NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6479.

Obecní volby: K výkladu § 8 posl. odst. ob. řádu vol. o ztrátě volitelnosti do obecního zastupitelstva pro odpírání výkonu úřadu toho v dřívějším zastupitelstvu.
(Nález ze dne 13. dubna 1927 č. 7547). Prejudikatura: Boh. 5710/26 adm.
Věc: Frant. K. a spol. v K. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. Karla V. v K. adv. Dr. Otakar Krouský z Prahy) stran voleb obecního zastupitelstva v K.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byly zamítnuty námitky st-lů proti volbě ob. zastupitelství v K., provedené 15. března 1925, v nichž bylo uplatňováno, že zvolení Jan V., Václav V., Karel V., Josef H., Josef L., František P., František Š., Josef Svoboda a Jaroslav H., pak Josef M. pozbyli volitelnosti dle § 8 posl. odst. ob. řádu vol. ve znění novely z 14. července 1922 č. 253 Sb., poněvadž odpírali vykonávati svůj úřad v dřívějším obecním zastupitelstvu. — — —
O stížnosti nss uvážil toto:
Nař. rozhodnutí řeší otázku, zdali svrchu jmenované osoby, jež ve sporu před nss-em vystupují jako strany zúčastněné, byly při volbě ob. zast. v K., vykonané 15. března 1925, volitelný. Žal. urad je volitelnými uznal, vycházeje z právního názoru, že není dán případ § 8 odst. 8 řádu volení do obcí, kdežto stížnost hájí názor, že dnešní zúčastněné strany podle tohoto ustanovení volitelnosti pozbyly, poněvadž v předchozím vol. období odpíraly vykonávati svůj úřad jako členové ob. zastupitelstva.
Jádrem sporu je tedy otázka, zdali je dána skutková podstata, k níž ustanovení § 8 odst. 8 řádu volení pojí jako právní účinek ztrátu volitelnosti do ob. zast. V § 8 odst. 8 ustanovuje se takto: »Kdo přes to, že příslušný sbor nebo úřad odepřel souhlas nebo uznal neoprávněnost odmítnutí nebo vzdání se, odmítne přijmouti volbu nebo úřad podržeti, nebo kdo před pravoplatným rozhodnutím o vzdání se odpírá úřad svůj vykonávati, ztrácí volitelnost pro běžné a nejbližší vol. období.«
Skutkové podstaty, k nimž zákon pojí ztrátu volitelnosti, jsou tedy následovní: 1. Zvolený odmítá přijmouti volbu nebo podržeti úřad po výroku příslušného orgánu, jímž odmítnutí nebo vzdání se bylo uznáno neoprávněným, pokud se týče nedostalo se mu potřebného souhlasu. Podle toho nepůsobí ztrátu volitelnosti odmítnutí volby nebo odpírání konati úřad samo o sobě a za všech okolností, nýbrž jen v tom případě, když odmítnutí nebo vzdání se bylo příslušným orgánem označeno nepřípustným, takže chování se zvoleného člena lze kvalifikovati jako svémocný odpor proti úřednímu aktu. 2. Zvolený odpírá vykonával úřad před rozhodnutím o vzdání se. Podle tohoto ustanovení nepůsobí odpírání vykonávati úřad za všech okolností ztrátu volitelnosti, nýbrž jen, děje-li se »před rozhodnutím o vzdání se,« tedy ve spojitosti s resignací zvoleným podanou.
Řád volení postavil tedy v posledním odst. § 8 zanedbávání členských povinností zvoleného pod sankce povahy trestní, stihaje člena vedle případných trestů podle § 68 odst. III. č. 3 řádu volení, také dočasnou újmou na právech občanských, přesněji na působnosti býti volenu do obecního zastupitelstva. Sankce tyto, dané pro skutkové podstaty v zákoně přesně vymezené, nelze rozšiřovati na skutkové podstaty jiné, které nemají všech znaků v zákoně vytčených. Tuto samozřejmou zásadu vyslovila ostatně v § 111 i úst. listina, a zásadou touto, právě poněvadž je samozřejmá, sluší se říditi, i kdyby snad bylo pochybno, zdali znění § 111 úst. listiny (»tresty« »ukládati«) na řečenou újmu na právech občanských přesně dopadá. (Srv. nál. Boh. 5710/26 adm.).
Stihá-li tedy zákon dočasnou ztrátou volitelnosti zvoleného člena proto, že »odpírá úřad svůj vykonávati před pravoplatným rozhodnutím o vzdání se«, není možno tuto sankci trestní povahy rozšiřovati na případ, kdy zvolený člen odepírá úřad svůj vykonávati před pravoplatným rozhodnutím o zániku jeho členství z jiného důvodu, jako na př. z důvodu ztráty volitelnosti (§ 10 odst. 5 č. 2) nebo z důvodu vystoupení nebo vyloučení ze strany, na jejíž jméno zněla vol. skupina, která zvoleného kandidovala (§ 10 odst. 5 č. 4).
Je to možno tím méně, ježto zákon sám (v § 10 odst. 5 č. 6) důvody zániku členství přesně rozlišuje, stavě proti sobě, a to i do stránce procesuální (srv. § 8 odst. 3—6 a § 10 odst. 6) jednak »vzdání se«, jednak »ztrátu volitelnosti atd.« a »vystoupení nebo vyloučení ze strany,« kteréžto rozlišování jest odůvodněno i podstatnými rozdíly vnitřními. Neboť při resignaci na členství v zastupitelstvu nejde o nic jiného, než o zproštění od právní povinnost zvoleného přijmouti a zastávati funkci člena ob. zastupitelstva, tedy o liberaci od povinné služby veřejné, jíž člen domáhá se ve svém osobním zájmu. Při zániku členství pro ztrátu volitelnosti a pro vystoupení neb vyloučení ze strany jde však o provedení kogentních zásad právních, ovládajících organisací (složení) ob. zastupitelstva, tedy o věc zájmu veř. V tomto závažném rozdílu lze také hledati hlubší důvod, proč sankcí v posledním odst. § 8 vol. ř. vyslovenou stihá se právě jen odepírání konati úřad před rozhodnutím o vzdání se členství, jímž zvolený člen jen ve vlastním zájmu vymyká se plnění své povinnosti, a proč není touže sankcí stíháno nevykonávání úřadu před rozhodnutím o zániku členství z důvodu ztráty volitelnosti a vystoupení neb vyloučení ze strany, kdy abstinence člena je aspoň v duchu základních norem organisačních. byť i formane ještě jeho povinnost k vykonávání úřadu trvala.
Stížnost snaží se ovšem dále dovoditi, že v daném případě nešlo v pravdě o vystoupení ze strany, nýbrž že vystoupení bylo jen předstíráno, aby jím bylo vzdání se úřadu zakryto. Z tohoto stížnost dovozuje, že i na daný případ ustanovení § 8 odst. 8 ř. vol. dopadá. Než i kdyby se připustilo, že resignace může býti disimulována předstíraným vystoupením ze strany — musila by disimulována resignace býti prokázána fakty, z nichž bylo by s logickou nutností uzavírati, že člen ob. zastupitelstva v pravdě ze své strany nevystoupil, nýbrž v ní setrval. Skutečností takových však st-lé netvrdili ani v adm. řízení, ani jich neuváděli ve stížnosti Skutečnost, že osoby opětně dotčené byly později, při nových volbách opět kandidovány (volebními) stranami, ze kterých vystoupily, není do té míry jednoznačná, že by z ní s logickou nutností musilo býti usuzováno, že v době předchozí a pro dnešní spor Jedině rozhodné rozchod jejich se stranou v pravdě nenastal.
Nss nemohl proto nalézti důvodnými ony výtky stížnosti, jimiž brojí se jednak proti právnímu názoru žal. úřadu, že ustanovení § 8 posl. odst. řádu volení vztahuje se pouze na případy resignace na mandát a nikoli na případy, kde zvolený pozbyl mandátu vystoupením ze strany podle § 10 č. 4 cit. zák., a nemohl také přisvědčiti vývodům, jimiž st-lé snažili se dovoditi, že zúčastněné strany vystoupení ze stran pouze předstíraly, disimulujíce tak neoprávněnou resignaci.
Za daného stavu věci nemusel se nss vůbec zabývati otázkou, zda vynesení osp-é v Č. z 18. října 1924, jímž bylo rozhodnuto, že osoby nyní jako zúčastněné strany vystupující pozbyly členství v ob. zastupitelství v K. podle § 10 č. 4 vol. ř. následkem vystoupení ze strany, utvořilo pro žal. úřadem judicatam, neboť otázka tato byla by jen tehdy pro řešení dnešního sporu relevantní, kdyby bylo prokázáno, že vystoupení ze strany bylo toliko simulované, st-lé však — jak již bylo uvedeno — neuvedli skutečností, z nichž by bylo bezpečně možno souditi, že v pravdě nešlo o vystoupení ze strany, nýbrž i zastřenou resignaci. — — —

Citace:

č. 6479. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 695-698.