NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8359 —
Č. 8359.

Občanství státní (Slovensko): * Bydlení manželky po dobu trvání manželství v kvadrieniu před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. a Podk. Rusi není bydlištěm zakládajícím nárok na udělení čsl. stát. občanství podle § 1 úst. zák. z 1. července 1926 č. 152 Sb.
(Nález ze dne 16. ledna 1930 č. 23217/29.)
Věc: Anna H. v P. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V šetření, jež bylo zavedeno o st-lčině žádosti za udělení čsl. stát. občanství dle zák. č. 152/26 udala tato, že uzavřela se svým manželem sňatek dne 29. dubna 1878 a žila s ním asi 4 neb 5 roků ve společné domácnosti, načež bydlila u svých rodičů v Prešově a posud tam bydlí. Manžel sloužil od 18. ledna 1897 u okres. soudu v Bekéscsábě, kde dne 26. června 1907 zemřel; manželství soudně rozvedeno nebylo. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lčině žádosti za — Č. 8359 —
udělení stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26, poněvadž žadatelce nelze podle § 2 cit. zák. do jejího pobytu započítati pobyt jejího zemřelého manžela z těchto důvodů: »Podle § 1 cit. zák. mají — za splnění ostatních zákonných podmínek — nárok na udělení čsl. stát. občanství státní občané býv. Uherska, kteří před 1. lednem 1910 aspoň 4 roky nepřetržitě měli bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi; zemřelý manžel žadatelčin však nevyhovuje této podmínce, ježto, jak z prohlášení žadatelčina ze 13. července 1928 vysvítá, od roku 1897 až do své smrti dne 26. června 1907 bydlil v Bekes Csábě, tudíž mimo území, náležející čsl. republice. Pobyt žadatelky v Prešově pak lze počítati teprve od smrti jejího manžela.«
O stížnosti uvážil nss: — — — —
Stížnost má za to, že st-lka sama splnila předpoklad § 1 odst. 1 cit. zák. co do bydliště, ježto více než 4 roky před 1. lednem 1910 v Prešově nepřetržitě bydlela, a vychází tudíž z právního názoru, že i při nerozvedeném manželství mohla manželka míti samostatné bydliště podle § 1 odst. 1 zák. č. 152/26.
Nss nemohl stížnosti dáti za pravdu.
Úst. zák. z 1. července 1926 čís. 152 Sb. stanoví v § 1, že »štátní občania býv. Uhorska, ktori pred dňom 1. januára 1910 aspoň 4 roky nepretržitě mali bydliště v niektorej obci Slov. alebo Podk. Rusi a obec táto za túto dobu nečinila proti nim námietky podľa § 9 zák. čl. XXII:1886, majú nárok na udelenie čsl. štátneho občianstva, keď majú od uplynutia spomenutých štyroch rokov nepřetržite do podania žiadosti bydliště na území, náležejúcom dnes Čsl. republike a nie je dokázané, že si v tejto době nadobudli«152/1926 sb., § 1 atd. Úst. zákon č. 152/26 podmiňuje tedy nárok na udělení čsl. stát. občanství několika předpoklady, z nichž jed- ním jest požadavek aspoň čtyřletého nepřetržitého bydliště v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi před 1. lednem 1910.
V zákoně samém není podán výklad pojmu bydliště, lze proto při výkladu pojmu toho i pro úst. zák. č. 152/26 vycházeti zásadně z obecného nazírání právního řádu, podle něhož rozumí se bydlištěm místo, jež si určitá osoba zvolila za střed svého hospodářského případně rodinného života s úmyslem na tomto místě trvale se zdržovati. Podle tohoto výkladu bylo by ovšem možno připustiti, že za určitých okolností také manželka, bydlíc na určitém místě, může zde míti — vzato obecně — své bydliště, otázkou však jest, zda také v této relaci přejímá úst. zák. č. 152/26 pro své hledisko obecné nazírání, či zda v tomto směru pro nárok jím udělovaný nezaujímá stanoviska od obecného nazírání odchylného, neuznávaje za bydliště, zakládající nárok na čsl. státní občanství, trvalé místo pobytu manželky odlišné od místa pobytu manželova.
O to jest právě mezi stranami spor, jenž ovšem týká se pouze nepřetržitého čtyřletého bydliště před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi, nikoliv též onoho dalšího bydliště kdekoliv jinde na dnešním území Čsl. republiky. Proto též úvahy nss-u budou se pojiti jen k otázce, zda podle pojetí úst. zák. č. 152/26 jest 4leté — Č. 8359 —
bydlení nerozvedené manželky před 1. lednem 1910 v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi bydlištěm, které podle tohoto zákona zakládá nárok na udělení čsl. stát. občanství.
Z § 1 cit. zák. nelze pro tuto otázku přímo nic dovoditi a jest proto přihlédnouti k ustanovením dalším a to k ustanovením § 2 odst. 1 a 2, jež právě se zabývají nárokem manželky. Odstavec 1. § 2 stanoví, že vdané ženy, jejichž manželství nebylo soudně rozloučeno ani prohlášeno za neplatné, sledují ve státním občanství, nabytém podle tohoto zák., svého manžela, odst. 2 pak, že bydlení zemřelého manžela před 1. lednem 1910 a od té doby (§ 1) započítává se do bydliště vdovy, když tato podá podle tohoto zákona žádost za udělení čsl. stát. občanství.
Z ustanovení těchto plyne, že zákon nedává vdaným ženám, jejichž manželství nebylo soudně rozloučeno nebo za neplatné prohlášeno, tedy po dobu trvání manželství, samostatného nároku na udělení čsl. stát. občanství, ježto následují v občanství svého manžela; je-li však nabytí čsl. stát. občanství manželkou závislé jedině na manželově osobě, jest nutným důsledkem toho, že také předpoklady pro získání nároku na udělení čsl. stát. občanství v § 1 odst. 1 uvedené musí býti splněny v manželově osobě, kdežto jest lhostejno a právně bez významu, zda předpoklady ty byly splněny v osobě manželčině, tedy také, zda tato sama pro sebe vykazuje nepřetržitý 41etý pobyt před 1. lednem 1910. Tomu svědčí zejména také ustanovení 2. odstavce § 2, že se pobyt zemřelého manžela započítává do pobytu vdovy, neboť z předpisu tohoto se jasně podává nazírání zákonodárce, že po dobu trvání manželství nemá manželka samostatného bydliště ve smyslu § 1 a jest proto třeba výslovného zákonného ustanovení, aby doba pobytu ztráveného za života manžela v určité obci přišla vdově k dobru, ježto by jinak počátek potřebného kvadrienia mohla čítati teprve ode dne smrti manželovy.
Že tomu tak jest, plyne ostatně i z genese cit. úst. zákona. Jest známo, a v motivech výboru ústavně-právního k zák. č. 152/26 (Tisk 514) došlo jasného výrazu, že důvodem, proč byl vydán tento úst. zákon, byla snaha odčiniti pro otázku stát. občanství důsledky judikatury nss-u o ustanovení § 10 zák. čl. XXII:1886. Nss vyložil totiž v nál. Boh. A 3029/23 ustanovení to v ten rozum, že podle něho nenabývá se dom. příslušnosti na Slov. automaticky, pouhým splněním náležitostí zde uvedených, totiž kvalifikovaným 41etým pobytem v obci, proti němuž nebylo podáno námitek podle § 9, nýbrž teprve výslovným přijetím do dom. svazku obce. Důsledky tohoto nálezu projevily se v tom, že osoby, které před 1. lednem 1910 splnily sice v některé obci na Slov. náležitosti uvedené v § 10, avšak do dom. svazku obce té výslovně nebyly přijaty, nestaly se čsl. stát. občany podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20. Zásadně těmto osobám mělo býti úst. zákonem č. 152/26 čsl. stát. občanstv zaručeno.
Tato spjatost úst. zák. č. 152/26 s §em 10 zák. čl. XXII:1886 v relaci k § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 jest ovšem patrna nejen z uvedené důvodové zprávy, nýbrž došla svého pronikavého výrazu i v zákoně samém. Nárok na udělení čsl. stát. občanství jest tu totiž dán jen státním — Č. 8359 —
občanům býv. státu uherského, nikoliv též rakouského; základní jeho podmínkou pak jest 41eté bydlení v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi za předpokladů, že po tuto dobu nebyly obcí vzneseny námitky podle § 9 zák. čl. XXII:1886, jest tedy nárok dán osobám, které — nehledíc k podmínce přispívání k obecním břemenům — nároku na nabytí dom. práva podle § 10 právě cit. zák. článku získati mohly. Má-li pak toto čtyřletí založiti nárok na udělení čsl. stát. občanství, jest třeba, aby bylo dovršeno před 1. lednem 1910, tedy v době rozhodné podle ustanovení § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20.
Za této situace není ovšem bez významu podrobiti úvaze otázku nároku manželky na nabytí dom. práva dle § 10 zák. čl. XXII:1886. Jest ovšem pravda, že ustanovení toto uděluje nárok na dom. právo v určité obci tomu, kdo přispívaje k obecním břemenům v této obci nepřetržitě po 4 roky bydlí, jestliže obec v této době neuplatnila proti němu námitky dle § 9, aniž jest zde obsažena nějaká výjimka o manželkách po dobu trvání manželství. Avšak tento předpis nutno vykládati nikoliv jen sám o sobě, nýbrž v souvislosti s jinými předpisy téhož zákona a principy v nich vyjádřenými.
Dle § 7 zák. článku XXII:1886 následuje žena příslušnost svého manžela a podrží stejnou příslušnost i jako vdova, dokud nenabyla na základě vlastního práva v jiné obci příslušnosti; je-li žena od svého manžela soudně rozvedena nebo byl-li manželský svazek v důsledku soudního výroku prohlášen za rozvázaný, vstoupí žena zpět do svazku oné obce, k níž před provdáním náležela. Znění tohoto zák. ustanovení nenechává pochybnosti o tom, že za života manželova a dokud manželství nebylo soudně rozvedeno, manželka nemůže býti samostatným subjektem nároku dle § 10, ježto ve všech relacích sleduje svého manžela. To plyne jednak z positivního ustanovení zákona, že sleduje jeho příslušnost a že teprve jako vdova může samostatně nabýti někde dom. příslušnosti, tedy i na podkladě 4 letého kvalifikovaného pobytu jako vdova, jednak i z toho, že po soudním rozvodu vstoupí zpět do původního dom. svazku, totiž do svazku, do něhož před provdáním náležela a jest tudíž doba, po kterou za trvání manželského svazku měla v některé obci bydliště, zcela nerozhodnou a nezakládá žádného nároku na přijetí do svazku této obce.
Chtěl-li však úst. zák. č. 152/26 ve své základní myšlence dáti nárok na čsl. stát. občanství těm, jimž toto státní občanství nebylo podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 uznáno jen proto, že před 1. lednem 1910 nebylo jim dom. právo v některé obci na Slov. nebo Podk. Rusi výslovně uděleno, ačkoliv osoby ty splnivše předpoklady § 10 zák. čl. XXII:1886 nárok na udělení dom. práva před 1. lednem 1910 měly, šlo by nad rámec intencí, jež úst. zákon sledoval, přiznávati nárok na čsl. stát. občanství podle tohoto úst. zákona těm, kteří — s výjimkou přispívání k obecním břemenům, kterou úst. zákon opustil — nemohli do 1. ledna 1910 nabýti nároku na udělení dom. práva podle § 10 zák. článku XXII:1886. — Č. 8360 —
Ježto v daném případě jest nesporno, že st-čino manželství nebylo soudně rozvedeno a že manžel, zemřelý teprve v roce 1907, na nynějším území Čsl. republiky před 1. lednem 1910 nevykazoval bydliště ve smyslu § 1 odst. 1, nemohla st-lka ani nabýti samostatného nároku na přijetí do některé obce Slov. neb Podk. Rusi před 1. lednem 1910 a následkem toho nároku na udělení čsl. stát. občanství dle § 1 odst. 1 ani si započítati bydlení svého manžela ve smyslu § 2 zák. č. 152/26.
Neporušil tudíž žal. úřad, zamítnuv st-lčinu žádost, zákon a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 8359. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 237-241.