Č. 1033.

Školství: I. * Ministerstvu školství a nár. osvěty přísluší, počínajíc dnem 1. ledna 1921, právo činiti opatření podle >§ 7 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., změněného zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. i co do menšinových škol, jež byly zřízeny před účinností uvedeného zákona z r. 1919. — II. Právní věty jako u č. 702 pod III. a IV.
(Nález ze dne 25. listopadu 1921 15572.)
Věc: Ing. Gustav Z. v C. (adv. Dr. V. Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (zast. odb. radou J. Dvořákem) o zábor bytu pro správce menšinové školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo školství a národní osvěty zabralo naříkaným rozhodnutím, jež dovolává se výslovně shody s ministerstvem vnitra docílené, nuceným nájmem podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., jenž byl změněn a doplněn zákonem z 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n., pro řídícího učitele české obecné školy v C. Rudolfa K. byt v levém křídle I. patra domu č. p. — v C. o 2 pokojích, kuchyni a koupelně se vším příslušenstvím na tak dlouho, pokud toho bude třeba, zatím nejdéle na dobu 5 let.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti navrhující zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost toto:
Zkoumaje z moci úřední, je-li stěžovatel k stížnosti legitimován, když cit. § 7 mluví toliko o povinnostech vlastníka reality, setrval nejvyšší správní soud na právním názoru, vysloveném již v nálezu ze dne 9. února 1921 č. 1282 (Boh. č. 702), že v řízení o zábor místností dle I. odst. cit § 7 vystupují jako procesní strany nejen vlastník reality, nýbrž vedle něho všechny osoby, v jichž právo bydliti v zabíraných místnostech nebo jimi nakládati jest záborem zasahováno.
Stížnost popírá možnost dovolati se cit. § 7 proto, poněvadž toto ustanovení platí pouze pro menšinové školy zřízené dle zákona z 3. dubna 1919, kdežto škola, o niž jde, zřízena byla před jeho účinností. Tento právní názor neshledal nejvyšší správní soud odůvodněným.
Zákonem z 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n., jímž se upravuje správa školství a sice prvým odstavcem § 2 pod č. 3 přidělena byla k dosavadnímu oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty také působnost ve věci menšinových škol národních a mateřských, zejména škol podle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n.
V druhém odstavci cit. § 2 prohlášeny jsou za menšinové školy ve smyslu předcházejícího odstavce, tedy ve smyslu cit. č. 3. jednak školy, zřízené podle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., jednak školy národní a mateřské, zřízené pro národnostní menšiny před účinností právě uvedeného zákona podle dosavadních předpisů, a to zejména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle čl. 19. bývalého zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z.
Třetí pak odstavec cit. § 2 ustanovil, že školy menšinové nepodléhají ani místním radám školním, ani jejich orgánům a spravují se vesměs podle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n.
Tato ustanovení o školách menšinových (veřejných i soukromých) vstoupila pak dle prvého odstavce § 38 cit. zák. č. 292 z r. 1920 v platnost dnem 1. ledna 1921.
Tím dnem přestal tedy dle výslovného znění zákona každý rozdíl mezi národními a mateřskými školami obojího hořejšího původu, jež všecky spadají nyní pod zákonný pojem' menšinových škol po rozumu zákona z 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. Rovněž jsou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku tím dnem počínajíc i školy, jež zřízeny byly pro národnostní menšiny dle bývalého rakouského čl. 19 o národnostní rovnoprávnosti ve škole, spravovány na dále výlučně (arg. slovo »vesměs«) dle cit. zákona z 3. dubna 1919 č. 189 až na to, že dle § 32 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 a čl. III. nař. vl. ze 6. listopadu 1920 č. 605 sb. z. a n. počínajíc dnem 13. listopadu 1920 účastní se této správy i místní výbory školní (pro školy menšinové), zřízené dle § 13—18 cit. nař., ovšem jenom v mezích úkolů jim v § 19 a 20 cit. nař. přidělených.
Zákon č. 292 z r. 1920 nevyjímá mimo uvedenou působnost místních výborů školních, jež zde na váhu nepadá, zcela ničeho z působnosti ministerstva školství a národní osvěty, jak mu byla co do menšinových škol zákony z 3. dubna 1919 č. 159 sb. z. a n. a ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. přikázána. Proto byl žalovaný úřad počínajíc dnem 1. ledna 1921 oprávněn ke všem opatřením ve smyslu změněného § 7 cit. zák. z r. 1919 i stran menšinových škol, jež vznily před účinností zákona z 3. dubna 1919.
Ježto jest nesporno, že česká obecná škola v C. patří k tomuto druhu menšinových škol, a že Rudolf K. jest jejím správcem, nelze shledati nezákonnost v tom, že žalovaný úřad opatřuje mu byt a při tom opírá se o uvedený § 7 jako právní základ pro toto své opatření.
Dlužno proto zkoumati, jsou-li splněny materielní podmínky pro toto opatření cit. § 7 stanovené. Tu namítá stěžovatel v prvé řadě, že jedině vlastník reality má zákonnou povinnost propůjčiti své místnosti, nikoli však nájemník.
I v tom směru odkazuje nejvyšší správní soud k právnímu názoru v uvedeném již nálezu vyslovenému, že totiž pasivním subjektem záboru jest nejen vlastník reality, nýbrž vedle něho i každý, komu k zabíraným místnostem přísluší právo jich užívati nebo s nimi nakládati. Proto jest tato námitka stížnosti neodůvodněná.
Brání-li se stěžovatel dále, že nemůže býti vyklizen na ulici, a že nebylo šetřeno, zda může býti správce školy umístněn v zabraném bytu bez újmy bydlení stěžovatelova, dlužno tomu rozuměti tak, že stěžovatel namítá ve smyslu 1. odst. § 7, že není povinen byt svůj propůjčiti, poněvadž jest tím jeho vlastní bydlení ohroženo. Žalovaný úřad, zabrav nucenými nájmem obývané místnosti, vycházel z předpokladu, že bydlení to není ohroženo. Otázka tohoto ohrožení jest otázkou skutkovou, kterou muže přezkoumávati nejvyšší správní soud jen s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.
Stížnost vytýká, že řízení zůstalo neúplným, ježto otázka ohrožení nebyla vůbec šetřena. Ze správních spisů jest zřejmo, že v prosinci 1920 ještě celé první patro v domě č. p. — v C. bylo neobydlené a že bytová komise zamýšlela již v prosinci 1920 a v lednu 1921 celé I. poschodí, tedy i nynější byt stěžovatelův, zabrati a právě tento jeho byt Rudolfu K. přiděliti. Dále je výpovědí Františka S., jenž obývá zbytek tohoto poschodí, zjištěno, že se do bytu toho teprve 27. ledna 1921 přestěhoval z dřívějšího bytu v domě č. p. — v C., náležícím jeho zaměstnavateli, který dům Č. p. — v C. zamýšlí koupiti. O dřívějším bytu Františka S. zjistila komise dne 14. dubna 1921, že jest ještě prázdný.
Zjišťování bližších okolností ubytování S. bylo žalovaným úřadem výslovně před druhou komisí nařízeno a při této, jak právě uvedeno, také provedeno.
Z oněch zjištěných skutečností a z úvahy, že zpětným přestěhováním Fr. S. uvolniti se dá byt pro stěžovatele ve vile č. p. —, vycházel tedy patrně žalovaný úřad, když zabíraje nuceným nájmem byt stěžovatelův, předpokládal, že bydlení stěžovatele není ohroženo.
Zřejmo tedy, že otázka ta nejen byla vyšetřována, ale i v rozhodnutí luštěna. Není proto tento bod stížnosti odůvodněný.
V souvislosti s tím nelze přiznati stěžovateli legitimaci k námitce, že zaměstnavatel jeho jest ve své živnosti ohrožen, poněvadž stěžovatel jako jeho zaměstnanec nezbytně musí bydleti ve vile č. p. — v C. Bylo proto zamítnouti celou stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1033. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 976-978.