NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3730.

Policejní právo trestní. — Právo shromažďovací (Slovensko): I. účast úředního fiškála není podmínkou platnosti policejního řízení trestního. — II. Výslech obviněného orgánem dožádaným odlišným od policejního trestního soudce, není zásadně vyloučen. — III. Kdy nutno přibrati tlumočníka v polic. řízení trestním? — IV. Rozsudky apelačních stolic mohou býti sděleny také jenom ústně. — V. Platnost min. nař. č. 216/1848, č. 128/1868 a č. 766/1898 nebyla ústavní listinou zrušena. — VI. K výkladu pojmu »schůze lidu«.
(Nález ze dne 13. června 1924 č. 7254).
Věc: Št. P. a spol. proti civilní správě Podkarpatské Rusi o přestupek předpisů shromažďovacích.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lů, podaná z rozsudku župního úřadu v Mukačevě z 2. června 1923, jímž potvrzen byl přes jejich odvolání rozsudek okr. úřadu tamtéž z 3. května 1923, kterým st-lé byli uznáni vinnými přestupkem min. nař. č. 766/98, spáchaným tím, že Št. P. svolal dvakráte bez dovolení úřadu schůze v D, druzí dva pak tím, že trpěli konání schůzí těch ve svých staveních, a odsouzeni proto — onen k trestu zamčení na dobu 3 dnů a k pokutě 50 Kč, v případě nedobytnosti k trestu zamčení na další dva dny, tito pak k uzamčení na 1 den a k pokutě 20 Kč, event. k dalšímu uzamčení každý na dobu 1 dne.
Uvažuje o stížnosti do výroku toho podané přihlédl nss předem k procesním námitkám st-lů, o nichž dospěl k tomuto závěru:
Bezdůvodná je námitka zmatečnosti řízení, opírající se o to, že provedeno bylo bez účasti úředního fiškála, neboť když i podle § 24 č. 1 pol. trest. řádu osobě té jest z úřední povinnosti sděliti každé trestní oznámení, vztahující se na přestupek ohrožený trestem uzamčení na dobu až do 15 dnů, nebo trestem těžším, patrno z předpisu § 28 cit. ř., že tím nebyla ještě vyslovena zásada nutného účastenství úředního fiškála v policejně trestním řízení, kterážto otázka naopak ponechána byla, jak jasně vyplývá zejména i ze zprávy vydání onoho řádu provázející, teprve pozdější úpravě, k níž však nedošlo. Žádost účast úředního fiškála jako zástupce veřejné žaloby není předpokladem platnosti provedeného řízení a výroku na jeho základě vyneseného, viděti ostatně i z předpisu § 28, odst. 2, dle něhož i vzdá-li se orgán ten zastoupení žaloby, není to na překážku, aby v řízení bylo pokračováno. Za tohoto právního stavu nelze důvodně míti za to, že by nešetření onoho ustanovení § 24 č. 1 mělo v zápětí zmatečnost řízení a tudíž i výroku o ně se opírajícího, k níž bylo by ovšem přihlížeti i z úřední povinnosti v každém stadiu sporu. Pokud by však ve vadě té bylo spatřovati pouhou nezákonnost, byli by st-lé s námitkou svou prekludováni, když ji neuplatnili předem pořadem instančním v řízení správním.
Bezdůvodná je námitka Št. P., že nebyl vyslechnut policejním trestním soudcem, že nezúčastnil se líčení a neměl příležitosti, aby se hájil a přednesl své námitky, když ze spisů správních je patrno, že výslech nut byl dne 28. dubna 1923 k dožádání policejního trestního soudce hlavním policejním kapitanátem v M., kde přednesl své námitky tak, jak i dnes je zastává, a nemůže tudíž důvodně dovozovati, že nedostalo se mu náležitého slyšení a příležitosti k obhajobě. Z § 124 pol. tr. ř. je pak patrno, že výslech dožádaným orgánem, odlišným od policejního trestního soudce, zásadně vyloučen není.
Bezdůvodná je námitka druhých dvou st-lů, opírající se o § 125 cit. řádu, že totiž nebyl přivzat tlumočník, ačkoli prý jsou mocni pouze jazyka maďarského, kdežto jednáno bylo jazykem rusínským, když st-lé, pokud ze správních spisů lze souditi, své jazykové neznalosti se v řízení správním nedovolávali, za předvolání tlumočníka nežádali, protokol s nimi v řeči rusínské sepsaný bez námitky podepsali a dokonce i sami svá odvolání týmž jazykem podali. Ale pak nelze dovoditi, že úřad měl vůbec důvod, aby použil cit. § 125 a že neučiniv tak, zavinil nějakou vadu řízení.
Bezdůvodná je posléze i námitka, založená na předpisu § 164 pol. tr. ř.: neboť pokud st-lé namítají, že nebyly jim doručeny rozsudky I. a II. instance, odporuje námitka ta spisům, v nichž založeny jsou doručné lístky svědčící, že vyhotovení rozsudku obou nižších instancí všem st-lům doručena byla, což patrno ostatně i z té okolnosti, že st-lé vyhotovení ta připojili ke svým odvoláním a to, pokud jde o rozsudek I. instance, všichni tři, pokud pak jde o instanci II., stěžovatel P. Výrok III. instance byl jim ovšem podle správních spisů sdělen pouze ústně, v čemž však nelze spatřovati podstatnou vadu řízení, když cit. § 164 předpisuje sděliti rozsudky apelačních úřadů písemným doručením pouze z pravidla, připouštěje tedy také sdělení způsobem jiným a když st-lé ani netvrdí a ani z obsahu jejich stížnosti patrno není, že by tímto způsobem publikace výroku v odpor vzatého jejich obrana proti němu byla jim znemožněna neb alespoň ztížena.
Neshledal tedy nss důvodnými formální námitky st-li k platnosti přiváděné, a bylo mu přistoupiti k věci samé.
V tomto směru nutno předem vytknouti, že úřady správní uznaly st-le vinnými a odsoudily je toliko pro přestupek předpisu o právu shromažďovacím, nikoli spolčovacím, a to podle nařízení býv. uher. min. vnitra z 13. února 1898 č. 766, dle něhož ve spojení s nař. téhož min. z 28. dubna 1848 č. 216 a z roku 1868 č. 128 prohlášeno bylo přestupkem a ohroženo trestem uzamčení do 15 dnů a pokutou do 200 Kč pořádati schůze lidu bez předchozího ohlášení a dovolení úřady, zúčastnit se schůzí takových a pokračovati v nich, i když úřadem bylo vysloveno již rozpuštění jich.
Nss nesdílí názor st-lů, že předpisy ty neplatí na Podkarpatské Rusi, odporujíce ústavě; neboť i když podle § 113 ústavní listiny »právo klidně a beze zbraně se shromažďovati, je zabezpečeno«, dokládá týž § dále, že »výkon práva toho upravují zákony« dovolávajíc se tudíž, pokud otázce té se nedostane nové úpravy zákonné, předpisů dosud platných, jimiž jsou podle čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. na území Podkarpatské Rusi zmíněné svrchu předpisy, jejichž neplatnost nebylo by lze dovoditi ani z předpisu čl. 9 ústavní listiny.
Žal. úřad ve shodě s výroky obou nižších instancí vzal za zjištěno, že šlo skutečně o takové schůze, vycházel tedy patrně z předpokladu II. instancí vysloveného, že se jich zúčastnilo vice lidí, dle téže instance asi 30, čímž prý je ráz schůze dokázán.
Podle protokolu z 23. února 1923, jehož se oba nižší úřady dovolaly, přiznal ovšem P. a K., že schůzí se zúčastnilo dle onoho 30, dle tohoto pak při té které příležitosti 20, resp. 15—18, nebo jen 12 osob. Toto své seznání opravili, resp. změnili však st-lé ve svých odvoláních v ten rozum, že účastníci nebyli tam oním počtem přítomni současně, nýbrž že přicházeli po 2—4 a opět odcházeli tak, že současně nebylo jich tam přítomno nikdy více než 8—10, tvrdíce a nabízejíce důkaz o tom, že větší počet osob do místností, v nichž se ony domnělé schůze konaly, vůbec se nesměstná. Podle dalších vývodů odvolání pak přicházeli oni účastníci, zvěděvše o tom, že přijel st-1 P. do D., k němu pouze za účelem informace a porady ve svých záležitostech pachtu a koupě půdy.
Žal. úřad nehledě k těmto skutkovým tvrzením a setrvav při závěru obou nižších instancí, jež však dle výše uvedeného měly skutkový základ jiný, vycházel patrně z právního názoru, že okolnosti st-li v řízení ínstančním nově přednesené jsou pro posouzení věci nerozhodné a že tedy i pak jednalo by se o schůze, jež mají na mysli cit. svrchu předpisy. Názor ten je však mylný, neboť schůzi lidu, jejíž svolání předpokládá oznámení úřadu a případně svolení úřadem tím dané, nelze rozuměti, jestliže se sice více lidí do téže místnosti a za týmž snad cílem dostaví, nikoliv však současně, aby tam tu kterou otázku ať politického, ať jiného rázu společně projednávali, nýbrž po malých skupinách — jak st-lé tvrdí po 2 až 4 a to pouze za účelem jednotlivě udílených informací a rad.
Sveden svým mylným právním názorem nezabýval se pak úřad těmito, pro posouzení povahy oněch domnělých schůzí rozhodnými známkami, a ponechal řízení v tomto směru neúplným.
Bylo proto zrušiti výrok žal. úřadu jako zákonu neodpovídající podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3730. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 64-66.