NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 573.

Úřednictvo: Obecní strážník, jmenovaný později obecním úředníkem, nemá nároku, aby mu byla započítána služební doba strážnická do postupu ve smyslu § 19, III. zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a do pense.
(Nález ze dne 5. listopadu 1920 č. 10481.)
Věc: Bruno Hahn ve Františkových Lázních (adv. Dr. Jos. Eckstein z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o vpočtení služební doby do výslužného a postupu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Bruno Hahn vstoupil dne 5. dubna 1897 jako provisorní strážník do služeb města Františkových Lázní. Dne 7. ledna 1909 byl jmenován definitivním strážníkem. Ode dne 27. června 1910 byla mu svěřena kontrola nad potravinami a prohlídka masa; od roku 1911 nebyl Hahn veden již ve stavu strážníků. Usnesením obecního výboru ze dne 22. března 1919 byla mu přiznána hodnost definitivního obecního úředníka ve smyslu zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. od ledna 1919 a včítáno jemu 10 služebních let. Podáním ze dne 1. dubna 1919 žádal Hahn, aby mu včítána byla celá doba provisorní služby strážníka od 5. dubna 1897 do 1. ledna 1909 do výslužného a postupu. Žádost ta byla pořadem instančním zamítnuta.
O stížnosti, do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stěžovatel opírá nárok žalovaným úřadem pro bezdůvodnost zamítnutý na započtení služební doby ode dne 5. dubna 1897 do 1. ledna 1909 do výslužného a postupu po rozumu § 21, odst. 4 a § 19 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. jednak o tvrzení, že tím, že byl 7. ledna 1909 jmenován definitivním strážníkem obce Františkových Lázní, stal se městským úředníkem, že tudíž ustanovení provisorním strážníkem, jež před jmenováním tím předcházelo, jest pokládati za ustanovení provisorním úředníkem; jednak opírá nárok o právní názor, že nutno započísti do výslužného dle § 21, odst. 4 celou prozatímnou služební dobu bez ohledu na povahu služby.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou. Již obecní zřízení ze dne 16. dubna 1864 č. 7 z. z. vyslovilo v § 32 zásadně, že obecnímu představenstvu náleží podle vlastního zdání ustanoviti, jací orgánové a sice jak úředníci tak služebníci představenstvu k vykonávání úkolů jemu svěřených zřízeni býti mají, a usnésti se o počtu služebních míst jednotlivých kategorií a způsobu jejich ustanovení a jejich požitků.
Zásada tato byla zachována pozdějším zákonodárstvím, doplňujícím cit. § 32, neboť i § 7 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. a § 7. zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., jest obecnímu výboru, nyní obecnímu zastupitelstvu, vyhrazeno právo usnášeti se o tom, kolik míst úřednických a pro který obor služby má se zříditi a úředníky volbou jmenovati. Jelikož předpisy obou zákonů upravují toliko služební poměry úředníků a dle výslovného předpisu § 44 nevztahují se na síly výpomocné a jiné zřízence, kteří ustanovují se, aby vykonávali práce podřízenější, mezi nimi i na strážníky, platí o kategorii obecních zřízenců neúřednických všeobecná zásada § 32 obecního řádu z r. 1864.
Otázka, zda obecní zřízenec jest úředníkem čili nic, závisí tudíž pouze na vůli obecního zastupitelstva, zákonitě projevené buď při propůjčení dotyčného služebního místa nebo později.
V případě, o nějž jde, je nesporno, že stěžovatel vstoupil dne 5. dubna 1897 jako provisorní strážník do služeb města Františkových Lázní a že byl teprve usnesením obecního výboru ze dne 7. ledna 1909 ustanoven definitivním strážníkem. Že jmenování definitivním strážníkem nelze pokládati za propůjčení místa úřednického, vyplývá již z toho, že zákon ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z., v době dotyčného jmenování plativší, v § 44 strážníky neoznačil za úředníky, nýbrž za zřízence mimo kategorii tuto postavené, kteří jsou ustanoveni, aby vykonávali podřízenější práce. Stěžovatel ani netvrdí, že mu bylo zmíněným usnesením propůjčeno místo úřednické, zejména že mu byl vydán podle předpisu § 9 zákona ze dne 29. května 1908 jmenovací dekret, který by obsahoval ustanovení oboru, pro který byl ustanoven úředníkem. Stěžovatel formuluje dotyčnou námitku v ten smysl, že byl již roku 1909 obcí Františkovými Lázněmi vykázán jako městský úředník, čímž má patrně na mysli tvrzení, že obec prý roku 1909 v záležitosti pensijního pojištění jeho v nějakém podání tvrdila, že jest úředníkem s nárokem na výslužné a tedy povinnosti pojišťovací nepodléhá.
K námitce té jest podotknouti, že byť i tvrzení stěžovatelovo bylo správné, nemohlo by ono vyjádření tvrzeného obsahu nahraditi projevení vůle obecního výboru, odpovídající § 7 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. a vyslovující, že se stěžovateli přiznává úřednická hodnost i pro předchozí dobu ztrávenou v provisorní službě strážnické za léta 1897-1909. Stížnost také ani netvrdí, že by obsah zmíněného podání se zakládal na zákonitém usnesení obecního výboru k tomu jedině oprávněného.
Ježto nebyl shora naznačený projev vůle obecního představenstva prokázán, neshledal nejvyšší správní soud, že by výrok žalovaného úřadu, že stěžovateli až do 22. března 1919 nepříslušel charakter úřednický a že mu byl teprve přiznán usnesením ze dne 22. března 1919, spočíval na skutkovém zjištění spisům odporujícím aneb na nesprávném právním posouzení.
Stěžovatel opírá nárok na započtení služby strážnické též o právní názor, že zákon ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. předpisuje vpočtení provisorních služebních let do výslužného bez rozdílu, v jaké vlastnosti doba provisorní byla ztrávena. Z toho dovozuje, že mu jest započítati do výslužného dobu služební, kterou ztrávil jako provisorní strážník.
Nejvyšší správní soud neshledal názor ten správným. Zmíněný zákon upravuje, jak výslovně praví nadpis, služební poměry obecních úředníků. Tento zákon jako norma pro budoucnost účinná má přirozeně na mysli normální případy, že služební doba obecního zřízence byla od počátku ztrávena v kategorii úřednické. Odchylné případy jsou zákonem zvláště upraveny, jako na př. v § 44 stran oněch úředníků, kteří nevykonávají úřad svůj u obce jako stálé a výhradné povolání, dále v § 21, odst. 1, jímž se započítává úředníkům v § 19, II., č. 1 a 2 uvedeným praxe před vstoupením do obecní služby ztrávena až do 5 let tím způsobem, že jejich provisorní doba služební stanoví se na 30 let proti pravidelným 35 letům.
S tohoto hlediska nelze ustanovení § 21, odst. 4, že se provisorní léta služební započítávají do pense, rozuměti jinak, než že započítává se pouze služební doba ztrávena v kategorii úřednické, která dle § 8 cit. zákona může předcházeti definitivní ustanovení. Jestliže městské zastupitelstvo dekretem ze dne 22. března 1919 započetlo stěžovateli 10 let do služební doby, nelze z toho dovozovati, že služba strážnická jest na roven postavena službě úřednické, neboť vpočtení to má povahu výhody, jež byla poskytnuta stěžovateli dobrovolně a výhoda ta zakládati může právní nároky jen potud, pokud je vyslovila.
Totéž platí o započítání prozatímní služební doby do postupu ve smyslu § 19, III., neboť podle zmíněné zásady přichází v úvahu při vpočítávání trienálek rovněž pouze služební doba ztrávena v kategorii úřednické.
Z úvah těchto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 573. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 656-658.