Čís. 1385.

Čtrnáctidenní lhůta § 11 nesp. říz. platí i pro opravný prostředek poručenského soudu. K rozhodování о výživném dle § 16 I dílčí novely k obč. zák. jest výlučně příslušným poručenský soud nemanželského dítěte.
(Rozh. ze dne 27. prosince 1921, R II 487/21.)
V řízení o stanovení výživného dle § 16 I. dílčí novely k obč. zák., přiznal je poručenský soud penízem 310 Kč, jejž rekursní soud snížil na 250 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs prvého soudce a nevyhověl dovolacímu rekursu nemanželského otce.
Důvody:
Dle § 11 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. dovolací rekurs má býti u soudu prvé stolice podán ve lhůtě 14denní po doručení usnesení soudu rekursního, dovolacímu rekursu, později vznesenému, lze podle druhého odstavce tohoto § 11 vyhověti — nehledě k otázce důvodnosti jeho ve věci samé — pouze tenkrát, když nejsou tím dotčena nabytá práva osob jiných, kteréhož případu zde není vzhledem na právo, nabyté otcem dítěte, K-em, aby výživné, určené soudem rekursním, nebylo zvýšeno. Lhůta 14denní, v § 11 uvedená, platí též pro dovolací rekurs poručenského soudce, dle § 15 cís. patentu, neboť ani uvedené §§ 11 a 15 neobsahují pro tento rekurs delší lhůty, ani nelze z úmyslu zákonodárcova vyvozovati, že by pro tento rekurs byla lhůta delší než 14denní ode dne, kdy rozhodnutí rekursního soudu doručeno bylo soudci prvé stolice. Pro mínění opačné není žádného rozumného důvodu. Rozhodnutí rekursního soudu došlo k soudu prvé stolice 17. listopadu 1921 a doručeno bylo poručenskému soudci, H-ovi, buď již tohoto dne, nebo 18. listopadu 1921, neboť podle spisů vyřídil je 18. listopadu 1921, nařídiv, aby doručeno bylo stranám. Jeho dovolací rekurs však opatřen jest datem 7. prosince 1921, kteréhož dne 14denní lhůta pro dovolací rekurs dávno již uplynula. Dovolací rekurs soudcův je tudíž opožděn, pročež byl odmítnut.
K dovolacímu rekursu otce poručenky: Tento stěžovatel uplatňuje ve smyslu § 16 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., žádaje zrušení soudního řízení pro zmatečnost, pokud se týče další snížení výživného pod míru, rekursním soudem určenou, jednak zmatečnost z důvodu nepříslušnosti soudní, jednak zřejmou nezákonnost napadeného usnesení, ale obé neprávem, což vysvítá z této úvahy: Stěžovatel má za to, že soudem, dle prvé věty druhého odstavce § 16 cís. nařízení ze dne 12. října 1914, čís. 276 ř. zák. příslušným pro určení výživného jest právě tak, jako v řízení procesním, soud dlužníkova bydliště; zároveň tvrdí, že podle platného právního řádu vždy jest příslušným k rozhodování o poměrech některé osoby soud ten, v jehož sídle osoba tato bydlí. Avšak dle druhého odstavce uvedeného § 16 má se rozhodnutí o výživném státi v řízení nesporném a z tohoto druhého odstavce § 16, zvláště ze slov »soud má vyzvati poručníka, by podal žalobu«, jakož i z další věty »od stanovené výměry závazku k výživě buď upuštěno, když atd.«, ve spojení s § 109 j. n. plyne jasně, že poručenský soud nemanželského dítěte jest výlučně příslušný k rozhodování v této věci. Soud bydliště stěžovatelova, totiž okresní soud v T., nelze tudíž uznati příslušným a dovolací rekurs jeho jest v tomto směru nedůvodný.

Citace:

PhDr. Adolf Lud. Krejčík, Příspěvky k soupisu archivů velikých statků. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 4, s. 150-150.