Č. 9230.
Zaměstnanci veřejní: 1. Má státní úředník, vyslaný na komisi do určitého místa, nárok na t. zv. kilometrové za cestu do místa jiného na oběd a na nocleh? — 2. O podmínkách nároku na t. zv. nocležné.
(Nález ze dne 30. dubna 1931 č. 3663.)
Věc: Dr. Otmar P. a spol. v O. (adv. Dr. Eugen Doktor z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o cestné a stravné.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odepřelo přiznati st-lům příplatek k dietě za den 2. června 1928 (t. zv. nocležné) a diety za den 3. června 1928, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé jako členové obchodního senátu krajského soudu v Opavě provedli dne 2. června 1928 v právní rozepři Josefa F. proti čsl. železničnímu eráru veřejné ústní jednání na místě samém v obci H.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. sprav, stížnost, podanou proti likvidačnímu výnosu presidia vrch. zem. soudu v Brně z 2. července 1928, pokud výrokem tím nebylo st-lům přiznáno t. zv. kilometrové z H. do M. k obědu a do F. k vůli noclehu, jako neodůvodněnou, poněvadž cesty ty nebyly konány v zájmu úředním, nýbrž v osobním zájmu st-lů. Rovněž nebylo vyhověno stížnosti do nepřiznání nocležného s 2. června na 3. června a diet za den 3. června 1928 a to v podstatě z těchto úvah: »Bylo-li jednání skončeno v 20 hod. 30 min., bylo zcela dobře možno po složení věcí a odevzdání klíče stihnouti rychlík vyjíždějící z M. v 22 hod. 25 min., kterým by byli st-lé v Opavě o 0,44 min. Vzhledem k ustanovení bodu V. usnesení min. rady ze 4. června 1920 (výn. min. sprav. z 23. června 1920 č. 20 267) byli st-lé povinni účtovati výlohy za toto rychlíkové spojení, neboť vyšší cestovní výlohy, jež vyžaduje toto spojení, jsou menší než požadované cestovné a diety. Tyto vyšší cestovní výlohy byly st-lům dodatečně přiznány.« Nss uvážil o stížnosti takto:
Stížnost snaží se především dovoditi, že st-lé byli nuceni konkrétními poměry v místě komisionelního jednání odebrati se k obědu do M. resp. noclehu do F., a že proto nelze důvodně tvrditi, že cesty ty byly konány v zájmu osobním, a ne v zájmu úředním. Cestami těmi neutrpělo také úřední jednání žádné újmy a není prý proto také s tohoto hlediska překážky pro přiznání požadovaného kilometrového.
Nss nedal v tomto bodě stížnosti za pravdu.
Podle dekretu dvorské komory z 21. května 1812 č. 13323 — 1142 sb. z. pol. sv. 38 č. 71, jímž byly dány základní normy o úpravě nároků státních zaměstnanců na náhradu cestného a stravného při úředních cestách ve spojení s předpisy nař. min. vnitra, sprav. a fin. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. a nař. z 26. ledna 1855 č. 21 ř. z. resp. z 18. června 1873 č. 115 ř. z. mají soudcové a soudní úředníci krajských soudů (sborových soudů 1. stolice) nárok na přiznání cestného jen při cestách služebních, resp. při pochůzkách, jež jsou spojeny s výkonem úředního jednání, k němuž byli ze svého služ. místa vysláni. Čl. 17. cit. dvor. dekretu ustanovuje dále, že vedle stravného (diet), nemohou býti účtovány žádné přirážky na byt, dřevo, světlo, obsluhu nebo jiné ke stravování nebo pohodlí úředníka vynaložené náklady, nýbrž že je tyto výlohy hraditi z diet, leč že k účtování jich bylo dáno výslovně písemné vyšší povolení.
Z tohoto posléze uvedeného zákonného ustanovení vysvítá jasně, že diety slouží podle vůle zákona k úhradě výloh plného zaopatření a ubytování úředníka při služební cestě, a že jest tedy v tom směru nerozhodno, zda v konkrétním případě v místě komise jest nebo není takové místnosti, kde by úředník mohl se stravovati nebo nocovati. Odebéře-li se proto úředník k vůli stravování neb noclehu do jiného místa než kam byl služebně k výkonu úředních funkcí vyslán, nemá zásadně stihatelného nároku na úhradu výloh s tím spojených, a jdou výlohy ty na vrub diet. Jak nesporno, byli st-lé služebně vysláni, aby provedli veřejné ústní líčení v rozepři J. F. proti čsl. železničnímu eráru v obci H., a byla tedy tato obec místem, kde st-lé měli provésti úřední jednání. Na výkon úředních funkcí v M. resp. F. se služební příkaz nevztahoval a nevyžadovala ani povaha úředního jednání v H., aby st-lé nastoupili cestu do uvedených míst. Leč potom nelze důvodně tvrditi, že by souvisely cesty do míst těch s úředním jednáním st-lů v H., a že byly vykonány v zájmu úředním. Neměli proto nároku na to, aby jim byla za cesty ty přiznána náhrada ve formě t. zv. kilometrového (cestného). A ježto jest, jak dolíčeno, pro otázku výše vedlejších požitků státního úředníka při úředním jednání mimo služební místo bez právního významu skutečnost, jsou-li v místě komisionelního řízení vhodné místnosti pro stravování a ubytování, nemůže nárok st-lů na požadovanou náhradu za zmíněné cesty zdůvodniti ani skutečnost, že v H. nebylo místnosti, kde by mohli obědvati a nocovati. Že by měli st-lé písemné povolení k tomu, aby účtovali výlohy spojené s cestou do M. resp. F., stížnost netvrdí a nemohl proto nss s tohoto hlediska obírati se nadhozenou otázkou.
Nepřiznal-li žal. úřad st-lům za tohoto stavu práva t. zv. kilometrové za cestu do M. a zpět resp. do F., neporušil zákon a je opačné tvrzení stížnosti liché. Jinak má se však věc, pokud stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že žal. úřad odepřel přiznati st-lům příplatek k dietě dne 2. června 1928 (t. zv. nocležné) a diety pro druhý den komise, t. j. 3. června 1928.
Žal. úřad zamítl tento nárok st-lův z důvodu, že bylo-li jednání úřední skončeno v 20 hod. 30 min., bylo zcela dobře možno po složení věcí a odevzdání klíče stihnouti rychlík vyjíždějící z M. v 22 hodin 25 min., kterým by byli st-lé v Opavě 0,14 min. K vyúčtování rychlíku toho byli po názoru žal. úřadu st-lé povinni, ježto jsou výlohy této cesty nižší než požadované cestné a diety. Podle toho má žal. úřad za to, že státnímu úředníku nepřísluší nárok na »nocležné« v těch případech, mohl-li dosíci po ukončení úředního jednání nočním rychlíkem, odjíždějícím z místa komis. jednání resp. poblíže ležícího po 22. hodině svého služ. místa do 1. hodiny v noci. Stížnost naproti tomu hájí názor, že platné předpisy, zejména usnesení vlády ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5034) neukládají státnímu úředníkovi povinnost, aby přepínal své síly a po celodenním úředním jednání vracel se vlakem na své služební místo v pozdní noci.
Nss dal stížnosti v tomto bodě za pravdu.
Jak vysvítá z dvor. dekretu z 2. července 1847 č. 70 sb. z. pol. sv. 75 a výnosu býv. min. fin. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. resp. § 6 nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. a nař. z 18. června 1873 č. 115 ř. z., je státní úředník (soudce) povinen používati při služ. cestách jako dopravního prostředku železnic a má nárok, aby mu hrazeny byly výlohy cestného s tím spojeného ve výši předpisy těmi blíže určené. Podle výnosu býv. min. fin. z 2. června 1854 č. 139 ř. z. má úředník při služ. cestách po rozumu předpisů z 10. března a 26. prosince 1849 č. 4467 — 496 a 33110 — 3927 použíti při jízdě denních vlaků, jedoucích směrem k místu, kam byl služebně vyslán a to bez přerušení. Vyžaduje-li to důležitost a nutnost komise, aneb bylo-li to v služebním příkazu výslovně nařízeno, musí býti použito také nočních vlaků.
Ustanovení tomuto nelze přikládati jiný smysl a úmysl, než že chce zaručiti státnímu úředníku při služebních cestách, vyjímajíc případy nutnosti resp. zvláštního rozkazu, noční klid. Co sluší rozuměti nočním klidem ve smyslu předpisů o cestném a stravném při úředních cestách, není v cit. předpisu uvedeno. Usnesení vlády ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5034) ve znění usnesení z 21. dubna 1922 (oběžník min. vnitra z 5. května 1922 č. 35314-16, Věst. str. 140) stanoví, že za každou noc, t. j. dobu od 22. hod. do 5. hod. ranní, již byl úředník nucen ztráviti při služební cestě mimo úřední místo, dostane se mu k dietě příplatku 10 Kč, avšak jenom tehdy, byl-li nucen ztráviti aspoň tři hodiny ve vytčené době mimo úřední místo. Podle toho považuje uvedený předpis vlády ze 4. června 1920 za počátek noční doby 22. hodinu denní a je potom ovšem na snadě závěr, že touto hodinou počíná ve smyslu a intencích dříve uvedeného výnosu býv. min. fin. č. 139/1854 ř. z. i noční klid státního úředníka při služebních cestách mimo úřední působiště. Není proto úředník povinen nastupovati na služebních cestách, vyjímaje případy, ve kterých důležitost a nutnost komise toho vyžaduje, nebo kde úředníku to zvláště bylo uloženo, po 22. hodině zpáteční cestu vlakem do svého úředního působiště. V daném případě vychází žal. úřad z předpokladu, že st-lé mohli dosíci o 0,14 hodině Opavy, jako svého služ. místa rychlíkem, vyjíždějícím z M. v 22 hod. 25 min. a tedy v době, kdy podle toho, co dolíčeno, počal již jejich noční klid. Klade jim tedy za povinnost, účtovati výlohy za cestu vlakem, který odjíždí do úředního působiště jejich z místa jim přístupného v době, kdy nebyli povinni cestovati a měli tedy právo na noční klid. Byli proto ve smyslu dříve uvedených předpisů oprávněni ztráviti noc při služ. cestě mimo úřední působiště a posoudil žal. úřad po stránce právní mylně spor, nepřiznal-li jim za noc tu příplatek k dietě ve smyslu usnesení vlády ze 4. června 1920 ve znění usnesení z 21. dubna 1922. Na tom nemůže nic měniti ani zásada vyslovená v 5. bodu usnesení vlády ze 4. června 1920 o povinnosti úředníka dbáti toho, aby stát byl ušetřen nepotřebného nákladu. Účelem předpisu toho je jen zameziti zbytečným a neodůvodněným výlohám při služebních cestách státních úředníků, nikoli však omezování práv jim platnými předpisy zaručených.
Nemá tedy výrok žal. úřadu, pokud odepřel přiznati st-lům příplatek k dietě za den 2. června 1928 opory v platných předpisech. Tím ztratil svůj právní základ i důvod, pro který žal. úřad odepřel přiznati st-lům dietu za den 3. června 1928.