Prof. Dr. Adolf Merkl: Obecné právo správní. Díl první. Sbírka spisů právnických a národohospodářských, vydávaná Dr. Englišem a Dr. Weyrem, svazek LI., Praha-Brno, 1931, nakladatelství Orbis, stran 184, cena 45 Kč. Přeložil JUC. V. Chytil. Předmluva k českému překladu od prof. Dr. F. Weyra.
České vydání spisu Merklova, vyšlého v originále v r. 1927, jest prvním překladem této významné publikace, usilující o systematické zpracování obecných problémů správního práva s hlediska normativní teorie. »Obecným« právem správním rozumí autor poznatky, získané abstrakcí z positivního práva správního a mající »všeobecnou a společnou platnost pro každý positivní právní správní řád, nebo alespoň pro určitý jejich počet«. Nejde tedy nikterak o konstrukce přirozenoprávní, ani o výklady založené na metodě komparativní. Cílem autorovým je důkaz, že není správy na právu nezávislé, že veškerá správa vychází a vycházela ze správního práva. Při řešení jednotlivých problémů podrobuje autor panující nauku pronikavé kritice, vytýkaje jí nepřesnost a nedůslednost ve volbě termínů a přihlížení ke zjevům metajuristickým, takže jeho kniha je vlastně jedinou polemikou s obecně přijatými názory.
První díl spisu, právě vyšlý, je rozdělen na dva oddíly, z nichž první jedná o základních pojmech nauky o správním právu a druhý o právním řádu správy.
V prvním oddíle o základních pojmech (Pojem správy. Správa a zákonodárství. Správa a soudnictví. Správa a metajuristický stát. Hlavní dějinné typy správy. Správní právo. Nauka o správním právu.) vychází autor od vymezení pojmu správy, za niž pokládá, souhlasně s běžnou naukou, státní činnost vyjma zákonodárství a soudnictví. Zkoumaje pak podstatu těchto dvou činností, dochází k přesvědčení, že rozdíl mezi zákonodárstvím a správou spočívá ve vzdálenosti obou funkcí od ústavy: zákonodárství je mu výkonem ústavy, kdežto správa spadá do výkonu zákonodárství, do provádění zákonů, kamž jest zařaditi též soudnictví. Tři klasické státní moci nejsou tedy koordinovány, nýbrž zákonodárství je funkce nadřaděná správě a soudnictví, kteréžto funkce jsou si rovnocenný. Kriterium rozlišení mezi správou a soudnictvím spatřuje autor v odvislosti či neodvislosti orgánu od příkazů nadřízených orgánů.
Pojednávaje dále o teoriích, podle kterých lze ve státní činnosti konstatovati ještě další funkce, jež nelze raditi ani ke správě, ani k zákonodárství nebo soudnictví, dokazuje, že nelze mluviti o metajuristické činnosti státní a že státní činnosti, jako je vláda, mezinárodní styky, vojenská činnost atd., nejsou ničím jiným, než správou, a že tudíž pojem správy je dokonalým komplementem pojmů zákonodárství a soudnictví. Zajímavá je kritika názoru o časovém prvenství a pojmové přednosti správy vůči ostatním státním funkcím. Státní funkce a jejich vzájemný poměr pokládá autor za historickou nahodilost, vyplývající z konkrétního právního řádu, jenž může stanovití hranice těchto funkcí zcela libovolně. Dokladem toho jsou hlavní dějinné typy správy. Pojmy stát justiční, správní, policejní, právní jsou právě výsledkem různého rozhraničení státních funkcí.
V dalším zavrhuje autor ve smyslu normativní teorie diferenciaci mezi veřejným a soukromým právem, mezi nimiž není právně relevantních rozdílů. Nelze tudíž ani právo správní odlišiti od ostatních oblastí právních pojetím do práva veřejného. Právo správní, jež definuje autor jako souhrn právních norem upravujících právní funkce, které mohou býti determinovány příkazy, lze raditi, jako veškeré právo, jen podle těchto právně relevantních znaků: jednak podle vrstev normových (právo ústavní, právo zákonné a právní prameny, zákonům jednak podřazené, jednak s nimi souřadné) a podle druhu právního pramene uvnitř jednotlivých vrstev, jednak podle orgánů, právo aplikujících. Podle toho vymezuje autor právo správní jako právo odvozené z ústavy a aplikované správními orgány. Toto správní právo jest pak jediným možným předmětem nauky o správním právu.
Druhý oddíl spisu, jednající o právním řádu správy (Prameny správního práva. Subjektivní právo veřejné. Správní uvažování. Postavení správy ve stupňovité výstavbě právního řádu.), obsahuje v kapitole o pramenech výklad o typických formách právních norem, obsahujících správní právo, při čemž je věnována zvláštní pozornost právu obyčejovému, mezinárodním smlouvám a zejména správnímu nařízení, jež dlužno podle názoru spisovatelova pokládati rovněž za pramen správního práva. Dále podrobuje autor kritice běžné názory o povaze subjektivního práva veřejného a dovozuje, že kriterion rozdílu mezi veřejným a soukromým právem nelze hledati v rovnosti či nerovnosti subjektů na právních poměrech zúčastněných, nýbrž toliko v povaze aplikovaných norem, a subjektivní právo veřejné je tedy charakterisováno jen tím, že jest konstituováno t. zv. veřejným právem. Pokud jde o správní uvažování, poukazuje autor na skutečnost, že uvažování se vyskytuje v celé exekutivě a dokazuje, že uvažování správní se liší od ostatních druhů uvažování toliko kvantitativně, nikoli kvalitativně. V poslední kapitole spisu podává autor zajímavé vývody o nemožnosti priority správy před správním právem a o právně-teoretické nutnosti zásady zákonitosti správy, k jejímuž potvrzení postačí pouhá kompetenční norma.
Spis je podstatným obohacením literatury o ryzí nauce právní. Vybudování obecného práva správního ve smyslu výše uvedeném je v oboru práva správního novinkou a zůstane zásluhou Merklovou, že obrátil pozornost teorie к této oblasti právní, jejíž důležitost nemůže prakse přezírati. Netřeba připomínati, že rovněž pro českou literaturu, postrádající dosud i zpracování obecného práva správního v běžném slova smyslu, bude spis ziskem velmi vítaným.
Dr. Kubeš.