Č. 3541.

Pozemková reforma: I. K výkladu a praxi § 3 a) záborového zákona. — II. Okolnost, že dům některý jest enklavou v lesním hospodářství téhož vlastníka, že jest se všech stran obklopen zabraným lesním majetkem jeho a že jest obýván lesními dělníky, nezbavuje dům ten charakteru samostatné hospodářské jednotky.
(Nález ze dne 30. dubna 1924 č. 7584).
Prejudikatura: Boh. 2580, 2699, 2721 adm. a jiné. Věc: Jan Sch. na H. a společníci proti státnímu pozemkovému úřadu o vyloučení ze záboru.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím odepřeno bylo uznati, že dům čp. — v H. je vyloučen ze záboru dle §3 lit. a) záb. zák., zrušuje se pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Sch-ské generální ředitelství žádalo podáním ze 16. srpna 1922, doplněným později ještě žádostí z 30. dubna 1923 stpú za rozhodnutí, že nemovitosti v podáních těch blíže uvedené nepodléhají záboru, ježto tvoří objekty právně i hospodářsky samostatné, nesloužící hospodaření na zabraných nemovitostech. Dále domáhalo se gen. ředitelství toho, aby majiteli zabraného statku ponechána byla dle § 20 příd. zák. v dostatečné výměře půda, z jejíhož výnosu mohl by hraditi náklady spojené s udržováním objektů, jež jsou historickými, uměleckými a přírodními památkami, zejména pak objektů uvedených ve IV., V. a VI. oddílu žádosti. Za tím účelem žádalo ředitelství, aby stpú, jenž v prvním pracovním období hodlá v oblasti panství t-ského převzíti toliko dvory: L., Z., U., V. a D., ponechal ostatní zemědělskou půdu tohoto panství a rybníky nynějšímu majiteli. Při tom poznamenalo ředitelství, že o tom, kolik lesní půdy má býti st-li dle tohoto ustanovení propuštěno, naváže co nejdříve jednání se stpú-em.
Stpú provedl o žádosti komisionální řízení, načež výměrem ze 17. května 1923 žádosti v příčině některých objektů vyhověl, zamítl ji však ohledně těchto nemovitostí:
Konečně zamítl také stpú žádost ředitelství za propuštění půdy dle § 20 příd. zák. k vydržování objektů ze záboru propuštěných.
O stížnosti uvážil soud takto:
Nař. rozhodnutí v části, jež jest předmětem této stížnosti, obsahuje jednak zamítnutí žádosti vlastníka zabraných nemovitostí za uznání, že některé z nemovitostí těch jsou objekty ze záboru vyloučené, jednak odepření propustiti vlastníku půdu dle § 20 příd. zák. k udržování objektů ze záboru vyloučených, historicky neb jinak památných.
Pokud se týče výroku prvého dlužno předem poznamenati toto:
Aby určitá nemovitost mohla býti vyloučena ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., jest potřebí, 1) aby byla objektem ve smyslu tohoto ustanovení, 2) aby byla samostatnou právně, 3) aby byla samostatnou hospodářsky a 4) aby nesloužila hospodaření na zabraných nemovitostech.
Nesplnění třeba jen jediného z těchto předpokladů brání vyloučení dotčené nemovitosti ze záboru.
Úřad odepřel uznati u nemovitostí uvedených sub 1 až 12, že jsou objetky ze záboru vyloučenými, poněvadž nedostává se jim samostatnosti právní, neboť jsouce zapsány v knihovních vložkách spolu s jinými zapsanými nemovitostmi, nemohou býti samy o sobě předmětem práv a právních závazků.
Stížnost proti tomu namítá, že okolnost, je-li určitý objekt sám pro sebe knihovním tělesem či nikoliv, nerozhoduje, ježto i jednotlivé parcely téhož knihovního tělesa mohou býti samostatným předmětem nejrůznějších práv, zejména práva předkupního, práva zpětné koupě, práva pachtovního ba i práva vlastnického. Jsou prý tedy i tyto parcely právně samostatné.
Nss nemohl se přikloniti k tomuto výkladu.
Dle stálé judikatury nss-u (srov. ku př. nál. B. 2699 adm.), jest k právní samostatnosti určité nemovitosti potřebí, aby tato ve všech vztazích mohla býti samostatným předmětem práv a právních závazků. Předpoklad tento může v plné míře splněn býti jen tehdy, jestliže dotyčný objekt tvoří sám pro sebe samostatné knihovní těleso, neboť jen potom jest možno vložiti naň i právo zástavní, aniž tím jsou dotčeny nemovitosti jiné k »objektu« nenáležející. Proto nemovitosti, jež tvoří jen součást knihovního tělesa, nemohou míti právní samostatnosti, nejsouce samy o sobě způsobilým objektem práva zástavního.
Stížnost sice uvádí, že i jednotlivá parcela určité knihovní vložky může býti samostatným předmětem práva zástavního, sama však přiznává, že se tak může státi jen za předpokladu, že ostatní parcely z vložky té se vyloučí, a že parcela ona stane se sama pro sebe samostatným knihovním tělesem.
Již z toho patrno, že dokud předpoklad onen splněn není, nelze mluviti o právní samostatnosti dotčené nemovitosti, neboť nezáleží na tom, zda nemovitost za určitých okolností právně samostatnou státi by se mohla, nýbrž zda právně samostatnou jest.
K námitce, že samostatná knihovní vložka nemá v pozemkové reformě toho významu, jaký jí přikládá žal. úřad, a že naopak pozemková reforma sama vede k důsledku, že velká tělesa knihovní roztříští se na velké množství knihovních těl malých, dlužno připomenouti, že jestliže na jiných místech zákon samostatnosti knihovního tělesa zvláštního významu nepřikládá, neopravňuje to ještě k tomu, aby i při § 3 lit. a) od onoho požadavku bylo upuštěno.
Tím vlastně padají i ostatní vývody stížnosti v příčině pojmu právní samostatnosti, neboť netvoří-li určitá nemovitost sama pro sebe knihovní těleso, a nemůže proto sama o sobě býti předmětem práva zástavního, pak nemůže jí propůjčiti právní samostatnost ani okolnost stížností dovolávaná, že hospodaření na ní řídí se jinými předpisy, než hospodaření na půdě zemědělské, jak jest tomu ku příkladu u hostinců, továren, jež podrobeny jsou předpisům řádu živn.
Neprávem dovolává se stížnost také toho, že již u soudu zakročeno bylo o zřízení samostatných vložek knihovních pro jednotlivé objekty.
Odloučí-li se určité nemovitosti za platnosti zákona záborového od původního knihovního tělesa, a utvoří-li samostatnou knihovní vložku, možno je jen tehdy pokládati za právně samostatné, jestliže stpú dal k odloučení zabraných nemovitostí od původního jich knihovního tělesa svůj souhlas. (Srov. nál. Boh. 2721 adm.) Nemůže proto stížnost s úspěchem namítati, že vlastník objektů zakročil již u soudu o zřízení samostatných vložek pro objekty ty, pokud zároveň netvrdí, že zřízení to se souhlasem stpú provedeno.
Z uvedeného plyne, že není nezákonným, když úřad odepřel uznati právní samostatnost objektů sub 1 až 12 uvedených z důvodu, že jsou s jinými zabranými nemovitostmi zapsány v jedné knihovní vložce. Poněvadž nedostatek právní samostatnosti sám o sobě již brání tomu, aby určitý objekt mohl býti pokládán za vyloučený ze záboru, netřeba zkoumati, zda rozhodnutí úřadu jest i potud správným, pokud těmto nemovitostem upírá též samostatnost hospodářskou neb o nich tvrdí, že slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, nebo pokud neuznává je za »objekt« ve smyslu zákona.
Ovšem nutno zaujmouti stanovisko k námitce, že se st-lé nemínili domáhati vyloučení nemovitostí sub 1, 11, 12, a 17 uvedených jako objektů pro sebe samostatných, nýbrž že žádali za jich vyloučení jako součástí objektů jiných, a sice restaurace »Pratru« v T., pivovaru v T., kláštera v T. a cihelny v Z., které, jak stížnost udává, ze záboru jsou vyloučeny. Při tom poznamenává stížnost, že úřad sice odepřel uznati vyloučení těchto objektů ze záboru, že však st-lé proti tomuto jeho rozhodnutí podali stížnost k nss.
Důvodnost této námitky spočívá na předpokladu, že zmíněné objekty, totiž restaurace, cihelna, klášter a pivovar jsou skutečně dle § 3 lit. a) zák. záb. ze záboru vyloučeny. Předpoklad ten však splněn není, neboť stpú výměrem ze 7. února 1923 odepřel uznati objekty ty za vyloučené ze záboru pro nedostatek právní samostatnosti, a stížnost do tohoto jeho rozhodnutí podaná byla nál. nss-u zamítnuta.
Hostinec č. p. — odepřel úřad uznati za vyloučený ze záboru proto, že jedna z parcel, na níž hostinec stojí, jsouc zapsána s jinými nemovitostmi ve vložce č. — desk zem., nemá právní samostatnosti, druhá pak parcela, na níž hostinec stojí, nemá sama o sobě samostatnosti hospodářské.
Z toho plyne, že úřad nepřiznává právní samostatnosti také objektu, jehož jedna část má sice samostatnou knihovní vložku, druhá však tvoří ještě s jinými zabranými nemovitostmi jedno knihovní těleso. Názor ten jest zcela v souhlasu se svrchu uvedenými vývody o právní samostatnosti určitého objektu, neboť ani v tom případě nebude možno vlastníku uvaliti na celý objekt právo zástavní, aniž tím postihne i jiné nemovitosti k objektu nenáležející a záboru podléhající.
Dům č. p. — v H. odepřel úřad vyloučiti proto, že jest enklavou v lesním hospodářství a spolu s ním žádá se za vyloučení pozemků fideikomisních, patřících k panství T., jichž vyloučení ze záboru bylo již dříve odepřeno pro nedostatek právní samostatnosti, a poněvadž dům ten obýván jest lesními dělníky a tvoří integrující součást lesního hospodářství.
Především nutno vytknouti, že ředitelství panství netvrdilo ve správním řízení, že uvedený dům tvoří s tak zvanými činžovními pozemky jediný objekt, nýbrž žádalo zvlášť o vyloučení domu a zvlášť o vyloučení pozemků, a od vyloučení zemskodeskových pozemků později upustilo. Nutno tedy zkoumati, zda dům ten spolu se zahradou sám o sobě jest objektem dle § 3 lit. a) zák. záb. ze záboru vyloučeným. Úřad odepřel to uznati pro nedostatek samostatnosti hospodářské a dále proto, že dům slouží hospodaření na zabraných nemovitostech.
Leč okolnost, že dům jest enklávou v lesním hospodářství st-le, a že jest se všech stran obklopen lesním majetkem jeho, nezbavuje dům ten ještě charakteru samostatné hospodářské jednotky, jak se domnívá úřad. Rovněž nemá tohoto účinku okolnost, že v domě tom bydlící lesní dělníci mají pronajaté tak zvané činžovní pozemky. Že by tyto pozemky náležející k svěřenskému panství T. a zapsané ve vložce č. — desk zemských byly pouhou součástí zmíněného objektu, a že by objekt ten následkem toho neměl právní samostatnosti, v rozhodnutí se netvrdí, a netřeba tudíž po té stránce přípustnost vyloučení řečeného objektu ze záboru zkoumati. Ani fakt, že onen dům zanesen jest v hospodářském lesním plánu zámeckého revíru, nevylučuje sám o sobě bez bližšího určení, v jakém vztahu jest k celkovému hospodářství lesnímu, hospodářskou jeho samostatnost.
Úřad odpírá vyloučení uvedeného objektu ze záboru také proto, že slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, ježto prý jsou v něm deputátní byty pro lesní dělníky, stížnost však popírá správnost tohoto zjištění a uvádí, že v daném případě nejedná se o deputát nýbrž o nájem, a že nájemné jen se zřetelem na zákon o ochraně nájemníků nemohlo býti zvýšeno a jest proto poměrně nízké.
Dle protokolu z 11. února 1923 jsou v uvedeném domě 3 byty lesních dělníků. Zda určení to jest trvalé do té míry, že lze mluviti o dělnickém domku pro lesní podnik st-lů; blíže vyšetřeno nebylo. Rovněž nebylo zjištěno, zda jedná se o deputát nebo o nájem. Závěr úřadu, že jde o byty deputátní sloužící hospodaření na zabraném majetku lesním, nemá tedy ve spisech opory, a proto slušelo rozhodnutí v tomto bodě zrušiti pro vadné řízení.
V příčině pozemků náležejících k cihelně v Ž. bylo již svrchu uvedeno, že ze záboru vyloučeny býti nemohou, ježto ani cihelna ze záboru vyloučena není.
Pokud stížnost brojí proti tomu, že st-li byly ponechány hospodářské dvory, rybníky a lesní revíry k udržování objektů, jež jsou památkami uměleckými, historickými nebo přírodními, dlužno podotknouti, že úřad zamítl petit st-lův jednak z důvodu, že není dostatečně konkretisován, jednak proto, poněvadž ustanovení § 20 nedává vůbec vlastníku vůči úřadu nárok na to, aby úřad sám postaral se o hospodářské zajištění objektů přídělem půdy, z jejíhož výtěžku by objekty by byly udržovány. Při tom poukazuje úřad dále k tomu, že § 20 nemá na zřeteli propuštění půdy ze záboru, nýbrž jen ponechání její vlastníku i se zatížením, jež na ní uvaleno bylo záborem, a že ředitelství nebylo ani oprávněno jménem fideikomisu onen požadavek vznésti.
Nss již v nál. Boh. 2580 adm. vyslovil, že vlastník zabraného majetku má sice za určitých podmínek nárok, aby mu stpú ponechal ony nemovitosti z jeho zabraného majetku, jež jsou historickými neb uměleckými památkami, že však nemá vůči státu nároku na to, aby mu poskytnuty byly také prostředky k udržování těchto památek, a to ani v tom způsobu, že by mu ponechána byla zemědělská neb lesní půda, z jejíhož výtěžku by kryl výlohy s udržováním spojené.
Nemá-li vlastník vůbec nároku zmíněného obsahu, nemohl výrokem úřadu býti ve svých subjektivních právech dotčen, a následkem toho bylo nutno jeho stížnost také v tomto bodě zamítnouti, aniž bylo třeba zkoumati, zda petit jeho byl dostatečně konkretisován, bylo-li ředitelství k uplatnění jeho legitimováno, a zda bylo by bývalo st-lům dotyčnou půdu jen ponechati, či vůbec ze záboru propustiti.
Z důvodů těch bylo rozhodnouti, jak svrchu uvedeno.

Citace:

č. 3541. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1152-1156.