Č. 12245.
Církevní věci: Pensijní příspěvek podle § 2 zák. č. 122/1926 Sb. a § 30 vl. nař. č. 124/1928 Sb. za dobu před úmrtím duchovního lze předepsati dodatečně se zpětnou účinností i po tom, kdy pozůstalost byla odevzdána.
(Nález ze dne 30. prosince 1935 č. 16520/33.)
Věc: Josefa K. v P. proti ministerstvu školství a nár. osvěty o pensijní příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle spisového záznamu zemského úřadu v Praze z 21. srpna 1931 byla pozůstalost Dra Josefa H., kanovníka metropolit, kapituly u sv. Víta v P., která byla aktivní částkou 30872 Kč 73 h, odevzdací listinou okr. soudu civilního pro Prahu-západ z 23. listopadu 1929 odevzdána sestře zůstavitele, st-lce Josefě K., na základě přihlášky z poslední vůle. Dne 2. února 1933 doručen byl st-lce výměr zem. úřadu v Praze z 18. ledna 1933, v němž bylo uvedeno, že podle evidenčního listu dovršil Dr. Josef H., zemřelý 20. dubna 1928, dnem 1. ledna 1926 jakožto dnem účinnosti zák. č. 122/26 Sb. 27 r., 1 m. a 5 d. aktivní služby ve veř. duchovní správě, pokud se týče v činné službě, naznačené v § 182 vlád. nař. č. 124/28 Sb., že této služební době odpovídá podle § 1 odst. 1 cit. zák. v době od 1. ledna 1926 do 30. dubna 1928 nejnižší příjem služební (kongrua) ročních 17748 Kč. že pensijní základna vyměřená podle ustanovení § 2 téhož zák. tudíž činí zaokrouhleně v oné době 14208 Kč, že se mu v důsledku toho předpisuje podle cit. zák. ustanovení a podle §§ 29 a 30 cit. vl. nař. 6% pensijní příspěvek od 1. ledna 1926 do 30. dubna 1928 ročně 852 Kč 50 h, že usnesením okr. soudu civ. pro Prahu-západ z 23. listopadu 1929 byla st-lce jako zákonné dědičce přiřčena aktivní pozůstalost v částce 30872 Kč 73 h, která po zapravení dluhů pozůstalostních a odkazů, jakož i výloh notářských, byla st-lce vydána v částce 10840 Kč, že se tudíž st-lce ukládá, aby pohledávku náboženské matice v částce 1989 Kč 15 h z titulu pensijníbo příspěvku st-lčinu bratru Dru Josefu H. za dobu od 1. ledna 1926 do 30. dubna 1928 předepsaného zaplatila nejpozději do 8 dnů po doručení výměru, jinak že bude k jejímu vymožení použito všech právních prostředků.
Odvolání st-lčinu žal. úřad nař. rozhodnutím z 2. května 1933 nevyhověl z důvodů v napadeném výměru uvedených a k nim připojil ještě toto: Pokud jde o povinnost kanovníků platiti pensijní příspěvek, vycházel zemský úřad ze správného náhledu, že kanovníci vůbec jsou povinni platiti pensijní příspěvek. Podle § 2 zák. č. 122/26 Sb. mají duchovní a jejich pozůstalí nárok na odpočivné a zaopatřovací platy podle obdoby příslušných předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech státních pragmatikálních úředníků s úchylkami v tomto paragrafu naznačenými. Pens. příspěvku týče se úchylka lit. b), podle níž pens. příspěvek platiti jest i po 35 letech aktivní služby, a to z celé pens. základny, byť i duchovní dostával jen doplněk kongruy nebo vůbec ani doplňku nedostával. V § 4 téhož zák. bylo stanoveno, že ustanovení § 1 až 3 cit. zák. platí také pro výměru platů a zaopatřovacích požitků členů kapitul (kromě jiných osob v paragrafu tomto jmenovaných). Prováděcí předpisy, pokud jde o projednávanou otázku, obsaženy jsou v §§ 27 a násl. vl. nař. č. 124/28 Sb., jež platí také pro osoby v § 182 cit. vl. nař. jmenované. Mezi těmito osobami jsou uváděni členové kapitul katedrálních i kolegiátních. Skutečnost, že v § 182 vl. nař. č. 124/28 Sb. nejsou zvláště jmenováni také členové metropolitních kapitul, neznamená, že by. na členy metropolitních kapitul nevztahovala se ustanovení kongr. zákona č. 122/26 Sb., jak vyplývá z cit. § 4 odst. 1 tohoto zák., který se vztahuje na členy kapitul vůbec, tudíž i na členy kapitul metropolitních. Slova »členů kapitul katedrálních i kolegiátních« v § 182 vl. nař. č. 124/28 Sb. mají tudíž význam jen demonstrativní, nikoli taxativní, což vyplývá také z toho, že vlád. nař. nemůže měniti (v daném případě omezovati) ustanovení zákona. Poněvadž Dr. Josef H. byl nesporně kanovníkem metropolit, kapituly u sv. Víta v P., a to za platnosti zák. č. 122/26 Sb. a vl. nař. č. 124/28 Sb., vztahovaly se tyto předpisy i na něho. Důsledkem toho měl zásadně nárok na odpočivné podle zák. č. 122/26 Sb. a vl. nař. č. 124/28 Sb. (srov. § 33 nař.). Min. školství konstatuje, že placení pens. příspěvků duchovními bylo zavedeno vůbec teprve novým kongr. zákonem č. 122/26 Sb. (§ 2 lit. b), kteréžto ustanovení zákonné bylo rozvedeno na podkladě § 7 nového kongr. zákona v bližší předpisy § 30 vl. nař. č. 124/28 Sb. Ustanovení posléze cit. paragrafu v souvislosti s § 4 zák. č. 122/26 Sb. a s § 182 vl. nař. č. 124/28 Sb. nezastavují pochybnosti o tom, že Dr. Josef H. byl povinen platiti pens. příspěvky, resp. poněvadž zemřel 20. dubna 1928 a tudíž před vydáním nař. č. 124/28 Sb., byla tato povinnost uložena st-lce, jež se k pozůstalosti po jmenovaném kanovníku přihlásila z poslední vůle výminečně. K jednotlivým námitkám odvolání bylo podotčeno: § 30 nař. č. 124/28 Sb., jež podle § 219 nabylo účinnosti zároveň se zák. č. 122/26 Sb., a tudíž dnem 1. ledna 1926, nevylučuje možnost, předepsati pens. příspěvek duchovnímu, který zemřel před vydáním tohoto nař., tedy před 1. srpnem 1928. Částku z titulu pens. příspěvku dodatečně předepsanou musí zaplatiti pozůstalost zemřelého duchovního. Není třeba, aby duchovnímu byl vydán nález podle § 111 nař. Vydání takovéhoto nálezu předpokládá podání přiznávky, ale bývalý kanovník Dr. Josef H. neměl důvodu podávati přiznávku, ježto byl uživatelem soběstačné kanovnické prebendy. Jako člen metropol, kapituly v P. měl zásadní nárok na odpočivné podle § 33 cit. nař., jak již výše bylo uvedeno, a byl proto podle § 30 téhož nař. povinen platiti pens. příspěvek. Z odstavce 6 § 30 téhož nař. nelze usuzovati, že zaplacený pens. příspěvek, nebylo-li ho použito k zaplacení zaopatřovacích požitků, vrátí se pozůstalým. K námitce promlčení vymáhané pohledávky odkazuje se k ustanovení § 1456 všeob. obč. zák. K námitce, že odvolatelce dodatečně vzešly výlohy 22478 Kč důsledkem úmrtí Dra Josefa H., tedy výlohy přesahující zbytek pozůstalosti 10840 Kč (kromě toho bylo odevzdáno st-lce ještě další najevo vyšlé jmění 1256 Kč), poukazuje se k tomu, že bylo věcí st-lčinou, když se přihlásila k pozůstalosti po Dru H. výminečně a chtěla se chrániti před eventuelní pasivitou pozůstalosti, aby i pohledávky nyní v odvolání uváděné přihlásila včas k pasivům pozůstalosti. Poněvadž tak neučinila, nemohl zemský úřad při vydání výměru v odpor vzatého bráti k tomu zřetel.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Pokud jde o přípustné námitky, uplatňuje stížnost především všeobecnou námitku, že není předpisu, který by připouštěl možnost, předepsati pensijní příspěvek ve smyslu zák. č. 22/26 Sb. osobě neexistující. Tím stížnost patrně míní dovozovati, že nezáleží na tom, že osoba pens. příspěvkem povinná existovala v době, za kterou pens. příspěvek se předpisuje, jestliže její právní osobnost již zanikla v době, kdy se povinnost této osoby k placení pens. příspěvku za onu dřívější dobu správním aktem vyslovuje. Vychází tudíž stížnost z právního názoru, že výrok úřadu o povinnosti platiti pensijní příspěvek podle kongr. zákona jest výrokem povahy konstitutivní, totiž výrokem, kterým se zakládá nová právní situace, které do té doby nebylo (srov. Hoetzel: Českoslov. právo správní, str. 245 a 332). Zdali tento právní názor jest správný, dlužno zjistiti z ustanovení zákona. Zákon z 25. června 1926 č. 122 Sb. o úpravě platů duchovenstva církví v § 2 ustanovil, že duchovní a jejich pozůstalí mají nárok na odpočivné a zaopatřovací platy podle obdoby příslušných předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech státních pragmatikálních úředníku, stanoviv zároveň úchylky z předpisů těch, které se nedotýkají podstaty sporné zde otázky, až na to, že byla prodloužena povinnost k placení pens. příspěvku také na dobu po dovršení 35 let aktivní služby, a že bylo stanoveno, že pens. základnu tvoří dosažená kongrua, zmenšená o 20% a zaokrouhlená na nejblíže vyšší číslici, dělitelnou dvanácti, a dále, že pens. příspěvek dlužno platiti z celé pensijní základny. Zároveň pak v § 8 bylo stanoveno, že zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1926.
Z těchto ustanovení plyne, že jak případný nárok na odpočivné a zaopatřovací platy, tak i jemu odpovídající povinnost k placení pens. příspěvku stanovil kongr. zákon sám, takže výrok úřadu, kterým povinnost ta se formalisuje, není výrokem konstitutivním, povinnost teprve zakládajícím, nýbrž výrokem vyslovujícím autoritativně, co podle zákona právem jest, tudíž aktem deklaratorním.
Je-li tomu tak, pak jest pro posouzení sporného nároku, pokud se týče povinnosti, rozhodnou nikoli doba, kdy správní akt povahy deklaratorní byl vydán, nýbrž doba, za kterou pens. příspěvek byl vyměřen. Jest tudíž bezdůvodnou námitka stížnosti, že povinnost k placení pens. příspěvku zanikla proto, že v době vydání správního aktu, obsahujícího výrok o povinnosti Dr. Josefa H. k placení pensijního příspěvku za dobu od 1. ledna 1926 do 30. dubna 1928, nebyl již Dr. H. na živu, pokud se týče, že také jeho pozůstalost byla již st-lce, jakožto dědičce odevzdána.
Další námitka, že z § 2 lit. b) cit. zák. zdá se plynouti úsudek, že zemřelý duchovní není povinen platiti příspěvek pensijní, že úmrtím zanikla povinnost, která v té době nebyla ani blíže určena, když prováděcí nařízení nebylo ještě vydáno, ani nebyla pravoplatně uložena, spočívá na nesprávném výkladu nař. rozhodnutí, jako by bylo bývalo uložilo zaplacení pens. příspěvku Dr. Josefu H. Z rozhodnutí toho plyne zřejmě, že úřad výrokem o předpisu 6% ního pens. příspěvku ročních 852 Kč 50 h za dobu od 1. ledna 1926 do 30. dubna 1928 Dr. Josefu H. vyslovil především prejudicielním způsobem, že Dra H. stíhala podle zákona povinnost k placení tohoto pens. příspěvku, dále pak zjistil, že po úmrtí Dra H., k němuž došlo 20. dubna 1928, cestou pozůstalostního řízeni přešla pozůstalost, tudíž jak její aktiva, tak i pasiva, ke kterým náležela i uvedená povinnost k zaplacení zákonem uloženého pens. příspěvku, na st-lku, a vzhledem k této okolnosti uložil pák úřad st-lce jako dědičce po Dru H., aby onu pohledávku, vypočtenou na 1989 Kč 15 h, do 8 dnů náboženské matici zaplatila.
Bezdůvodnou je též námitka, že zákonem nebyla stanovena zpětná účinnost ustanovení o povinnosti k placení pens. příspěvku duchovních, když § 8 zák. č. 122/26 Sb. výslovně stanovil účinnost zákona nazpět ke dni 1. ledna 1926 a nikde nevyslovil, že tato platební povinnost by zanikla tím, že povinná osoba po počátku účinnosti zákona by zemřela.
Ježto tedy, jak bylo uvedeno, ona platební povinnost byla založena zákonem samýrn, jest bezpředmětným zabývati se vývody stížnosti, pokud uvádějí, že jest pochybným, zdali prováděcího nařízení č. 124/28 Sb., vydaného 1. srpna 1928 se zpětnou účinností od 1. ledna 1926, lze použíti na Dr. Josefa H., zemřelého 20. dubna 1928.
Bezdůvodnou jest i námitka, že citovaného prováděcího nař. nelze v případě Dr. Josefa H. použíti z toho důvodu, že on byl kanovníkem kapituly metropolitní, kdežto prováděcí nařízení obsahuje ustanovení toliko o povinnostech členů kapitul katedrálních a kolegiátních, ježto kapituly metropolitní jsou kapitulami katedrálními, jež onoho odlišného označení používají pouze k označení té okolnosti, že jejich hlavou není prostý biskup, nýbrž metropolita (arcibiskup).
Pokud konečně jde o povinnost st-lky jako dědičky k zaplacení dluhu Dra H. na pens. příspěvku do pozůstalosti náleževšího, namítalo odvolání st-lčino pouze tolik, že st-lka požadovanou částku 1989 Kč 15 h nemůže zaplatiti proto, že z pozůstalostního jmění, jí odevzdaného, jí již nic nezbylo, ježto aktiva pozůstalosti byla dodatečně vyčerpána zaplacením výloh, spojených s úmrtím Dra H. Na tuto námitku žal. úřad odpověděl, že st-lka měla tyto výlohy přihlásiti v řízení pozůstalostním, a když toho neučinila, že na ně zemský úřad nemohl vžíti zřetel. Proti tomuto odůvodnění uvádí nyní stížnost jedině to, že jest pochybno, zdali lze dnes st-lce jako dědičce, přihlášené k pozůstalosti s dobrodiním inventáře, uložiti povinnost k zaplacení dlužného pens. příspěvku, když pozůstalostní aktiva byla vyčerpána četnými výlohami, spojenými s úmrtím Dra H., takže z nich st-lce nyní nic nezbylo.
Takto stylisovanou námitku nelze uznati za řádné provedení stižního bodu, jímž by bylo vyvráceno odůvodnění nař. rozhodnutí, jež dovozovalo, že zemský úřad nemohl vzíti zřetel na zmíněné výdaje, když jich st-lka v řízení pozůstalostním nepřihlásila, a nelze proto k této námitce přihlížeti s ohledem na předpis § 18 zákona o ss.