Č. 3675.

Bytová péče: K praxi zákonů o bytové péči č. 225/1922 a 87/1923.
Samospráva obecní: Pravomoc starosty podle § 91 obecního statutu uherskohradišťského.
(Nález ze dne 30. května 1924 č. 9358).
Věc: Dr. Tomáš V. v Uh. Hradišti proti zemské správě politické v Brně a proti městské radě v Uh. Hradišti jako politickému úřadu stran příkazu k pronájmu bytu a určení nájemníka.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výměrem ze 6. srpna 1923 nevzala městská rada v Uh. H. jako úřad politický na vědomí oznámení st-le jako vlastníka domu č. p. —, že hodlá 2 místnosti bytu uprázdněného v jeho domě po fotografu B. připojiti k svému bytu v témže domě a přeměniti je v ordinační místnosti a že ostatní byt po fotografu B. pronajal vrchnímu účetnímu J. F., vlastníku jiného domu v Uh. H. Současně vyzvala měst. rada st-le, aby ve smyslu § 2 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. pronajal byt buď tamnímu příslušníku neb tamnímu státnímu zaměstnanci. — — —
Rozhodnutím stížností v odpor vzatým nevyhověla zsp odvolání, protože st-l potřeboval podle § 4 cit. zák. úředního povolení, chtěl-li používati části uprázdněného bytu k účelům své ordinace, a nestačilo v tomto ohledu pouhé oznámení, protože úředního povolení dle § 4 není podle § 3, odst. 1 cit. zák. potřebí pouze pro části bytů, kterých majetník bytu, nemající jiného bytu, potřebuje k vykonávání svého povolání. St-l části bytu nepotřebuje k účelu tomu, protože má v přízemí svého domu ordinační místnosti a mimo to má byt v I. poschodí svého domu.
Právem bylo dále odepřeno povolení podle § 9 cit. zák., ježto vrchní účetní J. F. není ani majetníkem, ani zřízencem takového podniku, jaké jsou uvedeny v § 9 č. 3 cit. zák.
Zákonem z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. nebyla uložena obcím povinnost, aby po vydání tohoto zákona znovu žádaly o zmocnění k opatřením dle § 9, odst. 1 již učiněným. Opatření, jež učiněna, zůstala i bez nového zmocnění zsp-é i po vydání zák. č. 87/23 v platnosti, protože byla učiněna na dobu platnosti zák. č. 225/22, jenž novým zákonem byl pouze doplněn. Výklad, jejž dává st-l slovům »majetníkům«, totiž majetníkům domů, nemá opory ve znění zák. č. 87/23. Rozhodnutí to bylo st-li doručeno 29. října 1923. Šetřením pak zjištěno, že st-l do 14 dnů po pravoplatnosti rozhodnutí byt, o nějž jde, nepronajal.
Rozhodnutím z 15. prosince 1923, st-lem rovněž v odpor vzatým, vyslovila pak měst. rada jako úřad politický, že opakuje ještě jednou, že uprázdněné byty v domě pronajal magistrát jednak stpú-u v Praze za kanceláře pro obvodovou úřadovnu poz. úřadu, 2 pokoje pak poštovnímu zřízenci.
Stížnosti k nss-u podané směřují jednak proti výměru zsp-é z 23. října 1923, jednak proti výměru měst. rady jako úřadu politického z 15. prosince 1923.
Rozhoduje o stížnostech těch byl nss veden těmito úvahami:
ad I. Rozhodnutí měst. rady ze 6. srpna 1923, které bylo prv nař. výrokem zsp-é potvrzeno, obsahuje v sobě výroky tři:
1. že se odpírá st-li svolení k použití části uvolněného bytu za ordinační místnosti,
2. že se nedává svolení k pronajmutí druhé části bytu účetnímu soukromého podniku pro nedostatek podmínek § 9 zák. č. 87/23 a
3. že se nařizuje st-li na základě § 2 cit. zák., aby byt pronajal buď státnímu úředníku nebo příslušníku obce.
Stížnost namítá pak, že obecní zastupitelstvo v Uh. H. se vůbec neusneslo vydati nařízení po rozumu § 9, odst. 1 ani za platnosti zák. č. 225/22, ani za platnosti zák. č. 87/23 a že zejména v době, kdy rozhodnutí I. stolice bylo vydáno (6. srpna 1923), vyhláška dle zák. č. 87/ 23 ještě v obci uveřejněna nebyla, ježto se tak stalo teprve 1. září 1923.
Námitka ta jest bezdůvodná. Jak ze správních spisů patrno, usneslo se ob. zast. dne 11. listopadu 1922 vydati ve smyslu § 9 zák. č. 225/22 vyhlášku, že vlastníci domů smějí volně pronajímati byty jen osobám v cit. § uvedeným. Usnesení to bylo po rozumu zák. č. 225/22 schváleno zsp-ou a vyhláškou z 10. ledna 1923 způsobem v místě obvyklým uveřejněno. Nemůže tedy stížnost důvodně tvrditi, že usnesení ob. zast. o vyhlášce se nestalo.
Po vydání zák. č. 87/1923 vyhlásila obec dne 1. září 1923 pod č. — opětně, že vlastníci domů mohou volně pronajmouti byty jenom osobám v tomto nařízení uvedeným.
Podle vyhlášky z 10. ledna 1923, která byla vydána ve smyslu § 9 zák. č. 225/22 v základě usnesení ob. zast. z 11. listopadu 1922, nebyl st-l oprávněn, bez svolení pronajmouti byt osobě, která není dělníkem neb zřízencem podniků v § 9 cit. zák. uvedených. Ze u J. F. tato podmínka by byla splněna, nebyla st-lem tvrzeno.
Poněvadž pak J. F. není dle zjištění správního úřadu, jež stížnost v odpor nebéře, ani majetníkem podniku ve smyslu § 9 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23, jest nerozhodno, že 6. srpna 1923 nebyla uveřejněna vyhláška dle nového znění § 9 a zda zmíněná vyhláška dne 1. září 1923 byla usnesena ob. zastupitelstvem.
Námitku, že rozhodnutí ze 6. srpna 1923 nebylo vydáno příslušným úřadem, ježto nebylo usneseno městskou radou jako úřadem politickým, nýbrž bylo vydáno jen úředníkem konceptním, nelze rovněž uznati důvodnou, resp. účinnou. Nař. rozhodnutí jest, pokud se jím činí opatření ve smyslu § 4 zák. č. 225/22, výrokem magistrátu jakožto politického úřadu první stolice (§ 7 cit. zák.), pokud pak se zakládá na ustanovení § 9 cit. zák., rozhodnutím obce. Pokud rozhodnutí měst. rady založeno jest na § 4 cit. zák., nepopírá stížnost, že magistrát jako politický úřad první stolice byl oprávněn, opatření to vydati.
Pokud pak jde o výrok podle § 9 cit. zák., stojí stížnost na stanovisku, že provedení opatření dle zák. o mimořádných opatřeních bytové péče spadá do přenesené působnosti obce, kterou dle § 69 ob. statutu města Uh. H. vykonává starosta s měst. radou a namítá, že nař. rozhodnutí jest nezákonné proto, že nebylo vydáno měst. radou a vzhledem k předpisu § 91 ob. statutu nemohlo býti vydáno starostou.
§ 91 uved. statutu praví, že se usnesením městské rady stanoví, kterak se mají vykonávati záležitosti, náležející do oboru působnosti obci přenesené, nejsou-li tyto zvlášť purkmistrovi uloženy; dále stanoví, že o všech věcech pilných, jež by se nemohly obecní radě předložiti, může starosta sám neprodleně opatřiti, čeho třeba.
Nař. rozhodnutí, pokud jde o opatření podle § 9 cit. zák., není, jak ze správních spisů patrno, vydáno v základě usnesení měst. rady a jest je pokládati za opatření starosty, jenž rozhodnutí podepsal. Podle uvedeného § 91 měst. statutu, jest však starosta nejen oprávněn, nýbrž také povinen, činiti nutná opatření, jde-li o záležitost pilnou. Zkoumati pak, zda ta která záležitost jest naléhavá a nesnese odkladu až do zasedám městské rady, aneb nemůže-li z jiného důvodu předložena býti městské radě, přísluší především starostovi.
Nss pak nemůže přezkoumati, zdali tu byly dány předpoklady ve smyslu cit. § 91 statutu.
Stížnost namítá konečně, že úřad nekonal šetření o tom, zda st-l místností, jež si ponechal, nepotřebuje nutně jako ordinačních místností. Žal. úřad založil výrok svůj na zjištění, že st-l dotčených místností nepotřebuje, ježto má dostatečné ordinační místnosti v přízemí svého domu a kromě toho v I. patře svůj byt.
Podle odst. 2. § 4 zák. č. 225 z r. 1922 může povolení podle 1. odst. potřebné uděleno býti jen z důležitých příčin a mimo to jen tehdy, není-li v obci nedostatek bytů anebo opatří-li žadatel náhradní místnosti k obývání způsobilé.
Proti tomu, že ostatní podmínky § 4, odst. 2 cit. zák. jsou dány, stížnost nebrojí a nechává důvod, že tu ostatních podmínek není, nedotknutý. Ale pak netřeba se zabývati otázkou, zdali první důvod, o který se nař. rozhodnutí právem opírá, jest opodstatněn.
Z těchto úvah bylo stížnost, pokud jest podána do rozhodnutí zsp-é z 23. října 1923, uznati za bezdůvodnou.
II. Rozhoduje pak o stížnosti proti výměru měst. rady z 15. prosince 1923, jímž označila měst. rada st-li po rozumu § 2, odst. 2 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23 nájemníky, jimž byt po pravoplatnosti výroku IT. stolice pronajala, uvážil nss toto:
Námitka, že nař. rozhodnutí to nebylo vydáno úřadem příslušným, totiž měst. radou, jest bezdůvodná. Opatření dle § 2 cit. zák. činiti jest dle znění tohoto zák. příslušnou okr. správa pol. neb magistrát. Nař. rozhodnutí jest vydáno výslovně měst. radou jako úřadem politickým a jest podepsáno starostou, pochází tedy nesporně od orgánu, k vydání podle zákona příslušného.
Stížnost vytýká pak jako nezákonnost, že byli st-li určeni nájemníci, aniž předcházelo vyzvání podle § 2, odst. 1 cit. zák. Námitka ta je rovněž bezdůvodná. Výměrem měst. rady jako polit, úřadu F. stolice ze 6. srpna 1923 bylo st-li nařízeno, aby uvolněný byt ve svém domě ve smyslu § 2 zák. č. 87/23 nejdéle do 14 dnů pronajal buď příslušníku M.-h.-skému nebo tamnímu stát. zaměstnanci. Příkaz ten byl rozhodnutím zsp-é potvrzen a rozhodnutí to st-li doručeno 29. října 1923. Lhůta, do které měl st-l úřední výzvě vyhověti, uplynula 12. listopadu 1923. Úřad pak označil st-li nájemníky, jimž byt pronajal, výměrem z 15. prosince 1923, tedy po uplynutí 14denní lhůty, odstavcem 1. § 2 cit. zák. stanovené. Nemůže tedy st-l právem vytýkati, že toto opatření úřadu nepředcházela výzva a že nebyly dodrženy podmínky § 2, odst. 1 cit. zák.
Bezdůvodná jest další námitka, že st-li byli určeni nájemníci, ač st-l podáním z 8 listopadu 1923 úřadu oznámil, že sporný byt jest pronajat. Ze správních spisů je patrno, že měst. rada předem vyšetřila, že st-l lhůtu výměrem ze 6. srpna 1923, pokud se týče výnosem z 23. října 1923 určenou, nedodržel; teprve, když úřad okolnost tu zjistil, pronajal byt sám.
Tvrzení st-lovo, že úřad určil nájemníka, ač byl byt již pronajat, jest vyvráceno vlastními údaji st-le, neboť z přílohy de dato 6. ledna 1924, stížnosti připojené, vysvítá, že st-l pronajal byt R. B. teprve dne 13. prosince 1923 a že tudíž oznámení z 8. listopadu 1923, že byt byl pronajat již dříve, neodpovídalo pravdě.
Oprávněnosti postrádá konečně i poslední námitka stížnosti, že není přípustno přeměniti podle zák. o mimořádných opatřeních bytové péče místnosti dosud za byty sloužící na kancelářské úřadovny. Podle § 4 zák. č. 225/22 jest používání bytů neb jejich části k jiným účelům než k bydlení, dovoleno jen s úředním povolením. Avšak předpis ten vztahuje se přirozeně jen na stranu, jen strana potřebuje úředního povolení k užívání bytu k účelům jiným než k bydlení. Předpis ten neplatí pro úřad, jenž jest právě ve své působnosti jako úřad oprávněn určiti, ke kterému účelu lze uvolněné místnosti používati.
Z těchto úvah bylo i stížnost proti rozhodnutí měst. rady v Uh. H. jako úřadu politického zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3675. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1404-1407.