NPD documents search: Sociální revue, 10 (1929) - Věstník ministerstva sociální péče

I. Z §§ 7 a 8 zákona čís. 91/1918 Sb. z. a n. nelze dovozovati, že v živnosti pekařské by bylo dělníkům dovoleno konati v době noční tak zv. práce přípravné. — II. Trestní zodpovědnost podnikatele závodu za dodržení osmihodinné doby pracovní nemůže býti vyloučena tím, že zaměstnanci s prodloužením pracovní doby souhlasili, nebo že o ně sami žádali.

Nálezem okresní správy politické v Č. T. ze dne 16. května 1927, č. 607/2, byl stěžovatel uznán vinným přestupkem § 8 zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., spáchaný tím, že v noci ze 24. na 25
583 března 1927 ve své pekárně pracoval a byl odsouzen k pokutě 2000 Kč, v případě nedobytnosti do vězení v trvání 3 měsíců.
Odvolání proti tomu nálezu podanému žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím nevyhověl, poněvadž skutková podstata přestupku jest prokázána výpovědí zaměstnaných pekařských pomocníků.
O stížnosti, napadající toto rozhodnutí pro nezákonnost a vadnost řízení, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Ve sporném případě jde o živnost pekařskou, tedy podnik podrobený živnostenskému řádu. Podle §§ 1 a 8 zákona o osmihodinné době pracovní ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., jest v podnicích podléhajících živnostenskému řádu noční práce, t. j. práce od 10. hodiny večerní do 5. hodiny ranní, zásadně vůbec zakázána. Výjimky jsou připuštěny toliko:
1. v podnicích nepřetržitě provozovaných, v nichž z technických důvodů nesmí se výroba zastaviti;
2. v ostatních podnicích pouze v případech, ve kterých toho vyžaduje veřejný zájem nebo pravidelná potřeba obyvatelstva. Určiti případy ty byl zákonem zmocněn ministr sociální péče ve srozumění s ostatními zúčastněnými ministry, což stalo se v článku IV. nařízení ministra sociální péče ze dne 11. ledna 1919, č. 11 Sb. z. a n., ve kterém se pod č. 1—15 vypočítávají podniky, v nichž se noční práce dovoluje. Živnost pekařská však mezi těmito podniky uvedena není;
3. přechodné za účelem opravy závodních zařízení při nastalých poruchách.
Jinak je noční práce zakázána bez ohledu na její povahu. Je tedy také zakázáno konati v noci jakékoli práce pomocné neb přípravné, pokud arci nespadají pod výjimky, uvedené shora pod č. 1—3.
Žalovaný úřad shledal skutkovou podstatu přestupku § 8 zákona č. 91/1918 v souhlasu s I. stolicí v tom, že stěžovatel pracoval ve svém pekařském závodě po 10. hodině večerní, tudíž v noci. Stížnost toho nepopírá, nýbrž namítá jen, že dělníci konali pouze práce přípravné, jež nutně předcházejí výrobě а k nimž podle § 7 cit. zákona není třeba zvláštního povolení. Námitka tato byla prý uplatňována již v rekursu stěžovatelově, žalovaný úřad se s ní však nezabýval a v tom spočívá vadnost řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Přípravné práce v živnosti pekařské nelze totiž zařaditi pod výjimky shora pod č. 1—3 uvedené a spadají tedy i tyto práce, konají-li se po 10. hodině večerní a před 5. hodinou ranní, pod zákaz, vyslovený v § 8 zákona č. 91/1918. Z § 7 tohoto zákona nemůže stěžovatel pro svoje stanovisko nic dovozovati, ježto předpis ten jedná o práci přes čas, t. j. přes 8 hodin ve 24 hodinách nebo přes 48 hodin týdně, nikoliv však o práci noční. Nelze proto spatřovati nezákonnost ani vadnost řízení v tom, když žalovaný úřad nevzal zřetele na námitku, kterou stěžovatel uplatňoval ve správním řízení, že se nedopustil přestupku § 8 cit. zákona z toho důvodu, že jeho dělníci konali pouze práce přípravné, neboť pro konečné posouzení věci je povaha práce, jež byla konána v době noční, stejně jako okolnost, kolik dělníků se práce té zúčastnilo, zcela bez významu.
Z téhož důvodu míjí se cíle i výtka, že naříkané rozhodnutí je v rozporu se spisy, pokládá-li skutkovou podstatu přestupku § 8 za prokázanou, ač pekařští dělníci, kteří byli slyšeni jako svědci, potvrdili, že se řádnou prací nebylo ještě započato, nýbrž jen s vytápěním pece atd. Ostatně všichni slyšení dělníci potvrdili také, že s prací u válu začali již o 3. hodině ranní, tedy také v době, kdy v živnosti pekařské není dovoleno ještě pracovati.
Míní-li dále stížnost, že o přestoupení zákazu noční práce nelze mluviti, když pekaři a jejích dělnictvo mezi sebou výslovně ujednali, že se bude začínati s přípravnými pracemi brzo ráno, aby pečivo pro obe-
584 censtvo bylo včas hotové, jest na omylu. Zákon č. 91/1918 totiž v § 8 kategoricky stanoví, že pracovati v noci jest dovoleno jen ve výjimečných případech tam vytčených. Předpis ten je normou kogentní (donucovací) a nikoli, jak stížnost jej nesprávně chápe, normou dispositivní, t. j. takovou, jejíž platnost by mohla býti vzájemnou dohodou zaměstnavatele s dělníky vyloučena. Že tomu tak, plyne i z toho, že zákon o osmihodinné době pracovní a o zákazu noční práce byl vydán zřejmě k ochraně dělnictva v zájmu veřejného blaha, s kterýmžto nepochybeným úmyslem zákonodárce by bylo neslučitelno, aby se dělníci tohoto zákonného práva mohli vzdáti. Nemůže tedy býti ponecháno libovůli zaměstnavatele a dělníků, aby zákaz noční práce normovaný zákonem zbavili platnosti.
Tvrzení stížnosti, že uzavření dohody mezi pekaři a dělnictvem o práci noční bylo vzato, jak okresní správou politickou tak živnostenským inspektorátem na vědomí, není nejen ničím doloženo, ale nemohlo by ani, i kdyby odpovídalo skutečnosti, což zmíněné úřady popírají, na disposici zákona, noční práci zakazujícího, nic měniti.
Pokud se stěžovatel dále dovolává toho, že obecenstvo a zvláště dělnictvo jezdící do práce chce míti čerstvé pečivo o 6. hodině ranní a že je proto započetí s pracemi přípravnými před 5. hodinou ranní v zájmu veřejném, sluší na to odpověděti, že k tomu, aby se v případech, kde toho vyžaduje zájem veřejný nebo pravidelná potřeba obecenstva, smělo v některém podniku započíti s prací před 5. hodinou ranní, nestačí již existence takového veřejného zájmu nebo takové pravidelné potřeby obecenstva sama, nýbrž jest podle § 8 odst. 2 cit. zákona potřebí, aby ministr sociální péče ve shodě se zúčastněnými ministry o tom vydal zvláštní předpisy. Že by se tak způsobem zde stanoveným bylo stalo, buď všeobecně pro podniky pekařské vůbec nebo pro pekařské podniky v Č. T. nebo konečně pro podnik stěžovatelův, to stížnost netvrdí a důvodně by ani tvrditi nemohla, neboť zvláštní předpisy ve smyslu cit. zákonného ustanovení byly ministrem sociální péče ve srozumění se zúčastněnými ministry vydány dosud jen v čl. IV nařízení ze dne 11. ledna 1919, č. 11 Sb. z. a n., v němž však pekařské podniky uvedeny nejsou.
Pokud konečně stěžovatel má za to, že o přestupku, kladeném za vinu, nelze mluviti, ježto nelze mu přičítati subjektivně vinu proto, že při vylíčeném stavu věci neměl úmyslu jednati proti zákonu, nýbrž že měl na zřeteli zájmy obecenstva, nutno oproti tomu uvésti, že podle souhlasné výpovědi všech slyšených dělníků, jak bylo již nahoře řečeno, začalo se ve sporném případě s prací u válu již o 3. hodině ranní a že stěžovatel pro stejný přestupek byl podle správních spisů předtím již třikrát trestán, takže žalovaný úřad mohl vycházeti z toho, že stěžovatel si tohoto protizákonného počínání i zde musil býti dobře vědom.
Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti pro bezdůvodnost.
(Nález nejvyššího správního soudu ze dne 16. září 1929, č. 4364/28.
Srovnej i nálezy n. s. s. ze dne 18. ledna 1928, č. 626, a ze dne 24. září 1928, č. 6654/27, uveř. v Soc. revui 1928, str. 332 a 505 násl.)

Citace:

I. Z §§ 7 a 8 zákona čís. 91/1918 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 601-603.