířata, produkty, nezřídka i chýše a jednotlivé stromy jsou buď společným vlastnictvím bratrů složené rodiny, nebo vlastnictvím individuí (může nebo ženy); také parcely bývají někdy drženy soukromě.
Velká rodina žije buď ve vlastní vesnici nebo v jedné vesnici s jinými příbuznými nebo nepříbuznými rodinami, tvoříc tu svou zvláštní skupinu obydlí. U velkého počtu kmenů (Lango, Baila, Ao Naga atd.) rozrůstá se původní rodina povětšině v individuelní rodiny, aniž se tvoří složené rodiny, jak soudím z toho, že spisovatelé, líčící jejich hospodářství, mluví jen o individuelním vzdělávání půdy. Ve složené a velké rodině jest hlavou otec nebo jeden z bratrů, není-li otec na živu. Hlava rodiny jest představitelkou všeho, со k rodině náleží. Její právo není přesně vymezeno; je závislá na schválení ostatních dospělých mužských členů rodiny při důležitých rozhodnutích, nicméně bývá někdy její chování dosti absolutistické.
Mluvíme-li o soukromém nebo individuelním vlastnictví u přírodních kmenů, nesmíme s ním ovšem ztotožňovati náš pojem soukromého vlastnictví, právně přesně vymezeného. Jest totiž stále míti na paměti, že divoch a rodina divocha jsou články širšího rodinného a příbuzenského kruhu, v němž na vše, co kdo vlastní, se hledí rodinnými zraky jako na součást jmění celé skupiny. Mezi členy téhož příbuzenstva do určitého stupně není přísně odděleného vlastnictví, ačkoli uznává se osobní a rodinná držba. Je zajímavo, že více se respektuje právo na př. na stromy, chýše a zahrádky, nežli na drobné předměty a potraviny.
Někteří spisovatelé usuzují z toho, že divoch vůbec nezná soukromého vlastnictví movitých věcí, jež prý náležejí obecnosti a každý, kdo k ní přísluší, nebo i cizinec, má na ně užívací právo, jako jejich formální vlastník. Bude dále ukázáno, že úsudek ten je upřílišněný. Není-li si divoch mnohdy jasný v tom, co patří jinému, ví zcela dobře, co je jeho a umí svému právu dáti příslušný výraz. Zejména vůči jiným příbuzenským skupinám a jejich příslušníkům jest vlastnické právo hájeno velmi rozhodně.
Uvedeme nyní příklady, jež nám objasní vlastnické zřízení. usedlých kmenů, z nichž bude nám možno posouditi, pokud existuje u nich t. zv. komunism.
Zastavme se nejprve u domorodců ostrůvku Mailu, jejichž život popsal W. J. V. Saville, který, jak praví, mel příležitost je pozorovati po dvacetpět let. Jeho monografie má pro nás zvláštní důležitost, že nám podrobněji než jiní spisovatelé líčí hospodářský život v rodině. Ovšem jest též názorným příkladem, jak snadno může čtenář dospěti k nesprávným představám o hospodářském zřízení primitivních společností, nestuduje-li obsah knihy velmi pozorně.
Saville uvádí nás nejprve do příbuzenských poměrů na ostrově. Obyvatelé Mailu dělí se ve čtyři velké rody, z nichž každý má své sídlo v určité části ostrova. Rod dělí se v menší rody čili subklany; ty pak v jednotlivé domácnosti. Menší rod jest rozšířená rodina a vznikl tím způsobem, že se z jedné domácnosti oddělily jednotlivé rodiny, jež si založily v jejím sousedství nové domácnosti, zůstávajíce s ní spojeny společným náčelníkem (otcem široké rodiny) a jinými svazky, na př. společnou držbou půdy, na níž má menší rod dědické právo. Jednotlivá domácnost se skládá obyčejně z jedné nebo více generací mužské linie (viz k tomu str. 46. tohoto ročníku »S. R.«).
Podle autora panuje v tomto zřízení, v jednotkách i celku, komunism: There is a communism of the kin, a communism of the clan, and a communism of the community. (Jest tam komunism v užším příbuzenstvu, komunism rodu i komunism obce.) »Členové domácnosti představují nejtěsnější příbuzenstvo a komunistickou skupinu. Leč komunism, ovšem méně přísný, jde přes jednotlivou domácnost a rozšiřuje se na všechno pokrevní příbuzenstvo.«Saville, W. J. V. In unknown New Guinea (X), s. X6
Zkoumáme-li, v čem ten široký komunism záleží, o němž se autor zmiňuje, poznáme, že může se vztahovati toliko na společnou držbu půdy a některých stromů, na jisté společné podniky vesnice (honba, rybolov), na společné vlastnictví jistých předmětů, jako velkých člunů a sítí a na různé způsoby vzájemnosti mezi blízce příbuznými rodinami, jako jest vzájemná výměna potravy, výpomoc v práci, vzájemné půjčování si věcí a pod. Ale to není ještě komunism, neboť každá jednotlivá domácnost má vlastní hospodářství, t. j. pracuje na rozdělené půdě a odděleně konsumuje. Není tu společného hospodářství ani vesnice, ani velké rodiny (subklanu). Cosi komunistického jest ve zvyku zvaném veveni, jenž pozůstává v tom, že si blízce příbuzné rodiny obou stran posílají večerní potravu; ale jak vysvítá z popisu Savillova, je to jednak založeno v povinnosti, podporovati staré rodiče a členy domácnosti, jež bydlí u jiných příbuzných, jednak v reciprocitě: kdo dává, též od jiných rodin přijímá. Pokud se týče hospodářství ve složených domácnostech, není Saville všude dosti jasný, zejména pokud se týče jejich pracovní organisace. Dovídáme se, že majetek jest v nich ponejvíce společný, že se snad i bydlí a jí společně. Věci, jež jsou individuelním vlastnictvím — běží o drobné předměty — používají se vzájemně. »Malé rybní sítě, nádoby na vodu, hrnce a rohože jsou užívány členy domácnosti bez rozdílu. Bratr používá pro sebe majetku bratrova — »důvěřujíce« jeden druhému, jak říkají — a děti činí totéž s věcmi svých rodičů. Věci jako tabák, arekové ořechy, betelové listy a kůra, citrónové nádobky a zbylá potrava jsou často označovány jako věci, »o něž jest požádati«. Použije-li jich některý člen za nepřítomnosti ostatních, rozumí se, že to řekne a více se o tom nemluví.«Saville, W. J. V. In unknown New Guinea (X), s. X Ale jinde překvapuje nás Saville poznámkami, z nichž vysvítá, že domácnost nebývá vždy tak komunistická. Tak na př. čteme o individuelním vlastnictví obydlí (bývá asi vždy majetkem jedné rodiny), o dělení půdy, přidělené jednotlivým domácnostem v subklanu, na oddělené domácnosti a individuelní zahrádky; jinde sděluje autor, že když jednotlivci pěstují na určitém dílci nepřetržitě užitečnou rostlinu, stává se dílec ten více méně jejich vlastnictvími, že půda může býti děděna i darována, na př. může otec dívky dáti jejímu muži kousek pole к výživě svého vnuka a stanoviti, že bude vnukovým majetkem.7
To jsou ty rozpory a nejasnosti, o nichž jsme se shora zmínili a s nimiž se budeme v průběhu této kapitoly stále setkávati. V tomto případě můžeme si dosti snadno věc objasniti. Jednotlivé domácnosti jsou totiž různě složeny. Některé mají jen jednu rodinu, při níž se přiživuje na př. jeden nebo dva svobodní bratří nebo sestry mužovy strany, adoptované děti mrtvých příbuzných, staří rodiče atd. Tu jest domácnost jednotná a hlava rodiny individuelní vlastník. V jiných žijí pohromadě rodiny dvou nebo tří bratrů — větší domácnosti sotva se vyskytují. Nejsou-li rodiny bratrů dosti četné, mohou hospodařiti společně; ale jest též možné, že rodiny mají své zvláštní parcely a jen přispívají k společné domácnosti, v níž se zúčastňují částečného chlebení. Že početnost rodiny v tom asi hlavně rozhoduje, žije-li rodina v těsnějším nebo volnějším spolku s jinou nebo jinými rodinami, o tom nás poučuje jedna poznámka Savilleova:
»Nemá-li větší rodina dostatečný počet mužů, spojuje se k vzdělání společné zahrady, což znamená, že společně provádí těžkou práci, již vyžaduje vykopání vzrostlé trávy. Kde větší rodina se skládá ze tří nebo čtyř domů, každá domácnost vzdělává svou vlastní zahradu. Aby se v (společné) zahradě rozeznaly parcely jednotlivých domácností, používá se k tomu cíli kamenů,Saville, W. J. V. In unknown New Guinea (X), s. 1718 t. j. jako mezníků. To znamená, že jen slabé rodiny zůstávají pohromadě s jinou rodinou; silnější se oddělují a zařizují pro sebe.
Závěr z toho, co jsme právě uvedli k objasnění vlastnického zřízení na Mailu, jest ten, že tam existuje soukromé vlastnictví nejen drobných předmětů, ale i chýší a namnoze i prostředků výživy a že společné hospodářství obmezuje se jen na malé rodinné skupiny, jež se často neliší od četnější rodiny civilisované. Fakt je, že zpravidla každý dům hospodaří odděleně. Uplatňuje se tam tudíž týž zákon, jenž se projevuje ve skupinovém životě všech přírodních kmenů: Jakmile skupina dosáhne jistého objemu, nebo její součástky mohou existovati samostatně, individualisuje se. Přírodní člověk nemiluje větších komunistických kolektivit.
U Fidžiů, jejichž vlastnické zřízení jest typické pro velkou část Polynésie a Melanesie, půda jest pokládána za vlastnictví klanu (rodu). Jednotlivé rodiny mají však pod dozorem klanu své oddělené hospodářství. Každý muž — čteme u rev. W. Deane-a — má svůj dílec a má ho užívati. Nečiní-li tak, předá se za souhlasu klanu jinému členu. Nikdo nemůže svůj dílec zciziti. Zemře-li, připadne jeho dílec opět klanu, jenž jej přidělí, jak za dobré uzná. Rovněž nemohou býti prodávány domy, ježto jest na nich klanová práce. Někteří vysocí náčelníci pokusili se osvojiti si právo k prodeji obecné půdy, ale lid se proti tomu postavil. Osobní majetek sestává z těch věcí, jež si člen klanu zhotovil ve volném čase; jsou to rohože, hrnce, sítě, sůl a pod. Majetek ten může býti zcizen a je často vyměňován za jiné věci. K tomu cíli smluví se dvě vesnice o uspořádání společného trhu. Lid přinese na př. vepře nebo rohože, jež chce směniti za hrnce nebo sůl, jež mají obyvatelé druhé vesnice. Takový trh jest spojen s předchozími ceremoniemi, hody a radovánkami. (Rozumí se samo sebou, že k osobnímu vlastnictví náleží též plody vlastní zahrádky, na něž Deane pozapomněl.)
Uvnitř klanu, připomíná Deane, není osobní vlastnictví tak vyhraněno jako u nás. Náčelníci používají jakési feudální moci, mají právo vzíti jednotlivci prase nebo rohož, je-li to zdánlivě pro dobro kmene. Každý člen »kmene nebo rodu« může po druhém požadovati věc, jemu náležející, a ten jest obyčejem vázán, jeho žádosti vyhověti. Obyčej ten se zove »kerekere«. Kerekere jest zneužíváno lenošivými lidmi, kteří na oplátku nepomýšlejí. Deane uvádí výrok jistého spisovatele, jenž řekl, že blahobyt Fidžiů spočívá v počtu osob, od nichž možno žebrati. Vydělá-li si člen vesnice někde nějaké peníze, nemá pokoje — nehájí-li resolutně svůj majetek — dokud vše nerozdá. Kalhoty jsou na př. nošeny celou vesnicí, dokud nejsou roztrhány.9 Tolik Deane, jemuž tu odpouštíme, že nerozlišuje klan (rod) od vesnice, subklanů a širokých rodin.
V uvedených obyčejích vidíme zřetelně rodinný poměr obyvatelů fidžijské vesnice. Přes to, že individuelní vlastnictví jest oslabováno rodinným poměrem, je nicméně realitou jejich společenského a hospodářského života. Každý člen vesnice má velmi dobrý smysl pro svůj majetek. »Kerekere« jest vlastně půjčka a zapůjčovatel si může od dlužníka vyžádati jinou, třeba lepší věc. I vezme-li náčelník něco Fidžiovi, jde ten po čase k němu a žádá za to nějakou náhradu nebo službu.
S podobnými zvyky shledáváme se též na jiných ostrovech Tichého oceánu. Hadfield praví, že na Loyalty ostrovech mohl si kdokoli vzíti věc, ležící přede dveřmi jiného, nebo dojíti si do jiné vesnice a vzíti si, co se mu líbí a odnésti to. Poznamenává však, že nesměl to vzíti tajně a žádal-li vlastník, musil to vrátit, nebo vlastník došel si k němu a vzal mu zase jinou věc, ovšem daleko cennější. Jako u Fidžiů. Kdo bez vědomí vlastníka vzal si jeho věc, byl pokládán za zloděje. Zloděj byl trestán velmi krutě. Na ostrově Uvea byl mu rozbit horní pysk a často jeho dva nebo tři prsty zpracovány dřevěnou holí. Lifuanové zabíjeli a jedli zloděje. Zlodějství bylo tam však zjevem velmi řídkými. (K této informaci dlužno připomenouti, že zlodějem mohl býti jen člen jiného příbuzenstva, neboť nikde v přírodních společnostech není odcizení věci v příbuzenském kruhu pokládáno za krádež ve vlastním smyslu slova). Hadfield zpravuje nás též o tom, že na Loyalty ostrovech »každý muž byl vlastníkem (snad držitelem?) půdy a vlastnil jí více než měl snahu jí využíti. Kromě toho mohl si vždy najati kousek ladem ležící půdy pod podmínkou, že dal vlastníku malou část produktu«Hadfield, E. X (X), s. X. Od téhož autora se dále dovídáme, že při rybolovu každý rybář označoval svou rybu ukousnutím kousku masa na zvláštním místě, nebo nechal na ní znamení svých zubů, aby si ji jiný neosvojil.10 Měli tedy i na těchto ostrovech, o nichž praví Hadfield, že na nich měly komunistické ideje vliv velmi rozsáhlý, domorodci dobrý smysl pro soukromý majetek.
Na ostrovech Tongatabu podle francouzských misionářů domy, potraviny, zvířata, děti a jakékoli jiné předměty, ač měly své zvláštní vlastníky, byly prý ve skutečnosti veřejným vlastnictvím. Jestliže si někdo postavil obydlí pro sebe a svou rodinu a někdo jiný si přál v něm bydliti, mohl toho dosáhnout právem pohostinství. Kdo si připravoval pokrm, byl povinen poděliti všechny příchozí a bylo-li krků příliš mnoho, musil sám počkati. Měl-li někdo něco a druhý to viděl a požádal o to, musilo se mu to nabídnouti s omluvou, že je to maličkost. Otec nebo matka byli povinni dáti své dítě komukoli, kdo o ně požádal.
O Tahiti vypravuje jistý zpravodaj, že domorodec dělil se o všechno se svým přítelem a rozsah slova přítel byl pro něho obmezen jen universem. Zbyl-li mu poslední kus chleba, rozdělil se s radostí se svým přítelem a přišel-li další, i s ním a tak dále, až do posledního sousta.11
Snad není třeba ani připomínati, že na pero autorů působila při tomto líčení trochu jejich fantasie. Pohostinství těchto kmenů bylo odedávna pověstné, ale že by byli do té míry altruističtí, nenároční a všelidští, jak tu líčeno, jest sotva uvěřitelno. Ve skutečnosti platila zajisté i na těchto ostrovech zásada příbuzenství a vzájemnosti: t. j. povinnost dávati byla obmezena, jako všude jinde, na kruh příbuzenstva a snad jen příbuzenstva bližšího — vůči ostatnímu světu platilo obyčejné pohostinství, a kdo dával, měl právo požadovati. Žena, dítě — i v těch dála se tam výměna — a každá cenná věc byla druhému poskytována s vědomím reciprocity, jak nás zase jíní zpravodajové informují.
Bylo ovšem dosti »pumpařů«, kteří často požadovali a málokdy opláceli nebo vůbec neopláceli, jsouce postrachem pracovitějších a majetnějších rodin, jež obírali o výsledky jejich přičinění. Správně bylo o tom obyčeji řečeno, že to nebylo ani tak pohostinství, jako všeobecná žebrota, uznaná idejemi země — právo žíti na účet jiných. Leč proti nestoudným žadatelům, jako proti každému, kdo bez jejich souhlasu sáhl na jejich majetek, uměli se domorodci hájiti. Na ostrovech Samoa, kdo zneužíval zmíněného obyčeje a své sousedy příliš obtěžoval a vydíral, byl označován opovržlivými jmény a jeho žádosti byly odmítány. Že ani na jiných ostrovech nebyli domorodci svým obyčejem vydáni na milost a nemilost kdejakého vydřiducha, rozumí se samo sebou. Jistý francouzský misionář, který velmi vychválil domorodce ostrůvků Mangareva pro jejich bezpříkladný altruism, sděluje, že viděl jednou na nejvyšší stupeň rozzuřenou ženu proto, že její soused omylem uřízl jediný plod s jejího chlebovníka.12
Přes to, že půda byla společným majetkem rodů a jejich skupin (subklanů), byla v Melanesii a Polynesii uznávána jistá soukromá držba půdy a stromů rodin a mnohdy i jednotlivých osob; z čehož následuje, že uznáváno bylo též soukromé právo na produkty, jež prací z těchto objektů byly vytěženy, tedy na movitý majetek.
Na souostroví Samoa každý kousek země ve vesnici nebo v okolí měl svého vlastníka. Vlastníky byly rodiny, ale i jednotlivci. Rodinné vlastnictví bylo však pravidlem. Také rybolovná místa na mořském pobřeží měla určité držitele. Na Společenských ostrovech země, stromy i moře byly rozděleny do vlastnictví. Na souostrovu Markesas, o jehož obyvatelích se rovněž tvrdí, že byli blízcí komunismu, byly zahrady ohrazeny kamennými hrázemi, vysokými asi šest stop; uvnitř stál dům majitele; každý kousek půdy a každý strom měl tam svého majitele a přecházel s otce na syna. Na Mangarevu v souostroví Paumotu nebylo palce půdy, který by někomu nenáležel. I neúrodné vrchy a skály v moři měly své majitele.
I když vlastníky, o nichž je tu řeč, byly zpravidla širší rodiny a jejich vlastnictví byla vlastně pouhá držba rodové nebo kmenové půdy, je nicméně sotva možno mluviti o skutečném komunismu na těchto ostrovech, jež až na poslední hroudu byly rozděleny mezi četné držitele. Ostatně ani individuelní držba nebyla tam zjevem řídkým. Jestliže někdo vyplenil keře a zkypřil kousek půdy, byla zřízená zahrádka pokládána za jeho a mohl ji odkazovati svým dětem. Na Tahiti, Rotumě a jiných ostrovech vyskytovali se různí majitelé půdy a stromů, na ni stojících. Majetek stromu byl namnoze individuelní, patřil tomu, kdo jej zasadil, třeba i na cizí půdě, a jeho plodů užíval. Kromě toho jisté části půdy náležely rodinám náčelníků, kteří je pokládali za své soukromé vlastnictví. Tyto ukázky, doufám, stačí k objasnění vlastnických poměrů na ostrovech Tichého oceánu а k posouzení tamějšího komunismu.
Uveďme ještě některé příklady z Afriky. Celkem shodují se vlastnické a hospodářské řády afrických kmenů s tím, co bylo právě řečeno o ostrovech Tichomořských, ačkoli liší se namnoze sociální strukturou, t. j. rozšířeným systémem otrockým, jenž tichomořským domorodcům na mnoha ostrovech jest téměř neznám.
A. L. Cureau zmiňuje se o africkém komunismu jen povšechně, když líčí společenský život černošské vesnice: »Vesnice, jako rozšířená rodina, podrobuje své členy určitému komunismu, závislosti jednoho na druhém a vzájemnému splynutí, jež redukuje jednoho každého na stejný stupeň a utápí osobnost a individualitu ... Hrnec, dýmka, žena, podvaz, špína a nemoc, vše jde z ruky do ruky... Stavební typ vesnice a způsob, jak jest zařízena, jest věrným obrazem tohoto politického komunismu. Dlouhá, nepřetržitá chýše jest falansterem, v němž každý jest doma s ostatními a ostatní s ním. Dělící stěna z listí jest jako tenký závoj, jímž možno skoro viděti a která dovoluje nejdůvěrnějšímu sdělení, nejjemnějšímu vzdechu, nejskromnějšímu projevu náchylnosti, obíhati s jednoho konce na druhý.«Cureau, A. L. X (X), s. X A jinde: »U všech Negrů, jak se zdá, vztahuje se trestní zákon toliko na lidské bytosti. Nepravím »na osoby«, neboť pojem lidské osobnosti domorodců jest rozdílný od našeho.Cureau, A. L. X (X), s. X
*) R. W. Williamson, III., kap. Land tenure and control. Komunism, v němž tyto kmeny žijí, a hospodářská base jejich civilisace jest příčinou, že přestupky proti věcnému majetku zaujímají podružné místo v kriminální proceduře. Každá lidská bytost proti tomu jest buď svobodný muž nebo svobodná žena, anebo muž otrok a žena otrok, dále dítě té a oné třídy, a ježto vesnice není než rozšířená rodina, všichni její členové jistým způsobem vlastní nebo jsou vlastněni, buď přirozeně nebo uměle, a tak jsou více méně osobně interesováni na potlačování zločinů a přečinů, jež se stanou v srdci komunity.«Savage, M. X (X), s. X13
První odstavec citátu vztahuje se na typ černošské vesnice zaostalých a podle všeho kočovných kmenů, jejíž zřízení se asi valně neliší od vesnice trpaslíků malajských pralesů a paraguayských Indiánů, u nichž jsme konstatovali existenci soukromého vlastnictví. Druhý odstavec, jenž se vztahuje na vesnici pokročilejších kmenů, zmiňuje se o komunismu jen s hlediska morálního. Do hospodářského komunismu černošské vesnice nás Cureau podrobněji nezasvětil. My ale víme, že v ní svobodné rodiny zpravidla hospodaří odděleně, jak nás informují různí zpravodajové a jak ostatně vysvítá i z Cureauova líčení černošské rodiny.
»Každý Bantunegr, uvádí jeden zpravodaj,14 jenž žil dvacet devět let ve Střední Africe mezi Bantu, »jest farmářem a zodpovídá za vypěstění dostatečné potravy pro sebe a svou rodinu, v to počítajíc malé vedlejší výdaje, jichž vyžaduje pohostinství, a nějaké zásoby pro případ náhody.« J. H. Drilberg15 praví, že každý Lango má svůj dílec půdy v neobmezeném užívání a zpola obecní způsob vzdělávání, jejž jsme popsali, nic na tom nemění. Hranice jeho dílce jsou pro jiné nepřekročitelny a on může ho užívati nesporně i po letech. Půda jest přidělována náčelníkem vesnice. Nemůže o ni býti ostatně sporu, jelikož jest jí nadbytek. Movitý majetek — dobytek, domácí nářadí atd. — jest rovněž držen individuelně. U Bakongů, jak sděluje J. H. Weeks,16) každá žena hospodaří na své farmě; potřebnou půdu přiděluje náčelník. Tak je tomu i u jiných afrických kmenů.
Jest zvláště pozoruhodno, že ani domácnost polygamisty a majitele otroků není jednotným hospodářským tělesem. Cureau nás poučuje, že dospělí synové, pokud se přidržují otcovské vesnice, mají své rodiny a své otroky, hospodaří tudíž aspoň do jisté míry odděleně. I otrok může míti svou rodinu, svůj majetek a vlastní otroky, pro něho pracující.17) A jak jsme viděli, má u mnohých kmenů každá žena polygamisty svou vlastní domácnost a své malé hospodářství. Jest možno vzhledem k tomu, co jsme právě uvedli, mluviti o komunismu afrických kmenů? Jest komunistou farmář kmene Bantu, Lango atd., jenž zodpovídá za výživu své rodiny, pracuje na svém poli, má svůj dobytek, sloužící jeho privátní potřebě, jejž může zabíti, zciziti? Je komunistickou domácnost, v níž synové mají své vlastní hospodářství, ženy svou oddělenou domácnost atd.? Na všechen způsob, chceme-li toho termínu užíti, musíme si pod ním představovati hospodářský a majetkový řád silně prostoupený individualismem.
U afrických kmenů jest na individuelní vlastnictví v příbuzenském kruhu nazíráno jako na ostrovech Tichomořských, t. j. pokládá se za jakousi součást majetku celého příbuzenstva. Ale jako jsme konstatovali u Fidžiů, Lifuanů, Samoanů a j., že tato idea nikterak neutlumuje vlastnický smysl tamějších domorodců, ještě ve větší míře může to potvrditi o afrických domorodcích.
U kmene Baila jest pych proti majetku staršího příbuzného z vlastní strany beztrestný. Mwila (jednotné číslo hromadného názvu Baila) může zapíchnouti vola svého děda nebo strýce — není to zločin, ježto jest to v rodině. Naproti tomu všechno osobní vlastnictví, jež má Mwila, podléhá pravidlu, že jeho starší příbuzní obou stran mají právo vzíti si z něho, co se jim líbí. Jmenuje se to nanga a není to pokládáno za krádež. Jde-li mladý Mwila do vzdáleného místa na delší čas do práce, velmi málo mu zbude z jeho výdělku za několik neděl po návratu. Náčelník požaduje něco a každý, kdo je jako příbuzný, činí si na to nárok. Nikdo si na to nestěžuje, jelikož je to obyčej a každý ví, že si to vynahradí, až jeho mladší bratří půjdou za výdělkem. Kromě toho má zase on právo požadovati od starších, aby mu pomohli, až toho bude potřebovati a aby mu opatřili čiko (věno na koupi nevěsty), až se bude ženit, nebo zaplatili za něho pokuty, anebo vykoupili ho z otroctví.
Pouze mladším členům upírá se vlastnické právo, jinak hájí každý své věci netoliko vůči členům jiných rodů, ale i ve středu vlastního rodu. Společná jest půda, co bez lidského přičinění na ní roste a co pluje v řece. Půdu rozděluje náčelník, což činí ve společnosti jiných, aby nebyl podezříván. Jakmile někdo dostane příděl půdy, označí jej několika kůly a učiní kolem čáru. Běda každému, kdo by pohnul sousedovým mezníkem. Jest to velkým zločinem. Kdyby to učinila sousední obec, byla by z toho válka.18 Jak Mwila lpí na svém vlastnictví, o tom svědčí zejména to, jak snadno se dostane vlastní soukmenovec do otroctví pro pych na cizím majetku, dítě pro utrhnutí cizího plodu atd.
J. H. Weeks, praví, že u Bakongů statky široké rodiny jsou do jisté míry v držení společném — ale jen v theorii, neboť osoba, potřebující pomoci, musí býti persona grata té rodině, která má prostředky, chce-li, aby jí dala nebo půjčila peníze.19
Campbell, jako mnoho jiných autorů, označuje sociální obyčeje negrů socialismem, ale dokládá: »Socialism s hlediska Afrikána jest forma vzájemné výměny. Sloveso kmene Luba »kupana« (dávati) je užíváno ve smyslu vzájemnosti a znamená dávati vzájemně. U domorodců není dávání bez přijímání a muž černý jako bílý, jenž přijímá bez úmyslu vrátiti nejméně ekvivalent, je pokládán za zloděje.«Campbell, X. In the heart of Bantuland (X), s. 4520
Nebudeme dále rozmnožovati tyto citáty, abychom tuto kapitolu příliš nerozšířili. Z toho, co bylo uvedeno, vysvítá jasně, že v Africe ani jinde skutečný komunism neexistuje. Je nesporno, že hospodářský řád přírodních kmenů jest založen na individuelních rodinách a že soukromé vlastnictví jest u nich osou hospodářského života jako ve společnosti civilisované — i když je jim naprosto cizí ona divoká honba za majetkem, která vyznačuje lidi civilisované. Správněji vyjadřoval by hospodářské a majetkové zřízení přírodních společností název »kolektivism«, jenž připouští soukromý majetek i soukromé hospodářství.
14. Právo na půdu, vody a lesy.
V předchozí kapitole několikráte jsme se zmínili o individuelním a rodinném »vlastnictví« půdy a vody. Tento termín, jehož jsme užili, citujíce doslovně prameny, z nichž jsme čerpali, bude nyní nutno korrigovati, neboť není zcela případný.
Pokud se týče půdy, lesů a vody, neznají přírodní lidé ve skutečnosti ani soukromého, ani skupinového vlastnictví. V jejich představách neexistuje vůbec idea lidského vlastnictví těchto věcí. Jediným právním vztahem domorodce k půdě jest právo užívací. Nechť patří půda k rodině, vesnici, rodu nebo kmenu, každá z těchto kolektivit pokládá se toliko za držitele, nikoliv za vlastníka toho druhu, aby ji mohla zcizovati. I kmenové, u nichž se odedávna praktikuje prodej a koupě movitých věcí, nechápou nebo do styku s bělochy nechápali, že by se mohla též půda prodávati.
Běloši, kteří od domorodců ostrovů Samoa kupovali kousek terénu, naráželi na velké překážky, ježto většina lidu nevěděla, jak daleko kupní smlouva jde. Měli za to, že kupující přejímá toliko vlastnický titul a že oni mají nadále právo půdy užívati, jako před tím,21 Idea neprodejnosti půdy udržuje se i u kmenů, u nichž vlivem neklidné minulosti rozpadlo se rodové zřízení, jež se obyčejně pokládá za pilíř obecné držby nebo obecného vlastnictví, jako na př. u Langů. U Langů každá vesnice se může usaditi kdekoliv, předpokládajíc, že se usazuje na půdě nekultivované nebo opuštěné. Vlastnického práva ve vědomí domorodců však k okupované půdě nenabývá. Půda nemůže býti zcizena, darována nebo prodána ani jednotlivci ani vesnicí. V krajinách hustěji zalidněných nebo na malých ostrovech, kde vzrůstem obyvatelstva skoro všechna užitečná místa byla okupována, vyskytují se příležitostné transakce, podobající se prodeji půdy (na ostrovech Tichomořských, u kmene Baila a j.); v podstatě však nejsou to než postupy užívacího práva za jistou úplatu nebo směnu.
Užívací právo — kromě za války — jest respektováno. Horda vyhýbá se obvodu, v němž jiná horda má své obvyklé bydliště, a vstoupí-li na území této, vrací se opětně do svého lesního obvodu. Podobně respektuje vesnice obvod sousední vesnice, rodina užívací právo jiné rodiny, rod držbu druhého rodu. Obyčejně jest půda držena rodem, ale v jeho obvodu pokládá se zároveň každá vesnice za držitelku půdy svého vlastního obvodu. Neopustí-li rod dobrovolně a trvale svůj obývací obvod, jest jeho držební právo sousedy považováno za posvátné. I když byl válkou, morem nebo rozprchnutím se jeho příslušníků zdecimován a zbyla z něho toliko jediná rodina, jest tato nicméně pokládána za právoplatnou držitelku celého rodového obvodu a jest žádána o svolení, chce-li se někdo jiný usaditi v jejím obvodu. Úcta k vlastnictví předků má své pověrečné či náboženské pozadí, o němž bude ještě promluveno.
Tím vysvětlují se zajímavé zjevy soukromého užívacího práva lesů a vody, vyskytující se zhusta v Africe a na ostrovech Tichomořských. V méně zalidněných krajinách kmene Lango jsou honební obvody rozděleny mezi jednotlivé vlastníky, kteří žárlivě střeží svá práva k nim. Jeden dílec honebního obvodu mívá rozlohu od čtyř do stočtyřiceti čtv. angl. mil a zove se arum. Arum jest dědičné vlastnictví jednotlivce, který nemusí býti nutně náčelníkem. Bez jeho svolení nebo pozvání nesmí nikdo v jeho arum loviti. Jeho vlastnictví obmezuje se však toliko na zvěř, nikoliv na půdu a les, jež jsou pokládány za obecný majetek. Kdo vlastní arum, jest zodpověděn svým sousedům za opatrování lesa a jeho ochranu, zejména proti požáru. Dále jest jeho povinností zváti sousedy ke společným honům a je řídili. Za zvěř, jež majitel arum uloví, vyměňuje v sousedních vesnicích obílí a jiné potraviny pro svou potřebu.22
Jednotlivec (rozuměj: rodina), který vlastní arum, jest pravděpodobně zbytek loveckého rodu, který buď vyhynul nebo přešel k zemědělství a chovu dobytka; právo k honebnímu obvodu, jež se mu přiznává, jest prosté respektování vlastnictví jeho předků, kteří se tu lovem živili. Na březích afrických řek nebo na pobřeží Tichomořských ostrovů setkáváme se často s vlastníky rybolovného práva. Jsou to náčelníci rybářských vesnic, kteří vyhrazují si právo rybolovu v určité délce pobřeží nebo v některém malém zálivu. U afrických Yorubů zovou takového majitele rybolovného práva »otcem řeky«.23 Kdo chce v rybolovném obvodu vlastníka loviti, musí ho požádati o svolení a odvésti mu část svého lovu. I v těchto případech máme nepochybně co činiti s užívacím právem, vydrženým předky a proto respektovaným.
V respektování užívacího práva půdy, lesů a vod krystalisuje
se již pojem soukromého vlastnictví těchto předmětů. Není však divochem domyšlen, jenž zůstává věren představě, že nemohou býti lidskými bytostmi vlastněny.
V důsledku toho nemohly přírodní společnosti vytvořiti na půdě soukromomajetkový řád v našem smyslu. Vývoj pozemkového práva přesunul se na koleje politické a vedl v souvislosti s ustálením se náčelnické hodnosti v jednotlivých rodinách a rozšířením politické organisace u některých kmenů k jistému druhu feudálního vlastnictví, podobného středověkému. Náčelníci, jako představitelé nemovité držby svých rodových skupin, osobovali si totiž čím dále, tím větší právo nad obecným teritoriem, až stali se skutečnou pozemkovou vrchností, požadující dávky z užívané půdy, služby i roboty. Kde se vyvinula náčelnická hierarchie, možno pozorovati i hrubé počátky lenní soustavy, o které se kdysi myslilo, že je ryze germánského původu.
Tak na př. na souostroví Tonga osvojili si náčelníci velkých rodů do té míry teritoriální právo, že se francouzským misionářům zdálo, jakoby všechna půda, která ve skutečnosti byla rodovým majetkem, náležela šlechtě a sedláci a menší náčelníci žili na její půdě. Mangarevský král a jeho strýcové zabrali ostrovní půdu a pronajímali ji obecnému lidu za vysoké poplatky. Při králově smrti seběhl se lid z přilehlých ostrůvků, vytýkal královské rodině, že si přivlastnila půdu jeho předků a nechtěl dovoliti, aby syn zemřelého krále po něm nastoupil; hrozil, že si vezme defraudovanou půdu násilím, nebude-li dobrovolně vrácena. Francouzští misionáři postavili se však na stranu královské rodiny a zastrašili domorodce hrozbami, že přijdou Francouzi s puškami.24
S dávkami za užívání půdy setkáváme se též v Africe. U Bakongů každá žena musí z přidělené půdy (prozatím jen v dobrých letech) odváděti jistý malý díl náčelníku; týž dostává též část palmového vína, vyrobeného ze stromů, rostoucích na »jeho« půdě, podíl z ulovené zvěře atd.25
Jak jsme se zmínili, neminulo přírodní společnosti ani požehnání roboty. Domorodci ostrovů Fidži byli své doby (a snad jsou podnes) ve stálých sporech se svými náčelníky, kteří vedle prací, konaných v obecném zájmu, jako jest úprava cest, zřizování mostů a pod., jež měli právo nařizovati, požadovali po nich též nepříslušnou a obtížnou robotu pro sebe. Když nepomohly žaloby na obvodových sněmech, domáhali se domorodci svého práva u anglických úřadů.26 Na ostrovech Tichomořských nebylo řídkým zjevem, že se domorodci bouřili proti svým náčelníkům pro podobný útisk nebo proto, že prodávali bělochům půdu, jakoby byla jejich.
Příklady ty nás poučují, že již v lůně primitivních společností rodila se ona dlouhá epocha lidské historie, již představovala vláda aristokracie a selské poddanství. Obecnost půdy nezajistila lidem svobodu, naopak stala se východiskem jejich poroby. Nízký stupeň kultury nedovolil, aby lidstvo, vyvíjející se z přírodního stavu, vybavilo ze sebe dosti mocné duševní síly, jež by mu byly uspořily onu ohromnou usurpaci, která půdu, neznající původně ani vlastnického pojmu, převedla do rukou šlechty a knížat.
(Dokončení příště.)

Paul Schebesta: Bei den Urwaldzwergen von Malaya. Lipsko 1927.
Stromy jménem »ipo«, z jejichž šťávy připravují divoši jed pro šipky do svých foukaček.
Paul Schebesta, str. 78, 79 atd.
Marquis de Wavrin: Les derniers Indiens primitifs, str. 37, 40.
Lewis H. Morgan: Die Urgesellschaft (Ancient Society),str. 59, 63, 153, 457.
W. J. V. Saville: In unknown New Guinea (X), str. 46, 48.
W. J. V. Saville, str. 37, 46, 170/1.
W. J. V. Saville, str. 171.
Rev. W. Deane, str. 110, 119, 120 atd.
E. Hadfield, str. 23, 69, 91 atd.
R. W. Williamson, 111., str. 237, 265 atd.
R. W. Williamson, str. 237, 301.
Savage Man etc., str. 270, 330.
Dugald Cambell: In the heart of Bantuland, str. 129.
The Lango, str. 171/2.
Among the primitive Bakongo, str. 101.
Savage man, str. 141, 186.
E. W. Smith and A. Murray Dale, 1., str. 339, 380, 387.
Among the primitive Bakongo, str. 99.
In the heart of Bantuland, str. 45.
R. W. Williamson, III., 241.
H. Driberg, str. 111.
R. E. Dennett, str. 112.
R. W. Williamson, III., str. 269, 302.
J. H. Weeks, str. 100.
W. Deane, str. 105.

Citace:

HEINITZ, Jaroslav. Dohoda o rozdělení svěřenského majetku mezi držitele a čekatele nepodléhá ani poplatkům převodním, ani dani z obohacení. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 2, s. 17-20, 25-27.