JAN HRABÁNEK: Soustava československého práva tiskového. — Odpověď na recensi. Vydal jsem dosud asi 10 knih, z nichž některé by byly zasluhovaly, aby o nich bylo referováno. Všehrd referovaL poprvé o mé Soustavě čsl. práva tiskového v č. 2 běžného ročníku. Nereagoval jsem dosud nikdy na recensi, ač o každé knížce jich vyšlo hodně. Činím-li u Všehrdu výjimku, vedou mne k tomu závažné důvody.
Píši sám referáty o právnických publikacích do denního listu a přes to, že v deníku se vyžaduje populární forma, snažím se vždy o kritiku vědeckou, t. j. cituji a dokazuji, co autorovi vytýkám. Lituji, že tak nečiní Všehrd — časopis právnický.
Dr. Olšar tvrdí, že jako redaktor z povolání, nemohl jsem býti na tolik obeznámen s právní teorií a praksí, abych se pokusil o napsání učebnice, jež bývá výsledkem mnohaleté činnosti vědeckých pracovníků. O dva řádky dále však mluví o pečlivě komentovaném vydání Nového čsl. práva tiskového. V tom je rozpor. Nemůže pečlivě komentovati, kdo nezná teorii a praksi. Právní věty samostatně vybrané z obou celých sbírek, citace rozhodnutí I. i II. stolice svědčí přece o znalosti prakse. Pracuji o tiskovém právu deset let a za tu dobu osvojil jsem si i právní teorii z oboru tiskového práva. Mám ovšem svoji pracovní metodu: nechci oslňovat citáty z literatury, když to neuznávám za potřebné. Cituji, jenom názory originální, s nimiž souhlasím nebo potírám názory, které by mohly svádět praksi na nesprávnou cestu. A s úspěchem; v rozh. Zm. II 337/33 uznal nejvyšší soud za správný můj výklad nejdůležitějšího pojmu v tiskovém právu — rozšiřování —, ač spoluautor prof. dr. Milota hájí názor jiný.
Dru Olšarovi se zdá, že pojmu tiskového práva jsem věnoval málo místa (necelou stranu). Na nerozsáhlé zvláštní právo je to dosti. Hoetzel o pojmu rozsáhlého správního práva píše na dvou a půl straně.
Všem kapitolám vytýká dr. Olšar povrchnost, ač jsou v ní zpracovány některé kapitoly systematicky poprvé (na př. kolportáž, promlčení tiskových deliktů, svoboda tisku podle ústavní listiny atd.). Povrchnost nedokazuje.
Výtka splétání norem de lege lata a de lege ferenda ve své všeobecnosti je neodůvodněná. Jenom na jednom místě může býti pochybnost. Výtka směšování úvah právnických s politickými neobstojí. Jsem žákem brněnské školy normativní a nic mně není tak vzdáleno jako používání jiných argumentů nežli právnických. Ovšem na př. účel svobody tisku a pod. nelze traktovati právnicky. — Joachim ve Veřejné správě zdůrazňuje, že pečlivě rozlišuji.
Výtka svádění norem materiálně a formálně právních do jednoho řečiště může se snad týkati kapitoly: svoboda tisku. Tu však třeba uvážiti, že jde o látku u nás vůbec nezpracovanou a že rozlišení je téměř nemožné. Řekne-li se, že pod formální svobodou tisku vyrozumívá se právo-svobodně spisy tisknouti a tištěné věci svobodně rozlišovati a pod materiální beztrestně tisknouti a rozšiřovati, pak rozšiřování se nám vyskytuje v obou případech. Rovněž tak je tomu, řekneme-li, že formální svoboda chrání před prostředky preventivními. Zastavení listu je prostředek, preventivní i represivní, rovněž tak odnětí kolportáže. — Při rozlišování formální a materiální svobody tisku sledoval jsem také praktický účel. Zařadil jsem všechny instituce spadající pod formální svobodu pod ochranná křídla § 113 ú. l., čímž jsem chtěl zdůrazniti, že jsou proti obyčejnému zákonodárci i správě chráněny.
Výtka nepostačující znalosti literatury, doložená citátem spisů a asi: čtyřiceti monografiemi z oboru tiskového práva sama o sobě neříká ničeho. Jde o spisy a články vztahující se většinou k právu zrušenému. Je troufalostí tvrditi, že autor, který určitý spis necituje, jej také nezná. Myslím, že by recensent byl hodně na rozpacích, kdyby měl vypočítávat moje monografie o tiskovém právu, které vyšly v Duchu novin, Věstníku čsl. novinářů a jiných časopisech. Ostatně o používání literatury platí, co jsem řekl již vpředu.
Prý mi není známa cizí literatura, zejména sbírka: »Die Pressgesetze des Erdballs«. Mám celou sbírku, první svazek dokonce od redaktora sbírky podepsaný. Redaktor sbírky, býv. min. rada ve vnitru v Berlíně a předseda právnické komise Mezinárodní federace novinářů, dr. Kurt Häntzschel, je v emigraci ve Vídni. Jsem s ním ve styku od roku 1927. Nedávno si vyžádal moji Soustavu a sdělil mi, že si dal některé kapitoly přeložit. Že neznám cizí literaturu, je prý asi důvodem, proč jsem se přidržoval zastaralé učebnice Lisztovy. Lisztovu učebnici nutno počítat k literatuře cizí. Vyšla v Lipsku a je psána v jazyce německém. Není hanbou přidržovali se klasika — Liszta, jehož mnohé názory platí dosud. Ovšem přidržování, o němž sám v předmluvě se zmiňuji, nelze zaměňovat s kopírováním. Maje systematika má četné znaky originality a tvůrčí práce, což i dr. Olšar mezi řádky přiznává. — Cizí literatura, v níž jsou vykládány jenom texty právních předpisů cizích států, nebyla mi potřebná, neboť jsem nepsal studii srovnavací. Teprve nyní, poněvadž nechci posluchačům předčítat z knihy — ač se to na vysokých školách často dělá — srovnávám tiskové právo: anglické, belgické, bulharské, československé,, dánské, italské, jugoslávské, luxemburské, německé, polské, rakouské, ruské a švédské.
V závěru recense dr. Olšar soudí, že kniha bude dobrou učebnicí pro posluchače Svobodné školy politických nauk, čímž snad nechce říci, že se pro universitní posluchače nehodí, neboť pak bych musel prohlásit, že Svobodná škola má úplně ráz školy vysoké, že však přednášeti na ní je obtížnější, neboť posluchači jsou často graduovaní doktoři, starší lidé z prakse, u nichž — poněvadž vysvědčení ani diplom k ničemu neopravňuje — nemá přednášející autoritu z titulu úřadu nebo zkoušek, nýbrž teprve, když zná více nežli oni.
Dr. Olšar nepravdivě uvádí, že jsem knihu vydal jedině na přání posluchačů, jak prý v předmluvě doznávám. Říkám v předmluvě, že dalším vodítkem k práci byla mi okolnost, že nemáme dosud učebnic tiskového práva čsl., to recensent zamlčel, neboť se mu to nehodilo.
Dr. Olšar měl býti svědomitější, zejména když věděl, že jde o právníka negraduovaného, neboť takto může býti podezírán, že jeho referát byl diktován stavovskou zaujatostí, která nejméně sluší vědeckému dorostu.
Jan Hrabánek.
Doslov. Odpověď pana redaktora Hrabánka reaguje pouze na část výtek, které recensent při kritice jeho spisu podtrhl. V předpokladu, že s ostatními výtkami plně souhlasí (na př. s výtkou splývání odkazů literárních a poznámek s tekstem, chybění indexů, citace skrovné literatury z druhé ruky a j.) omezím se ve své obhajobě pouze na obsah jeho odpovědi a to jen potud, pokud se vztahuje ke věci samé; pokud jeho odpověď má zabarvení nevěcné, o ní si laskavý čtenář učiní úsudek sám. Šlo mně a jde mně o věc, nikoli o osobu. Autor spatřuje rozpor v mém tvrzení, že na jedné straně mluvím o tom, že jako redaktor z povolání nemohl býti na tolik obeznámen s právní teorií a praksí, aby se pokusil o napsání učebnice, jež bývá obyčejně výsledkem mnohaleté činnosti vědeckých pracovníků, na druhé straně pak že mluvím o jeho pečlivě komentovaném vydání Nového tiskového čsl. práva. Neboť podle názoru autorova nemůže prý pečlivě komentovali, kdo nezná teorii a praksi. Zde spočívá nedorozumění se strany autorovy potud, že si dobře neujasnil, co rozumíme pod pojmem teorie a prakse. Podle autora znalým prakse je ten, kdo dovede samostatné ze sbírek soudních rozhodnutí vybírat a citovat jednotlivé právní věty. K tomu si dovolujeme poznamenat, že názor ten se nedá držet. Účastník semináře, který dostal za úkol zpracovati určitou skutkovou podstatu trestného činu na základě judikatury a literatury, nebude sám o sobě ani nikdo jiný o něm prohlašovat, že na základe této úspěšné práce je znalým prakse. Recensent pod praksí mínil skutečnou praksi ve věcech trestních, tedy praksi soudní nebo obhájcovskou nebo i u úřadů administrativních, pokud se zabývají věcmi tiskovými. Neboť jenom dostatečné obeznámení s takovou praksí mohlo se kladně odraziti v učebnici pana redaktora H. Jak dalece je autor obeznámen s teorií, dovolím si zmíniti se níže při kritice jeho učebnice s hlediska metodického.
Pan redaktor H. odmítá rozhodně další výtku recensentovu, podle níž projevil nepostačující znalost literatury. Oněch čtyřicet článků a několik českých monografií, jejichž neznalost mu recensent vytýká, prý, jak prohlašuje autor, se vztahuje většinou k právu zrušenému. Tvrzení toto není správné a svědčí o tom, že autoru jejich existence skutečně není a nebyla známa. Z důvodů přesnosti dovoluji si uvésti, že se jedná o 41 českých pojednání (nikoli monografií, jak chybně reprodukuje autor ve své odpovědi) a spisů, z nichž pouze 6 se vztahuje k právu zrušenému a tyto konečně mohl zase autor zužitkovat v partii, věnované historickému vývoji tiskového práva. (Recensent je ochoten p. red. H. seznam této literatury kdykoliv zaslati, a konečně její výčet lze nalézti na str. 176 v Kallabově učebnici trestního práva, právě vycházející v Melantrichu.) Autor však je necituje ze »skromnosti«, poněvadž, jak praví, nechce oslňovat citáty z literatury, když to neuznává za potřebné. Tuto svou »skromnost« ovšem mohl nám prozraditi v předmluvě a tím by byl ušetřen podobné recensentovy výtky. Pokud se týče cizí literatury, tu prý autor rovněž zná, necitoval ji však jednak z důvodů výše uvedených, jednak proto, že nepsal studii srovnávací. Autor snad chtěl říci, že nehodlal psáti studii srovnávací; z jednotlivých kapitol však se přesvědčujeme, že autor v nich srovnává jednotlivé právní předpisy, byť i nevědomky. Tak srovnává naše platné právo býv. rakouské s býv. uherským, s předpisy osnov (!), s unifikovaným právem čs., a konečně i se zákonnými předpisy v cizině. Tak v partii o tiskové opravě (str. 38) zmiňuje se o právní úpravě ve Francii, Belgii, Italii, Německu, nebo zase v partii o tiskovém úplatkářství (str. 47), probírá a srovnává příslušné teksty tiskového zákona republiky rakouské z r. 1922 a novely k němu z r. 1929. Dokonce věnuje úpravě zmíněné otázky v cizím zákonodárství tolik místa jako úpravě naší. Podobné exkurse srovnávací jsou na, mnoha místech, tak také v kapitole o formální svobodě (str. 59, 60) jsou srovnávány zákony anglické s našimi, nebo v kapitole o materiální svobodě (str. 63) opět srovnání s tiskovým zákonem republiky rakouské atd. Autor cituje ve své učebnici z důvodů srovnávacích také doslovné teksty cizích tiskových zákonů (na př. na str. 44, 47).
Netvrdil jsem, jak autor mi připisuje, že »kopíroval« Lisztovu učebnici, nýbrž tvrdil jsem, že se jí hodně přidržoval, což autor v předmluvě ke své učebnici nám prozrazuje slovy »dosti přidržoval«.
Zajímavá je jeho citace literatury (str. 11). Tak cituje: »Bülow: Goltdamers Archiv für preussisches Strafrecht«. Z tohoto záhadného titulu soudíme, že jde asi o pojednání, které napsal Bülow a jež bylo uveřejněno v říšskoněmeckém časopise Archiv für preussisches Strafrecht, jejž založil Goltdammer. Když toto předpokládáme, v kterém jeho roěníku, když vy- chází od r. 1853, máme hledati Biilowův článek a pod jakým nadpisem? Nebo další cilace: »Leinbacher: Pressfreiheit«, aniž je uvedeno vročení a místo vydání; nebo ještě dále: »Stránský: Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně, 1928«. Proč není citován název článku a pak teprve periodicum, v němž vyšel? Z toho je zřejmo, že autor i v citaci literatury byl velmi povrchní.
Povrchnost autorova jeví se i v obsahu, jak vysvitne z dalšího. Pan red. H. pokládá dále výtku splétání norem de lege lata a de lege ferenda ve své všeobecnosti za neodůvodněnou a jenom prý na jednom místě by mohla býti pochybnost. Dokážeme autorovi, že tato výtka je zcela oprávněna a ze autor v důsledku metodické neujasněnosti dopouští se této chyby v celé své učebnici v kapitole za kapitolou, nevyjímaje ani partii věnovanou historickému vývoji, kde vykládá předpisy osnovy (na př. str. 20—22) a předpisy de lege lata, dokonce cituje i normy druhotné (str. 23, 24, 27). Toto směšování je metodicky a systematicky zcela nepřípustné a vtiskuje učebnici autorově v důsledku toho vědeckou hodnotu negativní. Tak na př. na str. 32 do kapitoly, nadepsané »Časová působnost zákonů, týkajících se tisku«, mezi předpisy platného práva býv. rak. i býv. uher. vsouvá odstavec de lege ferenda. V kapitole o tiskové opravě splétání je ještě markantnější: Prvních devět odstavců je věnováno nauce (str. 37, 38), další dva odstavce historii práva rakouského a opět další dva historii práva uherského; hned za nimi následuje odstavec o předpisech osnovy (str. 39 i. f.), pak opět se střídá nauka s osnovami (str. 40, 41), pak teprve věnuje jeden odstaveček platnému právu šs., za ním následuje další odstavec de lege ferenda, pak zase doktrína (str. 42), platné právo (str. 43) atd. Z této mosaikovité kapitoly vidíme, že autor nespokojuje se jenom se splétáním platného práva s právem budoucím, nýbrž, zařazuje mezi ně i) historii. To budiž také ukázkou splétání metody normativní s kausální, tedy dvou metod poznávání zcela rozdílných. Podobný obraz poskytuje kapitola o tiskovém úplatkářství (str. 46), v níž pojednává autor předem o platném právu býv. uherském, pak o platném právu republiky rakouské, jejíž předpisy cituje doslovně z části česky, z části německy, a konečně o budoucím právu našem. Na takové nepřípustné systematice a metodice je zbudováno celé dílo autorovo. Dále na str. 53 je kapitola, nadepsaná a) Svoboda tištění (?) de lege ferenda«. Z nadpisu by se dalo souditi, že autor tuto kapitolu skutečně zasvětil jenom budoucímu právu. Není však tomu tak, neboť v této kapitole vedle předpisů de lege ferenda zabývá se hlavně naším platným právem živnostenským, jehož § 15 doslovně cituje, dále pak platným právem býv. rak. a uh. (str. 54). Ještě jednu typickou ukázku si dovolíme uvésti. Tak v kapitole, pojednávající o pojmu tiskových deliktů v doktríně (str. 136) věnuje první tři odstavce nauce, další dva historii (str. 138) a opět další dva platnému právu a nakonec následuje kritické ocenění autorovo. Další doklad nepřípustného splétání lze nalézti v kapitole: »Pojem deliktů tiskových v praksi«. V této kapitole po vymezení definice (str. 139) následuje několik odstavců de lege lata (str. 140), hned za nimi několik odstavců de lege ferenda (?!), při čemž není rozlišováno mezi formálním a materiálním právem, a nakonec následuje kritika. Z toho vidíme, že autor předpisy de lege ferenda počítá dokonce do prakse, tedy do oblasti platného práva. Tento názor autorův, že prakse buduje také na právu budoucím, se již vymyká jakékoliv kritice. Je zajímavé, že autor zásadně se nedrží jednotné linie, nýbrž že splétá jednotlivé normy platné, neplatné, budoucí, naše i cizí a proplétá jimi tekst v jednotlivých kapitolách v nejrůznějších variacích. Není v nedodržování, byť i chybné systematiky, také hodně povrchnosti?
Jeho spis neměl nésti název »Soustava«, nýbrž nadpis poněkud skromnější. Neboť svým nadpisem »Soustava československého práva tiskového« svádí mylně k dojmu, že se jedná o učebnici našeho platného tiskového práva, zatím co ve skutečnosti naše platné právo, vylrhneme-li je násilně ze snůšky nejrůznějších norem metodou srovnávací podaných (platných, neplatných, budoucích, našich i cizích), tvoří nejvíce jednu třetinu jeho spisu. Dr. Erich Olšar.