Č. 2690

Zubní technikové. — Policejní právo trestní: Zakládá skutkovou povahu přestupku § 5 zák. č. 303/1920, užívá-li zubní technik k označení své provozovny názvu »zubní atelier«.
(Nález ze dne 24. září 1923 č. 15 452.)
Věc: Josef J. v Praze (adv. Dr. Jindř. Zuklin z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran označení živnostenského závodu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl potvrzen z důvodu zjištěné skutkové podstaty trestní nález magistrátu hl. m. Prahy z 23. listopadu 1921, jímž st-l byl uznán vinným přestupkem § 5 zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb., jehož se dopustil tím, že jako zubní technik přes napomenutí užívá k označení živnosti názvu »zubní atelier«, a odsouzen dle § 7 cit. zák. k pokutě 100 Kč, při nedobytnosti do vězení na 10 dnů. O stížnosti naříkající rozhodnutí toto pro nezákonnost a pro vadnost řízení, uvážil nss toto: Podle § 5 cit. zák. zubní technikové, kteří s úspěchem vykonali praktickou zkoušku podle § 3, odst. 1 a 2 t. z. nebo podle nařízení býv. uh. min. vnitra č. 112 026 z r. 1911, anebo kteří od zkoušky byli osvobozeni (§ 3, odst. 3), smějí užívati označení »zkoušený zubní technik«, zubní technikové ostatní smějí užívati jedině označení »zubní technik«. Všechny ostatní tituly a označení jsou zakázány. Z tohoto znění zákona, zejména z okolnosti, že v poslední větě § 5 kladou se vedle sebe jednak pojem »titulu«, vážící se jasně toliko k osobě zubního technika, jednak pojem »označení«, jde na jevo, že cit. předpis nevztahuje se jenom na osobu zubního technika, nýbrž upravuje zároveň způsob zevnějšího označení jeho provozovny, jak je má na mysli § 44 živn. ř., jenž ohledně živnosti zubních techniku byl cit. předpisem § 5 zákona ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. konkretisován. Neprávem dovolává se stížnost nálezu býv. správ. soudu z 30. dubna 1913 č. 4558 pro správnost svého tvrzení, že užívání označení »zubní atelier« neodporuje zákonu. Přehlížíť stížnost, že platné předpisy, na jichž podkladě vydán byl onen nález, podstatně se liší od zákonného stavu dnešního. Tehdy bylo v platnosti min. nař. z 20. března 1892 č. 55 ř. z., vydané podle § 24 živn. ř., jež nařizovalo v §8 jen všeobecně, že zubním technikům jest zakázáno na provozovacích místnostech, bytech a při ohláškách užívati označení, které jest způsobilé v omyl uvésti obecenstvo o rozsahu a podstatě jejich živnostenského oprávnění. Tehdy mohl býti ještě spor o tom, zda určité označení provozovny jest takového rázu, že by mohlo obecenstvo uváděti v omyl o rozsahu oprávnění zubního technika a uvedený nález býv. správ. soudu spor tehdy vzniknuvší stran označení »zubní atelier « rozřešil. V předpisu § 5 cit. zákona 303/1920 dochází však zřetelně výrazu úmysl zákona, jakékoliv spory po této stránce pro budoucnost vyloučiti v ten způsob, že v budoucnosti zubní technikové nesmějí užívati jiného titulu po stránce své osoby ani označení provozovny po rozumu § 44 živn. řádu než buď »zkoušený zubní technik« anebo »zubní technik«. Jest proto nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2690. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 637-638.