Čís. 1865.
Rybník, jímž protéká veřejný potok, jest posuzovati dle zásad o tekoucích vodách soukromých. Řízením správním jest postupovati tehdy, jde-li o uplatnění práva ve smyslu vodního zákona. Jde-li však o oprávnění na základě soukromoprávního důvodu, jest přípustným řízení na soudě.
(Rozh. ze dne 26. září 1922, R I 1145/22.)
Proti žalobě, jíž domáhala se vlastnice soukromého rybníku, jejž protékal veřejný potok, na žalovaném těžařstvu uznání, že mu nepřísluší právo, odebírati vodu z rybníku, a že jest povinno se zdržeti dalšího odebírání vody, vzneslo žalované těžařstvo námitku nepřípustnosti pořadu práva, již soud prvé stolice zamítl, rekursní soud jí vyhověl a žalobu odmítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Pozemková parcela č. k. 541 rybník jest v pozemkové knize připsána do vlastnictví žalobkyně, — žalované těžařstvo uznalo toto vlastnictví a nenamítalo, že by byla na odpor práva, jinými osobami nabytá. Proto nelze důvodně pochybovati, že jmenovaný rybník, pokud se týče voda v něm se nalézající (uzavřená), jest vodou soukromou po rozumu § 4 lit. c) říšského a českého zemského zákona vodního. Soudním ohledáním bylo však zjištěno, že do rybníku vtéká a z něho vytéká veřejný potok, že tedy voda tohoto veřejného potoku protéká rybníkem. Když tomu tak, dlužno souhlasiti s názorem soudu rekursního, že rybník posuzovati jest dle zásad, platných pro tekoucí vody soukromé. Žalobkyně v dovolacím rekursu o tom pochybuje, vytýkajíc, že žádný theoretik a žádný soud nemohl nikdy vysloviti, že rybník jest vodou tekoucí. Mohla se však o opaku svého tvrzení přesvědčiti z děl vynikajících učitelů práv, jichž částečně sama se dovolává, a z četných rozhodnutí nejvyšších soudů a povolaných ústředních úřadů správních (srv. 80.Randa »Wasserrecht« 1891 str. 50, 80; Pražák »Spory o příslušnost« II. str. 223; Pražák »Wasserrechtliche Kompetenzfragen« str. 51; Peyrer »Wasserrecht« str. 133 a j.)· Nevadí, že rybník má ještě jiný — neveřejný přítok, neboť nesejde na tom, zda rybník jest tvořen pouze vodou veřejného potoku, nýbrž na tom, že tento veřejný potok protéká rybníkem. Při tekoucích vodách soukromých platí však právní pravidlo, že vlastnictví jich není výlučné, nýbrž že jest podrobeno různým omezením v příčině užívání a odvádění vody, jakož i bránění se jí, vytčeným v třetím oddílu říšského a v druhém i třetím oddílu zemského zákona vodního, zejména v § 10 ř. zák. a v §§ 10, 27 z. zák. Kdyby bylo mezi stranami sporno, zda přísluší či nepřísluší žalované straně na vodě v rybníku žalobkyně nějaké právo ve smyslu těchto ustanovení vodního zákona, šlo by zajisté o záležitost, vztahující se k užívání a svádění vod nebo bránění jim dle zákona vodního, a v tom případě bylo by, hledíc k jasnému doslovu § 75 zemského zákona vodního, jisto, že rozhodovati o sporné otázce přísluší výhradně úřadům správním. Avšak z přednesu obou stran plyne, že žalovaná netvrdí, že jí k rybníku, pokud se týče k vodě v rybníku přísluší nějaké oprávnění ve smyslu vodního zákona, a že žalobkyně se nebrání proti takovému domnělému oprávnění. V té příčině lze vycházeti pouze z toho, co strany uvedly v první stolici, ježto k tomu, со bylo nově předneseno v řízení opravném, dle zásad platného civilního řadu soudního nelze míti zření. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalované těžařstvo odkrylo výtokovou rouru v rybníku, odvedlo vodu z rybníku do potoka (jejž zahradilo a z něhož odvedlo všechnu vodu do svého vlastního rybníku), a když žalobkyně zase uzavřela výtokovou rouru, opět ji otevřelo, a navrhla, by bylo uznáno, že žalovanému těžařstvu nepřísluší právo, bráti vodu z rybníku, že jest povinno, zanechati každého dalšího braní vody a ihned uzavříti výtokovou rouru. Žalovaná strana proti tomu namítala: a) že má od příslušného politického úřadu povolení, bráti vodu z potoku, b) že, jsouc vlastnicí sousedních pozemků, vykonávala právo, bráti vodu z rybníku pro svůj podnik na základě povolení dřívějšího vlastníka, městské obce v L. po 12 let a že také nynější vlastnice to dovolila. Povolení politického úřadu, jehož žalované těžařstvo se dovolává, týká se tedy dle jeho vlastního přednesu nikoli vody rybniční, nýbrž veřejného potoku, jak patrno též z rozhodnutí okresního hejtmanství ze dne 28. října 1909. Otázka, zda je žalovaná strana oprávněna, bráti vodu z potoku, nemá však nic společného s otázkou, o kterou v tomto sporu jde, totiž s otázkou, zda přísluší žalovanému těžařstvu právo, bráti vodu z rybníku a rušiti zařízení rybniční. Rekursní soud se patrně mýlí, předpokládaje, že jde o užívání, povolené žalovanému těžařstvu dotčeným rozhodnutím politického úřadu, a z toho dovozuje, že také jen tento úřad jest povolán rozhodovati o právu k tomuto užívání. Pokud se tkne námitky, uvedené pod b), tvrdí žalovaná strana zřejmě právo k vodě v rybníku, příslušející jí na základě titulu soukromoprávního (povolení vlastníka), ne však oprávnění vodní ve smyslu vodního zákona. Nejde tudíž o záležitost, vztahující se k užívání nebo svádění vody dle zákona vodního; žaloba jest žalobou zápůrčí po rozumu § 523 obč. zák., jíž se žalobkyně domáhá toho, by uznána byla volnost jejího soukromého vlastnictví a nepřípustnost zasahování žalované strany do něho. Proto nemá tu místa ustanovení § 75 zemského zákona vodního. Jeť v literatuře a judikatuře uznáváno, že ustanovení to nevylučuje nadobro příslušnosti soudní ve věcech, které se týkají vod, nýbrž že přikazuje správním úřadům právě jen ty záležitosti, jež se vztahují k užívání a svádění vod nebo bránění vodě dle zákona vodního. Domnívá-li se žalované těžařstvo, že mu žalobkyně jako majitelka rybníku způsobem, odporujícím předpisům vodního zákona, překáží v užívání vody veřejného potoka, po případě, že se žalobkyně v tom směru dopouští jednání, trestného dle vodního zákona, jest mu zůstaveno, by se domáhalo odpomoci u příslušných úřadů správních; pro záležitost, která jest předmětem tohoto sporu, pořad práva vyloučen není.