NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 2

Č. 5032.

Vojenské věci: Kdy lze od vojenského gážisty v. v. požadovati zpět požitky jemu vyplacené?
(Nález ze dne 21. října 1925 č. 19305.) Prejudikatura: Boh. 4202, 4260 a 4842 adm.
Věc: Dr. Felix E. v Praze (adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o náhradu vyplacených požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-li, jenž sloužil v býv. branné moci rakouské jako justiční důstojník a do čs. armády převzat nebyl, ač přihláškou z 29. března 1919 o převzetí do činné služby žádal, bylo výnosem mno č. 356232 just. odd. z r. 1922 přiznáno a vyplaceno odbytné 6000 K. Účetním nálezem vojenské pensijní likvidatury v Praze z 26. května 1923 byla mu částka 6570 K 31 h, kterou obdržel na vojenských požitcích za dobu od 1. srpna 1919 do 311 srpna 1920, předepsána jako neprávem přijatá k náhradě z důvodu, že požitky ty mu byly dle výnosu mno č. 550120 s. o. 38 ex 1923 vyplaceny jako zálohy na odbytné, započítatelné do tohoto odbytného. Dle spisů byla st-li v této době vyplácena čistá gáže 250 K měsíčně, mimo to v době od 1. února 1920 do 31. srpna 1920 drahotní přídavek 10 K denně a příbytečné 134 K 33 h měsíčně. Odpor, jejž st-l proti účetnímu nálezu tomu s poukazem na § 3 zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z. podal, byl nař. rozhodnutím zamítnut proto, že st-l nevyvrátil důvodů účetního nálezu a z dalšího důvodu, že státním převratem byl jeho služ. poměr rozvázán a nový nastal vyřízením přihlášky o přijetí do čsl. armády, takže až do vyřízení přihlášky neměl zákonného nároku na nějaké požitky od čsl. vojenské správy.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost především z důvodu nepříslušnosti žal. úřadu o jeho vydání, poněvadž prý odpor, jejž st-l do řečeného účetního nálezu podal, má dle § 3 zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z. za následek odkázání vojenské správy na pořad práva a proto další adm. kognici vylučuje, a poněvadž prý jinak není zákona opravňujícího vojenské úřady, aby s právním účinkem předpisovaly někomu něco k náhradě.
Tyto námitky nejsou důvodné. V daném případě nejde o náhradní nález ve smyslu zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z., t. j. o nález na náhradu škody, kterou způsobila porušením služ. povinnosti osoba nalézající se ve služ. svazku vojenském (§1), nýbrž o účetní nález na náhradu požitků, které dle tvrzení žal. úřadu st-li nepříslušely a byly mu vyplaceny jako záloha na odbytné, takže jsou z odbytného odpočitatelné. K předepsání náhrady vojenských požitků, které příjemce neprávem obdržel, jsou, jak dle ustanovení rak.-uh. služ. předpisů a sice čl. VI dodatku k předpisu K — IV díl I (Gebuhrenvorschrift), dle § 23, odst. 2 — 5 předpisu 0 — 1 (Oekon. adm. Dienst) a dle bodu 8 prováděcích předpisů k předpisu K — 1 (Aufrechnungsbedeckungen etc), tak i dle ustanovení § 9 č. 7 a 8 resp. odstavce ad a) úvodu k č s. služebnímu předpisu o hospodářsko-správní službě H—I—1 příslušny vojen. úřady a v nejvyšší instanci ministerstvo. Nelze tedy zákona ze 6. června 1887 č. 72 ř. z., jehož se st-l dovolává, na daný případ použíti.
Ve věci samé shledal však nss stížnost důvodnou.
Otázku meritorně právní, kdy smí úřad požadovati od zaměstnance náhradu požitků jemu již vyplacených, jest posuzovati především podle speciálních předpisů o té které věci vydaných a teprve v jich nedostatku nebo nepostačitelnosti bylo by lze použíti analogie předpisů o. z. o.
Takovýmto speciálním předpisem, pokud jde o pohledávky vzniklé ze služ. poměru osob vojenských k státu, jest předpis obsažený v cit. čl. VI dodatku ke služební knize rakouské K — 4 díl I. (Gebuhrenvorschrift), dle něhož příjemce požitku, jenž mu právem nepříslušel, jest povinen vrátiti částku přijatou neprávem, byla-li mu k náhradě předepsána v míru do dvou a ve válce do tří let. Tento předpis, vydaný podle § 5, odst. 2 zákl. stát. zákona z 21. prosince 1867 č. 146 ř. z., jest normou podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. i nadále závaznou, pokud nebyla změněna, zrušena nebo nahrazena jinými právními normami vydanými činitelem dle ústavy k tomu povolaným. Změny doznal tento předpis teprve ustanovením § 26 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb., tedy z doby po vydání nař. rozhodnutí, pročež se k ustanovení posléz uvedenému přihlížeti nemůže.
Podle předpisu cit. článku VI. jest v daném případě rozhodnou otázka, příslušely-li st-li požitky jemu k náhradě předepsané, — t. j. požitky vyplacené ode dne 1. srpna 1919 do konce srpna 1920, — právem čili nic. Otázka druhá, byla-li st-li náhrada požitků těchto předepsána do dvou let, přichází v úvahu jen potud, pokud jde o požitky, které nebyly st-li vyplaceny jako záloha na odbytné, neboť oprávnění úřadu, požadovati zpět to, co bylo poskytnuto jako záloha, tedy nikoli jako požitek, jejž si smí bezpodmínečně podržeti, není tímto předpisem a touto lhůtou vázáno. Předpisy občanského práva, j;chž se stížnost v tomto směru dovolává (§ 1431 a násl. o. z. o.), jsou v daném případě podle toho vůbec nerozhodné.
Jest tedy zkoumati, měl-li st-l právní nárok jednak na vyplacení, jednak na podržení požitků, jichž vrácení se od něho nyní požaduje. Požitky tyto, totiž čistá gáže, drahotní přídavek a příbytečné byly přiznány mimo jiné gážisty zejména oněm gážistům býv. branné moci, jejichž přihlášky o převzetí do činné služby nejsou dosud projednány, kteří však činné služby v čsl. armádě nekonají. Platy takto přiznané nebyly snad automatickým vyplácením požitků normovaných předpisy platnými pro býv. brannou moc, neboť tyto předpisy dle povahy věci podobných požitků vůbec neznaly, nýbrž zavedla požitky tyto čsl. vojenská správa na základě usnesení ministerské rady jako požitky nové, určené pro dosud neznámou kategorii vojenských gážistů, čekajících na převzetí.
Čistá gáže náleží uvedeným gážistům ode dne podání přihlášky dle výnosu mno z 12. února 1920 č. 103438/8 z r. 1919, uveřejněného v rozkaze zem. vojenského velitelství v Praze z 28. února 1920 č. 22 resp. výnosu z 1. listopadu 1919 č. 87617 voj. osob. (Věstník mno z 8. listopadu 1919 část 61 bod 1145). Přiznání požitku toho nebylo nikterak omezeno, zejména nebylo vysloveno, že se poskytuje zálohou na zaopatřovací požitky resp. na odbytné.
Bytné a denní drahotní přídavek 10 K byly jako přídavky k uvedené čisté gáži přiznány jmenovaným gážistům nejprve výnosem mno z 23. března 1920 č. 449914/VI-29 (Věstník z 10. dubna 1920 část 17 bod 189) na dobu 3 měsíců počínaje 1. únorem 1920, později pak na dobu 4 dalších měsíců, počínaje 1. květnem 1920 a to výnosem mno z 2. července 1920 č. 453976/VI-29, uveřejněným ve věstníku z 17. července 1920 část 38 bod 405. Ve výnose prvém, č. 449914/VI-29, není obmezeni žádného, ve výnose druhém, č. 453976/VI/29, jest vysloveno toto omezení: »Gážistům přihlášeným do čsl. armády, žádajícím o přesazení do výslužby, budiž vyplacen drahotní přídavek a bytné za uvedené 4 měsíce ve formě zálohy na zaopatřovací požitky«. Jiné omezeni ani v tomto výnose vysloveno nebylo.
St-l nežádal, jak shora uvedeno, o přeložení do výslužby, nýbrž žádal o převzetí do činné služby, nevztahuje se tedy právě zmíněné obmezeni na něho, a pobíral tyto přídavky (bytné a drahotní přídavek) také jen pro určenou dobu 7 měsíců od 1. února 1920 do 31. srpna 1920. Žal. úřad také netvrdí, že by byl st-l požitky uvedené obdržel za některou dobu neprávem dvakráte, nebo že by bylo st-li při některé výplatě oznámeno, že se mu tyto platy poskytují jen zálohou na nějaký budoucí nárok a že je bude zúčtovati na plat, který mu bude v budoucnosti přiznán. Z toho jde, že jak na přiznání tak i na podržení uvedených platů příslušel st-li právní nárok.
Poukázalo-li později mno výnosem z 8. března 1923, jehož se účetní nález dovolává, podřízené jemu orgány vojenské správy, že také tyto požitky jest započísti do odbytného a eventuelní přeplatky že jest vymáhati, nemohlo tímto výnosem býti zrušeno právo již nabyté; vvslovilli žal. úřad v nař. rozhodnutí, že st-l jest povinen tyto požitky vrátiti, odporuje tento výrok zákonu (srovnej nález Boh. 4202, 4260 a 4842 adm.).
Žal. úřad tvrdí sice v odvodním spise opak, dovolávaje se výnosu mno č. 907404/20792 s. o. pož. ex 1920 a č. 6712/51622 s o. pož, ex 1921; ale neprávem neboť tyto výnosy nejednají o shora uvedených požitcích, do 31. srpna 1920 vyplácených, nýbrž zavádějí pouze ode dne 1. září 1920 požitky nové, t. zv. existenční příspěvky a pouze o těchto existenčních příspěvcích ode dne 1. září 1920 vyplácených obsahují ustanovení, že jsou zálohou na eventuelně příslušející odbytné.
Rovněž není případným poukaz žal. úřadu na ustanovení § 13, odst. 6 vl. nař. ze 3. září 1920 č. 514 Sb., dle něhož jest do odbytného započítati vyplacené požitky zaopatřovací, přiznané gážistům podle celé započítatelné služební doby, ačkoliv mají pouze nárok na odbytné, — neboť v daném případu nejde o podobné zaopatřovací požitky vyměřené dle rak. předpisů zaopatřovacích, nýbrž jak výše řečeno, o požitky nově zavedené čsl. vojenskou správou pro dotud neznámou kategorii vojenských gážistů čekajících na převzetí. Proto neměl nss příčiny zabývati se námitkou nezákonitosti tohoto nařízení.
Z těchto důvodů bylo naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5032. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 347-350.