NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 4971
.
Školství. — Administrativní řízení: * Právní poučení v rozhodnutí zemské školní rady týkajícím se věci národního školství, že »možno se do 14 dnů odvolati k ministerstvu školství«, zakládá podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zák. o ss jen tehdy, bylai-li strana vadným poučením skutečně uvedena v omyl co do podacího místa rekursu.
(Nález ze dne 3. října 1925 č. 16012).
Prejudikatura: Boh. 102, 711, 851, 1085, 1401, 4804 a LXXI adm.
Věc: Alois P. v J. proti ministerstvu školství a národní osvěty o odmítnutí rekursu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l žádal ve své vlastnosti zatímního učitele při obecné škole ve Š. za jmenování definitivním učitelem ad personam při této škole. Zšr v Praze výnosem ze 6. dubna 1923 žádosti této nevyhověla, poněvadž nejsou splněny podmínky posl. odst. § 17 osnovy zák. o platech učitelských. V tomto výnosu zšr-y, řízeném na ošv v Plzni bylo ošv-u uloženo, aby st-le s poučením o právu odvolacím vyrozuměl. O tomto rozhodnutí byl st-l zpraven intimátem ošv-u v Plzni z 12. dubna 1923 s připomenutím, že »možno se do 14 dnů z tohoto rozhodnutí odvolati k min. škol.« Intimát byl st-li doručen dle stvrzenky 23. dubna 1923. St-l podal odvolání, řízené na min. škol. de dato 2. května 1923, které bylo podáno u inspektorátu státních škol menšinových v Teplicích-Šanově a to patrně vzhledem k tomu, že st-l roku 1922 byl pověřen zatímně správou menšinové školy v J. u Duchcova. Odvolání bylo nař. rozhodnutí zamítnuto jako opožděné, poněvadž v odpor vzaté rozhodnutí zšr-y bylo st-li doručeno dne 23. dubna 1923, odvolání však došlo k ošv-u v Plzni, kde mělo býti podáno, dne 8. května 1923, tudíž po uplynutí zákonné lhůty.
Stížnost neshledal nss důvodnou:
Rozhodnutí zšr-y ze 6. dubna 1923 týkalo se st-le v jeho vlastnosti zatímního učitele na škole ve Š.; šlo tedy o věc »národního« školství ve smyslu § 44, posl. odst. česk. zák. o dozoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z. ve znění zák. z 24. června 1890 č. 46 z. z., a nikoli o věc školy menšinové ve smyslu § 2 zák. č. 292/1920, která by podle právního názoru vysloveného nss-em v nál. Boh. 702 adm. pod pojem národního školství dle právě cit. § 44 zákona o dozoru ke školám nespadala.
Šlo-li však o věc národního školství se týkající, pak slušelo rekurs do onoho rozhodnutí zšr-y říditi sice na min. škol., avšak podati jej do 14 dnů u příslušného ošv-u, tedy u ošv-u v Plzni. Není sporu, že k tomuto úřadu došel st-lův rekurs teprve 8. května 1923, tedy zřetelem ke dni doručení rozhodnutí zšr-y, které se stalo 23. dubna 1923, po uplynutí 14denní lhůty rekursní.
Na tom nemění nic ta okolnost, že st-l podal rekurs t. zv. cestou služební u okr. škol. inspektora pro školy menšinové v T., totiž u onoho orgánu, jemuž jako dočasný správce školy menšinové v J. podléhal. Neboť jednak tu — jak již shora uvedeno — nešlo o věc týkající se této školy v J., ani o věc týkající se st-le v jeho vlastnosti zatímníno správce této školy, jednak nemohou interní instrukce o služebním styku školských úřadů mezi sebou měniti kogentní předpisy zákona o tom, do kdy a kde jest možno podávati přípustné opravné prostředky (co do kogentní povahy těchto předpisů viz též nál. nss-u Boh. 506 adm.).
Pokud stížnost dále vytýká, že intimátu z 12. dubna 1923 bylo připojeno nesprávné právní poučení, jest uvésti toto:
Jak zastáváno konstantní judikaturou nss-u (viz na př. nál. Boh. 1401, dále nál. Boh. 102 a 711), nemají úřady zřízené pro dozor ke školám zákonnou povinnost opatřovati svoje rozhodnutí poučením o tom, do kdy a kde jest možno do těchto rozhodnutí podati opravný prostředek. Ovšem jest pravda a rovněž zastáváno stálou judikaturou tohoto soudu (usnesení plenární Boh. LXXI, nález Boh. 851 adm. a jiné), že úřad, který třeba nemá povinnost připojovati svému rozhodnutí právní poučení, má — učiní-li tak přece — dáti poučení správné. Stejně jest pravda, že právní poučení má zejména obsahovati udání lhůty, do kdy jest opravný prostředek přípustný, a udání místa, kde opravný prostředek má býti podán (viz na př. nálezy tohoto soudu Boh. 1085, 1747 adm. a jiné). Pravdou je konečně též, že právní poučení, které osv v Plzni svému intimátu ze 12. dubna 1923 připojil, neudává místo, kde rekurs má býti podán, že tedy jest neúplné a vadné.
Podstatnou vadnost řízení však ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o ss bylo by lze v tomto nedostatku shledávati jen tehdy, kdyby uvedenou vadou byla bývala st-li obrana znemožněna anebo podstatně stížená, tedy kdyby vada ona jej byla svedla k tomu, že rekurs svůj podal na místě nesprávném (srovnej též nález Boh. 4804 adm. stran dávky z přírůstku hodnoty).
Toho však v daném případě nebylo. Neboť, praví-li se v uvedeném právním poučení, že »možno se do 14 dnů .... odvolati k min. škol., byl by mohl st-l tímto neúplným poučením býti sveden nanejvýše snad k tomu, aby podal svůj rekurs přímo u min. škol., čehož však neučinil; st-l nemohl však z onoho znění právního poučení důvodně usuzovati, že rekurs má nebo může podati u inspektorátu škol menšinových v T., kde jej skutečné podal, a nikoli u podacího místa zákonem předepsaného, při čemž co do otázky zachování t. zv. služební cesty stačí poukázati na to, co řečeno již shora.
Za tohoto právního a skutkového stavu nelze shledati v onom nedostatečném právním poučení podstatnou vadnost řízení, aniž nezákonnost v tom, že žal. úřad odmítl jednati meritorně o rekursu stolově jakožto o rekursu, který — došed k předepsanému místu podacímu teprve po lhůtě — byl opožděný.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 5964. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 447-449.