NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 17 (1908) - Prodávající nemá proti kupiteli s odebráním koupeného zboží

Prodávající nemá proti kupiteli s odebráním koupeného zboží prodlévajícímu práva k žalobě na odebrání, jelikož toto jest právem, nikoliv povinností. Prodávající může domáhati se toliko zaplacení trhové ceny, kterouž požadovati může podle ustanovení smlouvy i když odebrání zboží bylo odepřeno.

Manželé H. koupili od obchodníka R. na splátky různé kusy nábytku za 885 K a zavázali se lhůtním úpisem, že na tuto kupní cenu zaplatí při odebrání zboží 200 K a zbytek v měsíčních lhůtách po 24 K. Vlastnictví mělo na kupitele přejíti až po úplném zaplacení kupní ceny; kupitelé přejmou je sice do svého uschování, prodavatel může je však bez soudní intervence vzíti si zpět, kdyby kupitelé i s jedinou lhůtou se opozdili.
Manželé H. od R. nábytku toho si neodebrali, opatřivše si jej odjinud, pročež podal R. na ně žalobu, žádaje, aby byli odsouzeni buď k odebrání nábytku, neb k zaplacení ušlého zisku 95 K.
Žalovaní namítnuli, že koupený nábytek byl popraskaný a i jinak poškozený a že ho proto jich zeť, pro něhož byl určen, přijati nechtěl.
První stolice žalobu zamítla a to pokud se týče nároku na odebrání nábytku pro vždy, pokud se však týče náhrady ušlého zisku, jen pro tentokráte.
Důvody:
Obchod mezi oběma stranami uzavřený posuzovati jest dle ustanovení zák. obchodního. Otálí-li kupec s odebráním zboží, má prodávající právo dle čl. 343. obch. z. zboží na účet a nebezpečí kupitele prodati a náhradu škody žádati. Povinnost kupitele, aby koupené zboží odebral, v obch. zák. ustanovena, není. Neboť čl. 346. obch. z., na kterýž jedině by se žalobce odvolávati mohl, neposkytuje samostatného práva žalobního, nýbrž může použit býti jen ve spojení s čl. 343. neb 347. obch. z. První žádání žalobní bylo tudíž zákonně neodůvodněným a proto nepřípustným.
Co pak se týče druhého, alternativně položeného žádání na zaplacení ušlého zisku, muselo prozatím odkázáno býti, jelikož takového nároku na náhradu škody, dokud zboží nalézá se pořád v rukou prodavatelových, ještě tu není.
K odvolání žalobcovu II. stolice rozsudek ten v I. jeho části (převzetí nábytku se týkající) zrušila a záležitost I. stolici k novému jednání a vynesení rozsudku vrátila.
Důvody:
Právní názor I. soudce nemůže soud odvolací uznati za správný.
Předem musí se uvážiti, že jednání mezi spornými stranami uzavřené jest pouze na straně žalobcově, nikoliv ale také na straně žalovaného obchodním jednáním (obchodem) a že tedy na ně užiti se může ustanovení §. 1062. ob. z. obč., dle něhož kupitel povinen jest věc ihned, anebo v ujednaný čas převzíti; nemůže však býti právem tvrzeno, že není pro obchodní jednání dáno dle ustanovení obch. zák. právo prodavatele k žalobě na převzetí zboží kupitelem. Z čl. 343. obch. zák. od prvého soudce použitého toho nelze vyvozovali. Odstavec 1. čl. 343. obch. z. zavazuje toliko prodavatele, aby zboží, dokud kupitel s přijetím jeho není v prodlení, s péčí řádného kupce uschoval; 2. odst. pak jedná o právech prodavatele, je-li kupitel s přijetím zboží v prodlení a poskytuje mu možnost, zbaviti se povinnosti uschovávati zboží, nezavazuje ho však nikterak k veřejnému prodeji; naopak jest v čl. 354. obch. zák. prodavateli vyhraženo právo, žádati splnění smlouvy, je-li kupec s placením kupní ceny v prodlení a není-li zboží ještě odevzdáno. Dále jest v čl. 346. obch. zák. zřejmě vysloveno, že jest kupitel povinen zboží přijati, je-li ono ve smyslu úmluvy způsobilým, anebo není-li tu zvláštní úmluvy, když ono zákonitým požadavkům vyhovuje, a nelze tudíž pochopiti, proč by slovy tak precisními stanovená právní povinnost neměla býti žalovatelnou (Staub čl. 346, § 6.).
Pokud tudíž soudce I. stolice žádání za převzetí koupeného nábytku žalovanými označuje dle zákona nepřípustným a z důvodu toho žalobu zamítnul, posuzoval právní stránku této záležitosti nesprávně; pokud pak následkem tohoto nesprávného právního posuzování věci námitky žalovaných, týkající se jakosti koupeného nábytku smlouvě se příčící, jeho vad a hodnoty (pod polovicí umluvené kupní ceny) úplně neobjasněny zůstaly, jeví se i druhý důvod odvolací §. 496. č. 2 a 3 c. ř. s. oprávněn a musel proto naříkaný rozsudek ve smyslu tohoto místa zákonního zrušen a věc vrácena býti soudu I. stolice ku projednání námitek, vznesených žalovanými proti jakosti koupeného nábytku smlouvě se příčící a tudíž ku vy- nesení rozsudku ohledně návrhu žalobcova na převzetí tohoto nábytku žalovanými.
Při novém přelíčení v I. stolici učinil žalobce návrh, aby žalovaní odsouzeni byli v žalobě uvedený nábytek převzíti a žalobci náhradu škody obnosem 95 K rukou nedílnou zaplatiti, jelikož se v tom směru stala prý v žalobě chyba a má tam na místo nebo správně státi a, maje za to, že taková oprava jest i v tomto stadiu procesním přípustnou.
K ohražení se žalovaných byl návrh tento zamítnut, připuštěn však byl důkaz znalci o jakosti nábytku.
Při důkazu tom namítali žalovaní, že ohledaný znalci nábytek z velké části není totožným s nábytkem koupeným.
Znalci konstatovali, že nábytek ten jest nyní obnoven a to již podruhé a dokládají, že takovouto procedurou se dají, pokud nejde o příční trhliny, vady žalovanými uváděné odstraniti.
Jeden ze znalců se prohlásil, že hodnota tohoto nábytku polovici ujednané kupní ceny přesahuje, druhý znalec hodnotu nábytku ložnicového uznal pod polovicí ujednané kupní ceny.
Soudce rozhodl, že žalovaní jsou povinni veškerý koupený nábytek převzíti, kdežto o dalším nároku 95 K za ušlý zisk uznal, že odpadá.
Důvody:
Poněvadž jest první soudce vázán názorem soudu odvolacího, tedy musil při posuzování věci vycházeti od předpokladu žalobcova nároku, totiž od kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanými uzavřené. Tu pak žalovaní nemohou žádati, aby byla smlouva pro vady zboží zrušena z důvodu zkrácení přes polovičku, jelikož soudce na základě dobrozdání znalců pokládal za prokázáno, že nábytek koupený má sice nějaké vady, tyto však že nejsou takové, že by nábytek neměl ani polovičku ceny.
Jest však také neudržitelným stanovisko žalovaných, domnívají-li se, že jest smlouva pro ně proto nezávaznou, poněvadž prý byli při koupi v omyl uvedeni. Poněvadž si mohli žalovaní dáti nábytek řádně ukázati, nemůže zde o omylu podle §. 871. ob. z. obč. řeči býti.
Ježto jest kupitel podle §. 1062. ob. z. obč. povinen, koupenou věc ihned, anebo v umluvený čas převzíti, a ježto v tomto případě čas dodací dávno před žalobou uplynul, bylo žalované ku přijetí nábytku odsouditi.
Žalobce navrhl při novém přelíčení, aby žalovaní byli odsouzeni nábytek převzíti a náhradu škody zaplatiti, tvrdě, že se v tomto bodu stala chyba v žalobě, že tam má na místo nebo státi správně a. V původní žalobě však se nepraví na místo »a« — »nebo«, nýbrž tam stojí výslovně »buďto převzíti nábytek, anebo zaplatiti náhradu škody«. Z tohoto zřejmého znění původního návrhu jest patrno, že se zde nestala žádná chyba, nýbrž že žaloba byla tak zúmyslně stylisována. Celé dosavadní řízení bylo provedeno na základě tohoto původního nároku, rozsudek byl na základě jeho vydán a žalobce se v tomto směru neodvolal, pročež nabyl rozsudek prvého soudce v tomto směru právní moci.
Učiněný návrh neobsahuje vzhledem k jasnému znění původního návrhu a vzhledem k právní moci prvého rozsudku v tomto směru žádnou opravu, nýbrž rozšíření žalobního žádání; neboť docela něco jiného jest, žádá-li se »bud'to nábytek převzíti«, nebo »náhradu škody zaplatiti«, než požaduje-li se najednou oboje: »převzíti nábytek a zaplatiti náhradu«.
Návrh tento byl podle §. 235. s. ř. zamítnut, poněvadž navržená změna žalobního nároku obsahuje ztěžování a protahování jednání; neboť soudce by musel na základě rozšířeného žalobního nároku nové skutečnosti zjišťovati a nové důkazy prováděti.
Proto bylo vydání rozsudku omeziti na část původního nároku, kterou odvolací soud naznačil.
Odvolání žalovaných, podané
a) z důvodu zmatečnosti dle §. 477. č. 9 c. ř. s., jelikož prý rozsudek sám sobě odporuje a též veškeré návrhy nevyřizuje, totiž návrh týkající se náhrady ušlého výdělku per 95 K (§ 404. c. ř. s.);
b) z důvodu nesprávného právního posouzení děje (čl. 343. obch. z.)
bylo stolicí II. zamítnuto.
Důvody:
Pokud se béře rozsudek jako zmatečný dle §. 477., č. 9 c. ř. s. v odpor, protože prý sám sobě odporuje, bylo odvolání dle §. 473. a 480. c. ř. s. zamítnouti. Provádí se tento důvod odvolací jen potud, že o eventuálním návrhu žalobním, by žalovaní byli odsouzeni k zaplacení náhrady 95 K, domněle nebylo rozhodnuto.
Avšak taková vada, byť by tu skutečně byla, nezakládá zmatečnosti.
Jako další důvod odvolací uvádí se nesprávné právní posouzení věci, jež se shledává v tom, že soudce I. stolice odsoudil žalované ku převzetí koupeného nábytku, ač toto jednání dlužno považovati za obchodní jednání po rozumu čl. 271.—276. obch. z. a ač prodávající dle čl. 343. obch. z. jest pouze oprávněn — prodlévá-li kupující s převzetím — zboží složiti na jeho útraty ve veřejném skladišti neb u někoho jiného aneb dáti je veřejně prodati, napřed tím pohroziv. Tento důvod odvolací není oprávněn; neboť soudce I. stol. vyslovil v odůvodnění svého dřívějšího rozsudku, jímž uvedený žalobní nárok byl zamítnut, právní náhled odvolateli teď hájený. Odvolací soud však vzal za základ usnesení, jímž rozsudek I. soudce na odvolání žalobcovo byl zrušen, právní náhled, že nehledě k otázce, je-li koupi, o kterouž tu jde, vůbec považovati za obchodní jednání ve smyslu obch. zákona, ustanovením čl. 343. obch. z. zákonodárce nechtěl prodávajícímu odníti právo žaloby na převzetí zboží kupujícím. Poukazuje se na odůvodnění tohoto právního názoru v uvedeném usnesení.
Ač v usnesení dle §. 519. c. ř. s. vysloveno, že v jednání v I. stolici má pokračováno býti teprve až usnesení vejde v moc práva, přece nebylo usnesení vůbec neb aspoň ne včas odporováno, pročež usnesení nabylo moci práva.
Soudce I. stol. byl tudíž při opětném jednání ohledně přípustnosti žalobního nároku dle §. 499., odst. 2. c. ř. s. vázán právním posouzením, jímž se odvolací soud při svém usnesení řídil, pročež také z tohoto důvodu nelze tohoto právního posouzení bráti v odpor.
Odvolatelé jsou dále náhledu, že žádost o převzetí nábytku žalovanými je proto nepřípustnou, protože lze pouze takový nárok žalobou přivésti k platnosti, který má za základ majetkový neb aspoň nějaký právní zájem žalobcův. V tomto případě však prý žalobci nezáleží na tom, by kupující převzal nábytek, nýbrž jen na tom, by žalobce obdržel kupní cenu, již však nemůže od kupujícího ihned požadovati.
Soud odvolací tohoto náhledu sdíleti nemůže.
Jest totiž uvážiti, že se žalovaní neoctli snad jen s převzetím zboží v prodlení, o kterémžto případu mluví čl. 343. obch. z., nýbrž že popírají platnost smlouvy a zdráhají se ji splniti pro vady zboží a zkrácení přes polovici.
Dále jest uvážiti, že jde o obchod lhůtový, že si žalobce vyhradil v splátkové listině, žalovanými podepsané, právo vlastnické na prodaném nábytku až do úplného zaplacení kupní ceny a právo, nebyla-li by jedna splátka dodržena, vzíti si prodaný nábytek bez povolení soudu zpět, tedy také právo, odstoupiti od smlouvy.
Dlužno dále uvážiti, že teprv při převzetí nábytku bylo zaplatiti částku 200 K, zbytek kupní ceny pak napotom v měsíčních splátkách po 20 K.
Právo žalobcovo z uzavřené smlouvy nebylo tudíž posuzovati dle ustanovení obch. zákona o koupi (čl. 337.—359.), nýbrž dle zák. ze dne 27./4. 1896, č. 96 z. ř. Žalobci proto velmi na tom záleželo, by rozsudkem bylo stanoveno, že jsou žalovaní ku převzetí nábytku povinni, protože tím teprv mu bylo umožněno, uplatniti práva z lhůtové listiny mu příslušící.
Potíraný žalobní nárok obsahuje tedy vlastně jen žádost o zjištění, že se uskutečnila se žalovanými uzavřená smlouva a to za účelem příštího uplatnění žalobci ze smlouvy této vzešlých právních nároků; proto se také 1. soudce omezil v rozsudku na to, že pouze vyslovil, že jsou žalovaní povinni, převzíti nábytek, aniž by byl pohrozil donucovacím prostředkem.
Žalovaní odpírají konečně rozsudku také proto, že eventuální žádání žalobní, tedy návrh k věci, nebyl rozhodnut, čímž prý jsou na tom hůře, než kdyby bylo dle původního žalobního nároku uznáno bývalo. Neboť v tomto pádě bývali by prý oprávněni dle ustanovení §. 12. ex. ř. i při exekuci rozsudku, stanovícího povinnost k převzetí nábytku, zaplatiti žalobcem žádanou náhradu 95 K, místo aby převzali nábytek, kterýž jest teď pro ně již bezcenným.
Ale i tato část stížnosti jest neodůvodněna.
Soudce I. stolice zamítl v dřívějším rozsudku prozatím eventuální žalobní žádání za odsouzení žalovaných k náhradě ušlého výdělku 95 K, odůvodniv to tím, že takového náhradního nároku tu není, pokud je zboží ještě u prodávajícího.
Bylo tedy právoplatně rozhodnuto, že žalobcem uplatněný eventuální nárok v čas podání žaloby resp. v čas rozsouzení pře byl neodůvodněný.
Soudce I. stolice proto také právem v opětném rozsudku rozhodl pouze o první části žalobního nároku, totiž o žádosti za převzetí nábytku žalovanými. Žalovaní nesmí si proto do obmezení rozsudku na tuto část žalobního žádání stěžovati, a to tím méně, aniť již při prvním jednání stáli na stanovisku, že uplatňovanému nároku na náhradu schází veškerý právní základ proto, že kupní smlouva žalobcem samým nebyla splněna, při opětném jednání protestovali proti žalobcem zamýšlené změně žalobního žádání v ten smysl, že jsou žalovaní povinni, převzíti koupený nábytek a nahraditi žalobci škodu 95 K, zvláště proto, že bylo již právoplatně rozhodnuto o původním eventuálním žádání za náhradu škody.
Spokojí-li se obě strany s tím, že soudce I. stolice eventuální žádání za náhradu ušlého výdělku, byť i jen prozatím zamítl, nelze z tohoto stavu věci odvozovati, že nesmí býti rozhodnuto o žádání za převzetí prodaného nábytku o sobě, jelikož žalobci patrně šlo o to, aby dosáhl nálezu, propůjčujícího mu právo, dle vlastní své volby buď žádati po žalovaných, aby převzali nábytek, anebo zaplacení škody 95 K vynutiti, kdyby bylo třeba, exekucí.
Nejvyšší soud dovolání žalovaných vyhověl, rozsudek soudu odvolacího změnil a uznal, že žádání žalobní na odebrání nábytku se zamítá.
Důvody:
Dovolání žalovaných, opírající se o č. 3. a 4., po případě i č. 1. §. 503. c. ř. s., odůvodněno jest pokud se týče důvodu dovolacího č. 4. Soudce prvý ve svém dřívějším rozsudku vším právem zamítl žádání žalobní, směřující k tomu, aby žalovaní odebrali nábytek, a právní posouzení, obsažené ve zrušujícím usnesení soudu odvolacího, dlužno označiti jako nesprávné.
Stejné nesprávné jest mínění, vyslovené v důvodech rozsudku nyní v odpor braného, že názor hájený v právoplatném usnesení zrušovacím vzhledem k ustanovením §§. 499., odst. 2. a 519. č. 3. c. ř. s. odporu podroben již není.
Soud stolice prvé jest sice dle 2. odst. §. 499. c. ř. s. vázán právním názorem, jenž vysloven byl ve zrušujícím usnesení soudu odvolacího, a to bez rozdílu, byla-li ve smyslu §. 519. č. 3. c. ř. s. právní moc vyhrazena čili nic; to však nebrání stranám, aby i nadále neuplatňovaly stanovisko jimi vzhledem k právnímu posouzení zaujímané, poněvadž právní moc usnesení se vztahuje pouze na čásť rozhodující, nikoliv však též na odůvodnění.
Dále pak souhlasiti nelze s názorem soudu odvolacího, že prodávajícímu přísluší samostatné právo, žalovati o to, aby zboží převzato bylo kupujícím.
Ani ustanovení §. 1062. o. z. obč., ani ustanovení čl. 346. z. obch. neposkytuje straně prodávající práva, nutiti stranu kupující k tomu, aby převzala, resp. odebrala zboží koupené.
Zájem prodávajícího směřuje jen k tomu, aby smlouva byla kupujícím splněna, t. j. aby smluvená cena trhová byla zapravena; ku splnění smlouvy nepatří odebrání zboží se strany kupujícího, ježto prodávající i tehdy, když bylo odebrání zboží odepřeno, oprávněn jest, žádati ceny trhové podle ustanovení smlouvy.
Přítomná žaloba jest žalobou o plnění a jakožto taková jest z důvodů právě uvedených nepřípustnou.
Žádání o určení v ní vůbec obsaženo není, žádání takové bylo by také dle §. 228. c. ř. s. nepřípustným pro nedostatek zájmu na zjištění bezodkladném.
Proto bylo vyhověti dovolání a měníc rozsudek soudu odvolacího zamítnouti žádání žalobní, aniž bylo třeba, pustiti se do pojednávání o dále ještě uváděných důvodech dovolacích č. 3. a 1.
(Rozh. z 19./9. 1906, č. 11030.)
O téže otázce, má-li prodávající proti kupiteli s přijetím prodlévajícímu práva k žalobě na přijetí věci, provokovalo praesidium nejv. soudu judikát ze dne 12./6. 1907, č. 3177 a 4079 (kn. jud. č. 179), jenž uveřejněn jest v »Právníku« z téhož roku str. 494 a sl.
Tenor i důvody judikátu toho kryjí se s rozhodnutím nejv. soudu shora uveřejněným. I zde trvá se na náhledu, že převzetí koupeného zboží jest pouze právem, nikoliv ale povinností kupujícího, a že prodávající odkázán jest toliko na uložení neb veřejný prodej zboží toho vedle ustanovení čl. 343. obch. z. a §. 1425 ob. z. obč. Judikát však v posledním odst. přece připouští, »že když buď násled- kem výslovného ujednání aneb jinak ve smyslu §. 863. ob. z. obč. a čl. 278. obch. z. konkludentním způsobem ze smlouvy samé jasné vysvitá úmysl smlouvajících na založení zvláštní povinnosti kupujícího ku splnění, totiž k přijetí koupené věci, věc má se jináče.«
S tímto názorem nejv. soudu obchodníci jistě spokojeni nebudou. Odůvodnění jeho jest na první pohled velmi nucené, ze znění zákona (čl. 346. obch. z., §. 1062. ob. z. obč.) lze aspoň s touže přesvědčivostí dovozovati opak; praktickým — a to by mělo v pochybnostech rozhodovati — však názor nejv. soudu již dokonce není.
Názor ten by se hodil na případy, kde kupec zboží hned zaplatil, nehodí se však na případy, kde kupní cenu zůstal dlužen.
Toť by si prodávající špatně posloužil, aby dal prodané zboží někam složit neb veřejně prodat a na kupiteli, jenž jest třebas zcela nemajetným, výloh s uložením neb difference v ceně marně pak vymáhal a při tom ještě tratil útraty processu a exekuce.
V takovém případě dlužno schváliti opatrnost prodávajícího, podrží-li si prodané zboží až do zaplacení kupní ceny v skladišti.
Ale obchodník nemá skladiště na to, aby mu tam zavazelo zboží již prodané, on má skladiště na zboží prodejné.
D. t. že by někdo, třebas konkurent neb jeho náhončí, odkoupil celý sklad zboží, na př. nábytku, ale ujednal by, že kupní cena zapravena bude teprve při nebo po odebrání zboží; kupitel by mu ale nechal veškeré zboží třebas po několik neděl ve skladišti a napálený obchodník by následkem toho nemohl si postaviti do skladiště zboží čerstvé a nemohl by po kolik neděl vůbec obchodu provozovati.
Obchodník má tudíž zájem na tom, aby kupující s odebráním si přispíšil a nezůstal v prodlení; jednak aby v případech takových, kdy kupní cena platí se až při odebrání, což bývá pravidlem, přišel k penězům, jednak aby mohl prodávat dále, totiž aby získal v místnosti obchodní místo pro nové zboží.
Udrží-li se tento nejnovější názor nejv. soudu v praxi, bude to nezbytně míti za následek, že obchodníci kupitelům neznámým neb nejistým budou prodávati jen z ruky do ruky a že se v takových případech budou též zdržovati dodávek (čl. 271. č. 2 obch. zák.).
Neboť není-li kupitel povinen, aby odebral koupené zboží ze skladiště prodavatelova, není konsekventně ani povinen, aby odebral si zaslané mu zboží z nádraží neb z pošty.
Není-li ale povinen zboží odebrati, není též povinen je platit. Neboť dle §. 1062. ob. z. obč. a čl. 342. obch. z. má kupní cena platiti se, není-li něco jiného ani povahou obchodu, ani smlouvou neb obchodní zvyklostí určeno, při odebírce zboží.
Je-li ale dokonce, jako v případě tomto a vůbec často, ve smlouvě výslovně ustanoveno, že kupní cena zapravena má býti až při odebrání zboží a nepřipustí-li se žaloba na odebrání, ba ani žaloba určovací na povinnost k odebrání, jest přímo nemožno, aby prodávající domáhal se kupní ceny, poněvadž jest úplně libovůli kupujícího zůstaveno, kdy den splatnosti nastane, resp. nastane-li vůbec. J. Boubela.

Citace:

Prodávající nemá proti kupiteli s odebráním koupeného zboží. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 1, s. 39-47.