Čís. 9032

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.), Bylo-li posunováno přes přejezd silnice bez dostatečného bezpečnostního opatření, ač zřízenci posunujícího oddílu vlaku pro vagony sepnuté na vedlejších kolejích neměli rozhledu na silnici a na blížící se překážku, jde o příhodu v dopravě. Železniční podnik ručí zásadně i tenkráte, když příhoda v dopravě nebyla jedinou bezprostřední příčinou úrazu. Přichází tu v úvahu i spoluzavinění poškozeného (§ 1304 obč. zák.).

(Rozh. ze dne 14. června 1929, Rv I 1458/28)
Vůz žalobcův srazil se, přejížděje vlečnou dráhu, s posunující lokomotivou, při čemž byl žalobce poraněn. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze uznal procesní soud prvé stolice důvodem polovicí po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Důvody: Ve věci samé záleží na tom, zda jde v souzeném případě o příhodu v dopravě čili nic. Ve směru tom dlužno si uvědomiti, že příhodou v dopravě po rozumu § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. jest událost, přihodivší se proti pravidlu, proti normálnímu provozu, která sama o sobě jest způsobilá člověka poškoditi neb usmrtiti a udála se mimo osobu zraněného a, jakmile skutečně způsobila tělesné poškození neb usmrcení člověka, může odůvodniti použití zákona o povinném ručení železnic, jakmile jest tedy zjištěna příhoda v dopravě v tomto smyslu, jest dráha povinna k náhradě škody a netřeba dále žalobci prokazovati zavinění dráhy, ježto platí vždy domněnka podle § 1 cit. zák., že dráha příhodu zavinila, proti čemuž se dráha může brániti tím, že prokáže některý z vyviňovacích důvodů jmenovaných v § 2 cit. zák. S těchto hledisek nesouhlasí odvolací soud s právním názorem prvého soudu, že »zranění« žalobcovo při srážce lokomotivy s přejíždějícím povozem nutno pokládati za příhodu v dopravě, neboť tu zřejmě zaměňuje prvý soud příčinu s následkem, ježto zranění jest následkem příhody v dopravě, s níž jest v příčinné spojitosti, a nemůže proto zranění jako takové naplniti pojem příhody v dopravě v tom smyslu jak shora uvedeno. Soud odvolací však uznal, že tu je příhoda v dopravě. Zjištěno jest, že v osudný den na prvé a druhé koleji stály spjaté vagony, pro které lidi v povozu Jana Š-a nemohli viděti pohybující se vlak, a že také železniční zřízenci posunujícího oddílu neměli rozhledu na silnici a blížící se povoz nemohli pozorovati až teprve před místem, kde se nehoda přihodila. Zjištěno jest dále, že nebylo učiněno se strany dráhy dostatečné bezpečnostní opatření, by byla chráněna bezpečnost osob a majetku, k čemuž byla dráha povinna i podle čl. 30 bod 2 instrukce XIX. V tom, že dráha nezachovala opatrnosti, již jí instrukce ukládají, spatřuje odvolací soud událost proti pravidlu se přihodivší, která, poněvadž v důsledku jejím vzniklo poranění žalobcovo, naplňuje skutkovou povahu příhody v dopravě po rozumu § 1 cit. zák. Tím jest dána příhoda v dopravě ve smyslu § 1 cit. zák. a tím jest také zjištěna ručební povinnost dráhy. Jde jen o to, zda a pokud dráha z ručení tohoto jest vyviněna. A tu jest zjištěno, že lokomotiva silně pískala, že působila hluk a vypouštěla hlasitě páru tak, že mohl i žalobce pískot a hluk lokomotivy slyšeti a měl se přesvědčiti dříve, než na dráhu vjel, zda jest trať volná. Poněvadž této opatrnosti nedbal, spolupůsobil na srážce a zodpovídá tudíž spolu za tuto srážku. Právem tudíž prvý soud činí žalobce spoluzodpovědným na srážce. Ježto míru zavinění stran nelze přesně stanoviti, právem prvý soud podle § 1304 obč. zák. zavinění obou stran rozdělil na polovici u každé strany.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Obě strany napadají rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu čís. 4 § 603 c. ř. s. Leč neprávem.. Jak správně již odůvodnil odvolací soud, má se podle § 1 zák. ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. vždy za to, že příhoda v dopravě nastala zaviněním železničního podniku nebo lidí, jichž v provozu užívá, bylo-li příhodou v dopravě železnic způsobeno poškození na těle nebo smrt člověka a netřeba proto žalobci prokazovati zavinění dráhy. Posunovalo-li se, jak zjištěno, přes přejezd silnice bez dostatečného bezpečnostního opatření, ač zřízenci posunujícího oddílu vlaku pro vagony na vedlejších dvou kolejích sepnuté neměli rozhledu na silnici a na blížící se překážku, kterážto okolnost činila zvláštní bezpečnostní opatření nutným, jest v tom spatřovati příhodu v dopravě, to jest událost, jež uchyluje se od pravidelného železničního provozu, neboť odporuje to předpisům čl. 30 bodu 2 d), 29 bodu 8 al. c) a čís. 36 bod 1 předpisu pro službu dopravní číslo XIX. Ježto pak bylo zjištěno, že žalobcovo zranění způsobeno bylo touto příhodou, ručí žalovaná strana zásadně podle §§ 1325 až 1327 obč. zák. a není třeba uvažovati ještě o tom, zda a jaké zavinění stihá železniční zřízence, jichž železniční podnik při posunování použil, pokud se týče přímo žalovanou stranu. Nepovšimnutým mohou proto zůstati veškeré dovolací vývody, jimiž se žalovaná strana snaží dolíčiti, že nic nezavinila. Z ručení mohla se žalovaná strana osvoboditi jen důkazem vyhraženým v § 2 cit. zák. Že příhodu v dopravě, neobezřetné a předpisům odporující posunování zavinil sám žalobce, žalovaná strana ani netvrdila a neuplatňovala ani jiného vyviňovacího důvodu po rozumu § 2 cit. zák. Přes to jest nižším soudům přisvědčiti i potud, pokud uznaly, že žalobní návrh jest důvodem po právu jen jednou polovicí. Jak již uvedeno, žalovaná strana sice neprovedla vyviňovacího důkazu ve smyslu § 2 cit. zák., ba o důkaz ten se ani nepokusila, avšak uplatňovala, že žalobce »úraz« zavinil sám, tedy, že jeho zranění způsobeno bylo vlastním zaviněním, nikoli příhodou v dopravě; tím popřela předpoklad § 1 cit. zák. Ovšem se toto tvrzení neshoduje potud s výsledkem průvodního řízení, pokud byla příčinná souvislost mezi příhodou v dopravě a úrazem po skutkové stránce neodporovatelně zjištěna. Nicméně jest námitka žalované strany vzhledem k dalším zjištěním významná. Železniční podnik ručí v zásadě i tenkráte, když příhoda v dopravě nebyla jedinou bezprostřední, poslední příčinou úrazu. Že tomu tak, je zřejmo ze zákona, jenž užívá v § 1 slova »Herbeiführen«, kdežto v § 2 užívá slova »verursachen« tedy pojmu užšího. Každý výsledek předpokládá spolupůsobení jistého počtu okolností, nebo sil, z nichž každá představuje podmínku výsledku. Zpravidla však bude tato řada kausálně účinkujících okolností pro otázku ručební povinnosti bez významu. Jinak se má věc, není-li některá z těchto okolností založena v obyčejném běhu věci, nýbrž zakládá zřejmé zavinění poškozeného. V takovémto případě je tu více pramenů škody, a tato nebyla tedy způsobena jen příhodou v dopravě. Nelze proto ukládati dráze, by hradila veškeru škodu, když tato nebyla způsobena ve svém celku příhodou v dopravě, což § 1 cit. zák. předpokládá. V souzeném případě bylo zjištěno, že lokomotiva silně pískala, působila velký hluk a vypouštěla hlasitě páru, že žalobce a jeho společník při náležité opatrnosti mohli pískání, hluk lokomotivy a syčení páry slyšeti a viděti kouř. Vyžadovala tedy právě proto, poněvadž obě koleje, za kterými se vlak pohyboval, byly vagony zastaveny a rozhledu bylo úplně zabráněno, obyčejná opatrnost (§ 1297 obč. zák.), které žalobce a jeho společník měli šetřiti, by se, než vjeli na koleje, přesvědčili, je-li dráha volná, nebo zařídili jízdu tak, by v případě potřeby mohli ihned koně zadržeti a vůz zastaviti. Ani tak neučinili, stihá je zavinění podle § 1297 obč. zák. a, jelikož při náležité opatrnosti na jejich straně se mohla, jak bylo zjištěno, srážka stejným způsobem zameziti, jako kdyby na druhé straně nebylo posunováno tak, jak se stalo, byla nehoda způsobena i jejich vinou. Jestliže pak nižší soudy, usoudivše, že obě strany mají stejný podíl na škodě, uznaly, že jest žalobní nárok důvodem svým po právu jen polovicí, nelze v tom shledávati nesprávné právní posouzení věci.

Citace:

č. 9032. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 812-814.