NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Proč má Baťa v krámech zrcadla

Proč má Baťa v krámech zrcadla.

(Krajský soud v Plzni.)

Jednoho večera pan Pudil konstatoval, že mu teče do bot. Chladilo ho to ve špičkách. Zamyslil se nad tím, pokýval hlavou a řekl: „Jak mne pánbůh hodí do peněz, hned si koupím perka.“ Šel dál a přemýšlel o penězích a o perkách. U plzeňské hlavní pošty v Solní ulici potká známého. Vede se s hezkou dívkou, Pudila pozdraví a povídá: „Co koukáš jako vejr?“ Jeho vyvolená se tomu zachichtala. Pudil hněvivě odpovídá, že mu teče do bot a že nemá na nové. Jestli by mu známý nepůjčil stovku. Teď se zachechtal zase on, ale po chvíli zvážněl, naklonil se k uchu Pudilovu a něco mu zašeptal.
Po chvíli všichni tři kráčeli parkem ke Střelnici, tam ale ještě před chudobincem zahnuli směrem k masným krámům a dál šli kolem Športky do Zbrojnické ulice, až se zastavili před obchodem firmy Baťa. Prohlíželi dlouho výklad, sem tam něco kritisujíce. Nebyly to však kritiky drtivé, neboť všichni tři vešli do krámu a Pudil poroučel: „Ukažte mi nějaké lakýrky s vyložením.“ Slečna se zeptala na číslo boty a než bys dvacet napočítal již otvírala před udiveným Pudilem krabice, jejichž obsah uváděl oči do nadšení. Známý se známou stáli opodál. nechtějíce překážeti.
Pudilovi se však boty nelíbily. Byly ve směs špičaté a „on takové nenosí“. Slečna po krčila rameny, litovala a poroučela se, neboť ještě mnoho jiných zákazníků čekalo na obsluhu. Pudil nespokojen odcházel. Známí odešli již dříve.
U pokladny ptala se jej slečna pokladní, proč nekoupili. „Nemáte tu takové, jako já chci,“ odvětil, ale než sáhl na kliku, stála slečna již u něho a pravila sladce: „Než se vzdálíte, rozepněte laskavě kabát.“
„Co? Proč? Ba ne, vy tu máte průvan a na to já jsem háklivej. A vůbec, co vás to napadilo, mi takhle poroučet, vy sušinko!“
„Slečno, pojďte sem!“ zavdala slečna pokladní na slečnu prodavačku. „Ať ten pán rozepne kabát a já zatím běžím pro strážníka.“
Zpod kabátu křaply na zem ne krásné, ale přímo nádherné lakýrky.
Strážník přišel, následoval doprovod na bezpečnostní oddělení a konečně soud.
Pan Pudil marně se pokoušel zapírat.
„A jak jste to zpozorovala, slečno?“ zeptal se soud.
„V zrcadle, prosím,“ odvětila tázaná, „viděla jsem každé hnutí obžalovaného.“
Josef Pudil, zloděj mnohokráte už trestaný, dostal tři měsíce.

Citace:

Proč má Baťa v krámech zrcadla. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 4, s. 49-50.