Č. 644.

Policejní záležitosti: I. * Také v řízení policejně trestním platí zásada výhradné osobní zodpovědnosti; neručí tudíž zaměstnavatel za provinění, jichž se dopustil jeho zřízenec. — II. * Ani v trestním řízení policejním nelze prohlásiti věrohodnost nabídnutého svědka za nedostatečnou, dokud nebyl vyslechnut. Úřad rozhodující nemůže výpověď svědkovu v jiném řízení učiněnou pokládati za průvod provedený v trestním řízení samém, když strana výslovně žádá za výslech svědka toho.
(Nález ze dne 29. prosince 1920 č. 12865.)
Věc: Pavel Schnürch v Košeticích proti zemské správě politické v Opavě o trestní nález.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje částečně pro nezákonnost, částečně pro vady řízení.
Důvody: Při prohlídce mlýna stěžovatelova provedené dne 6. listopadu 1919 nalezeno 3162 kg pšenice, 100 kg ječmene a 500 kg žita, jež za účelem semletí do mlýna dovezly různé osoby, aniž se stěžovatel ohledně obilí toho mohl vykázati mlecími poukázkami. Stěžovatel tvrdil, že jeho stárek Josef S. obilí to převzal bez jeho vědomí, což tento potvrdil.
Na základě této prohlídky zavedla okresní správa politická v Bruntále se stěžovatelem trestní řízení pro přestupek § 1 nař. zemské vlády slezské ze dne 21. září 1919 č. 132 z. z. Stěžovatel udal při svém výslechu, že nevěděl, že obilí ono se ve mlýně jeho nalézá. Odvolal se na svoji výpověď při prohlídce mlýna a na svědectví svého bratra Josefa, stárka Josefa S. a svědectví majitelů onoho obilí.
Nálezem okresní správy politické z 8. ledna 1920 uznán byl stěžovatel vinným přestupkem § 1 nařízení zemské vlády slezské ze dne 21., září 1919 č. 132 z. z., jehož se dopustil tím, že semlel svrchu uvedené obilí bez mlecích poukázek, a potrestán dle § 25 cit. nařízení vězením v trvání tří měsíců.
Odvolání, v němž stěžovatel setrval na své obraně a odvolal se znovu na svědectví Josefa S. o tom, že tento bez vědomí a proti jeho zákazu obilí ono převzal, bylo naříkaným rozhodnutím zemské správy politické proto zamítnuto, že zodpovídání stěžovatelovo nezdá se býti pravděpodobným vzhledem na velké množství nalezeného obilí, mezi nímž jest i vetší množství obilí stěžovatelova, a vzhledem k tomu, že vlastními zápisy stěžovatelovými prokázáno, že již dříve semlel 1000 kg vlastního obilí bez povolení. Proto neodpovídá pravdě ani doznání Josefa S., který ostatně vypověděl pod vlivem stěžovatelovým. Ostatně i kdyby zodpovídání stěžovatelovo bylo pravdivé, ničeho prý to na věci nemění, poněvadž stěžovatel dle §§ 55 a 137 živn. řádu odpovídá za svůj služební personál.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Pokud výrok o vině stěžovatelově zakládá se na právním názoru žalovaného úřadu, že stěžovatel dle §§ 55 a 137 živn. řádu odpovídá i za služební svůj personál a že je tedy trestným i v tom případě, kdyby bylo správné zodpovídání jeho, že ono množství obilí bylo k semletí převzato bez jeho vědomí stárkem Josefem S., je naříkané rozhodnutí v odporu se zákonem.
§ 55 živn. řádu neobsahuje vůbec ničeho o ručení zaměstnavatelově za personál a § 139 (naříkané rozhodnutí patrně nedopatřením cituje § 137) stanoví pouze, že vykonává-li se živnost náměstkem nebo pachtýřem, mají tresty na svobodě i tresty peněžité uloženy býti náměstku neb pachtýři, tresty peněžité však za ručení majitele živnosti. Nehledě k tomu, že v daném případě vysloven, byl trest proti majiteli živnosti a to trest vězení a nikoli trest peněžní, nelze tato ustanovení živnostenského řádu, platná pouze pro obor trestů uložených na základě řádu živnostenského, rozšiřovati i na obory jiné. Dle zásad platných v oboru práva trestního je každý zodpověděn pouze za vlastní vinu neb opomenutí a nemůže právem býti .trestán za vinu neb opomenutí druhého.
Žalovaný úřad vycházel dále ze skutkového předpokladu, že obilí ve mlýně stěžovatelově dne 6. listopadu 1919 nalezené převzato bylo bez mlecích poukázek k semletí s vědomím a souhlasem stěžovatelovým. Že stěžovatel o tom věděl a že tedy sám přestoupil předpis § 1 cit. nařízení, dle něhož mohou námezdní mlýny pro zemědělské samozásobitele semlíti jen množství obilí dle platných předpisů k lidské výživě uvolněné a to pouze na základě zvláštního povolení k semletí (mlecí poukázky), dovozuje žalovaný úřad z množství obilí ve mlýně nalezeného, z té okolnosti, že mezi obilím bylo i větší množství obilí stěžovatelova, a z toho, že stěžovatel, jak z vlastních záznamů bylo mu dokázáno, již dříve 1000 kg vlastního obilí bez povolení semlel.
Skutkový předpoklad, z něhož tu žalovaný úřad vychází, zakládá se však na řízení neúplném a vadném. Celé řízení omezilo se jedině na výslech stěžovatelův. Tento doznal pouze faktum, že při prohlídce jeho mlýna nalezeno bylo zmíněné již množství obilí, popřel však, že by byl věděl, že obilí to se tam nalézá, tvrdě, že obilí to převzal bez jeho vědomí stárek Josef S., jehož výslech opětně v řízení navrhoval.
Josef S. však v trestním řízeni proti stěžovateli vedeném vůbec vyslechnut nebyl. Vypovídal sice před komisí, která mlýn dne 6. listopadu 1919 prohlédla, že zodpovídání stěžovatelovo odpovídá pravdě, ale tato výpověď, učiněná nikoli před úřadem provádějícím trestní řízení, nýbrž před orgánem jiným a nikoli v řízení samém, nýbrž dříve než řízení trestní bylo zahájeno, nemůže býti pokládána za důkaz provedený v řízení, jehož závěr tvořil naříkaný trestní nález. Ježto nemůže býti důkazů, mimo vlastní řízení provedených, od úřadu o vině rozhodujícího použito, leč by obviněný s tím souhlasil, souhlasu takového však stěžovatel nedal, nýbrž naopak výslovně žádal, aby svědek Josef S. byl v řízení samém vyslechnut, nelze v hodnocení celého procesního materiálu, jak se stalo v potíraném nálezu trestním, shledávati i přípustné respektování a hodnocení také výpovědi Josefa S., které by výslech jeho ve vlastním řízení trestním nahrazovalo.
Nutno proto pojímati věc tak, jako kdyby o okolnosti, kterou měl Josef S. dle tvrzení stěžovatelova prokázati a jež pro posouzení účinnosti obrany stěžovatelovy jest důležitou, nebylo vůbec nižádného průvodu provedeno, takže se jeví v tom směru řízení neúplným.
Žalovaný úřad reaguje ovšem na výpověď Josefa S. učiněnou dne 6. listopadu 1919, ale jak svrchu uvedeno, tím se nestala výpověď tato důkazem, jenž měl a mohl se státi jen v řízení trestním samém. Chtěl-li žalovaný úřad tím, že výpověď tu prohlašuje za pravdě nepodobnou a pod vlivem stěžovatelovým učiněnou, naznačiti, že proto výslech Josefa S. v řízení pokládal již za zbytečný, sluší poukázati k tomu, že jest ovšem zůstaveno volnému uvážení úřadu, aby ocenil důkazy. Že však toto ocenění může se přirozeně týkati pouze důkazů již provedených. Nelze tudíž důkaz nabídnutý odmítnouti již předem proto, poněvadž osoba, jejímž výslechem důkaz má býti veden, zdá se úřadu nevěrohodnou neb předpojatou. Dle zásad řízení trestního, jež platí i pro policejní řízení trestní, je povinností úřadu vyšetřiti i okolnosti ve prospěch obviněného svědčící, okolnosti svědčící pro jeho vinu i proti ní uvážiti, je oceniti a pak rozhodnouti. Tato zásada byla v daném případě porušena a je tedy řízení v tomto směru vadným.
Vadnost řízení spatřuje nejvyšší správní soud konečně i v tom, že skutečnosti, o které žalovaný úřad výrok svůj opírá, že totiž mezi obilím dne 6. listopadu 1919 ve mlýně stěžovatelově nalezeným, bylo větší množství vlastního obilí stěžovatelova, jakož i závěr, že z vlastních zápisku stěžovatelových jest dokázáno, že již dříve 1000 kg obilí vlastního bez povolení semlel, nemají ve spisech dostatečné opory. Spisy neobsahují zejména ničeho, z čeho by bylo patrno, že okolnosti ty byly zjištěny za součinnosti stěžovatele anebo alespoň jemu před vydáním naříkaného rozhodnutí k vyjádření sděleny.
Z těchto důvodů bylo naříkané rozhodnutí, pokud nebylo uznáno za nezákonné, zrušeno dle § 6 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 644. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 821-824.