Č. 9941.

Zaměstnanci veřejní: * Rozlukou druhého manželství vdovy po státním zaměstnanci neoživne její nárok na výslužné po prvém manželu.
(Nález ze dne 2. června 1932 č. 7622.)
Prejudikatura: Boh. A 5976/26.
Věc: Emilie A. v B. (adv. Dr. Kar. Lamač z Brna) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vdovskou pensi. — Č. 9941 —
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. fin. ředitelství v Brně z 21. února 1928 byly st-lce koncem října 1927 bez jakékoliv výhrady v důsledku jejího opětného provdání za Leopolda A., státního úředníka v. v., zastaveny zaopatřovací požitky poukázané jí výměrem zsp-é v Brně z 5. února 1927 jako vdově po zemřelém podúředníku německé vys. školy technické v Brně Edmundu F. Když toto druhé manželství bylo pravoplatným rozsudkem zem. soudu v Brně z 19. února 1929 rozloučeno bez viny stran, podala st-lka žádost, aby jí zaopatřovací požitky po prvém manželu byly znovu povoleny a od 1. března 1929 vypláceny.
Žal. úřad nař. rozhodnutím po dohodě s min. fin. vrátil žádost tu s poznamenáním, že pro znovupřiznání vdovské pense není zákonného podkladu, neboť druhý manžel dosud nezemřel a manželství s ním bylo jenom rozloučeno. St-lce byly po uzavření druhého manželství zastaveny její zaopatřovací požitky bez jakékoliv výhrady. Jelikož dosud neuplynula 3letá lhůta, v níž vdova má právo volby, mohlo by jí býti přiznáno jen odbytné, kdyby je v uvedené lhůtě uplatnila.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad odepřel znovupřiznati st-lce vdovskou pensi po prvém zemřelém manželu v úvaze, že druhý manžel její dosud nezemřel; avšak současně prohlásil žal. úřad, že by st-lce mohlo býti přiznáno odbytné za určitého předpokladu, v rozhodnutí blíže uvedeného. Stížnost obrací se toliko proti prvé části nař. rozhodnutí a stojí na stanovisku, že nárok na vdovskou pensi st-lce přísluší, poněvadž pravoplatnou rozlukou bylo druhé její manželství úplně zrušeno, což nahražuje rozvázání manželství smrtí manželovou. Setrvání na přesném splnění litery starého zákona, který prý samozřejmě nemohl bráti v úvahu případ manželské rozluky, když tehdy manželská rozluka ještě nebyla možná, nemůže po názoru stížnosti dnes obstáti a to i se zřetelem k ustanovení §§ 153 a 214 plat. zák. č. 103/26.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
Jak patrno ze znění §§ 153 a 214 plat. zák., platí pro zaměstnance, na které se vztahuje tento zákon, a kteří odešli do výslužby za jeho účinnosti, a pro pozůstalé po těchto zaměstnancích a po zaměstnancích, kteří zemřeli v činné službě za účinnosti tohoto zákona, dosavadní předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích se změnami obsaženými v následujících ustanoveních a se změnami, které se jinak podávají z tohoto zákona.
O odpočivných a zaopatřovacích požitcích jedná část 6. cit. plat. zákona. V hlavě té nejsou však obsažena ustanovení, která by upravovala sporný nárok a nemůže tedy stížnost pro své stanovisko z dovolaných ustanovení plat. zák. nic dovoditi. Nutno proto přihlédnouti vzhledem k ustanovení § 60 ve spojení s § 176 služ. pragm. úř. (zák. č. 15/1914 ř. z.) ve znění čl. II. zák. č. 2/20 k předpisům o odpočivných a zaopatřovacích požitcích platných před účinností plat. zákona.
Z těchto předpisů zákon ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění čl. I § 5 a 10 zák. č. 2/20 otázky dnes na sporu jsoucí se nedotýká, a lze ji tudíž řešiti zřetelem k § 17 cit. zák. č. 74/1896 ř. z. toliko podle ustanovení o zaopatření zaměstnanců státních, jejich vdov a sirotků, jež vydána byla před zákonem č. 74/1896 ř. z. V tom směru pak připouštějí — Č. 9941 —
ustanovení dvor. dekretu z 5. května 1801 č. 1448 sb. pol. zák., svazek 16, č. 26, zejména pak § 70 dekretu dvor. komory ze 26. června 1817 č. 28753 a dvor. dekret z 9. května 1804 č. 14844/1491 sb. pol. zák. sv. 21, č. 63 a dekret dvor. komory z 5. dubna 1814 Gouttova sb. zák. č. 63, str. 133, sv. 9., aby vdova po státním zaměstnanci si vyhradila při opětném provdání vdovskou pensi, a určuje podmínky, za nichž výhrada ta je přípustná. Předpisy tyto však novou výplatu požitků váží podmínkou, že vdova ta opětně ovdoví, a mluví doslova »o úmrtí jejího druhého manžela«. Z toho plyne však nade vši pochybnost jasně, že vdova po státním zaměstnanci, která si vyhradila pensi při opětném provdání, má nárok na výplatu pense té teprve tehdy, stane-li se po druhé vdovou. Vdovou lze však podle ustálené judikatury nss-u (srov. Boh. A 3273/24, 5614/26, 5976/26, 8942/30, 9286/31) rozuměti jen manželku, jejíž manželství bylo rozloučeno smrtí manželovou. Bylo-li tedy manželství rozvázáno jiným způsobem než smrtí manželovou, t. j. rozlukou manželství, není tu vdovy. Nestala se proto ani st-lka tím, že bylo její druhé manželství rozloučeno, vdovou ve smyslu toho, co předesláno a nemá nároku na to, aby jí žal. úřad znovupoukázal vdovskou pensi po prvém manželu od doby rozloučení druhého manželství.
Že platné právo nepřiznává vdovám po státních zaměstnancích, jejichž manželství bylo po opětném provdání rozloučeno, nárok na vdovskou pensi po prvém manželu, vysvítá i z odst. 6. dekretu dvoř. komory ze 24. května 1832 č. 21570 sb. pol. zák. sv. 60, č. 56, str. 140, kde je ustanoveno, že bylo-li manželství vdovy nekatolického náboženství znovu se provdavší rozloučeno, může zeměpán povoliti, aby vdova taková ještě za života svého druhého manžela pobírala normální pensi po svém prvém manželu. Nárok na pensi tu jí však dekret ten za života druhého manžela nedával.
Z předeslaného plyne, že nař. rozhodnutí, jestliže st-lce nárok na znovupoukázání zaopatřovacích požitků odepřelo, neporušilo zákon, aniž zasáhlo do subjektivních práv st-lky.

Citace:

č. 9941. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 95-97.