NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1920.

S hlediska §u 9 tr. zák. jest lhostejno, z jaké příčiny zůstalo pachatelovo působení bez výsledku, zda sváděná osoba ihned svodům odolala, či později od zlého úmyslu, v ní svodem vzbuzeného, ustoupila.
Trestnosti svádění k zločinu podle §u 9 tr. zák. není na závadu, že událostmi, k nimž následkem svodů došlo, není opodstatněna některá nebo žádná zákonná známka dotyčného zločinu.
(Rozh. ze dne 9. března 1925, Zm I 10/25). Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 13. listopadu 1924, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podle §u 9 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., namítá stížnost, že skutek stěžovatelky nezakládá skutkové podstaty zločinu, jímž byla uznána vinnou, protože sváděná osoba byla pro jinaký směr své vůle nezpůsobilým předmětem svodů, a protože ve zjištěném ději nedostávvá se známky dorozumění (dorozumívání se) s osobou, jež peníze padělala nebo jinak na činu se súčastnila. Stížnost není v právu se žádnou z obou námitek. Ustanovení §u 9 tr. zák. předpokládá ovšem, že pachatelovo působení zůstalo bez výsledku, avšak nerozeznává, z jaké příčiny к výsledku nedošlo. Vyžaduje se sice, by vývin událostí nevyvrcholil v protiprávní výsledek, k němuž pachatelova vůle směřovala a který se snažila uskutečniti prostředky vzbuzení zlého úmyslu sváděné osoby a činností svedené osoby, tímto úmyslem řízené. Ale jest lhostejno, zda byl vývin událostí přerušen již v mysli sváděné osoby tím, že svodům odolala, či později tím, že tato osoba od zlého úmyslu v ní vyvolaného dodatečně opět ustoupila, nebo že jednání jí následkem svodů podniknuté minulo se z té či oné příčiny výsledkem. Proto nezáleží na tom, že František L. neměl nikdy úmyslu, aby (k čemu ho stěžovatelka sváděla) vyhledal padělatele peněz a vyjednával (dorozuměl se) s nimi za účelem opatření padělků. Rozhodným jest a stačí, že stěžovatelka působila v tomto protiprávním směru na vůli L-ovu. Jest-li pro trestnost takového působení bez významu skutečnost, že se mu nepřizpůsobila ani vůle sváděné osoby, jsou lhostejnými též úvahy, z nichž se vůle (a v dalším důsledku činnost) sváděné osoby nebrala směrem pachatelem chtěným, nýbrž směrem jinakým, a nezáleží na tom, že L. shledal ve výzvě a svodech stěžovatelčiných příležitost, vylákati na ní peníze předstíráním, že se vůle jeho rozhodla a činnost jeho ponese směrem jí chtěným, a že použil této příležitosti к poškození stěžovatelky. Ostatně by nezáleželo ani na okolnosti, již asi mají nepřesné vývody stížnosti na mysli, jež však rozsudkem zjištěna není, a z L-ovy výpovědi, na niž poukazuje stížnost, nevyplývá, totiž na tom, že L. měl již předem t. j. před výzvou a svody stěžovatelčinými v úmyslu, nejednati, jak na něm žádá, nýbrž jen tak předstírati za účelem jejího poškození. I za takového směru své vůle byl by L. býval vhodným předmětem svodu; bylo by záviselo jen na povaze a síle výzvy a svodů, zda by byl L. setrval při předpokládaném úmyslu, neb upustil od něho, změnil směr své vůle a rozhodl se k tomu, k čemu ho stěžovatelka vyzvala a sváděla. I za onoho předpokladu byl by pokus stěžovatelky, opatřiti sobě prostřednictvím L-e padělané peníze, ztroskotal na překážce, která se náhodou vyskytla v mysli sváděné osoby, a na nemohoucnosti, tuto překážku odstraniti, tudíž na okolnostech nezávislých na vůli stěžovatelčině.
V případech §u 9 tr. zák. nezračí se zločin ve skutečných událostech, nýbrž ve skutkových okolnostech, pachatelem sváděné osobě naznačených. Neboť ze zákonného předpokladu, že působení pachatelovo zůstalo bez výsledku, plyne, že zevními událostmi nemusí, přesněji nesmí býti naplněna skutková podstata zločinu, k němuž bylo sváděno, ve veškerých známkách, zákonem pro tento zločin stanovených. Trestnosti svádění k zločinu podle §u 9 není tudíž na závadu, že událostmi, k nimž po případě následkem svodů došlo, není opodstatněna některá zákonná známka dotčeného zločinu, ba dle toho, co uvedeno, není jí na závadu ani, že vůbec nedošlo k uskutečnění žádné ze skutkových známek dotčeného zločinu. Proto nezáleží na tom, že nebylo docíleno — §em 1 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n. předpokládané — dorozumění s padělatelem peněz neb osobou jinak na padělání peněž zúčastněnou, ani na tom, že se stěžovatelka přímo nepokoušela — rozuměj ovšem jinak než působením na Františka L-e — o takové dorozumění. Rozhodným jest jen, zdali stěžovatelka sváděla — třebas naprosto bezvýsledně — L-e k zločinu podle §u 1 zmíněného zákona, t. j. zdali skutkovou podstatu tohoto zločinu naplnily skutkové okolnosti, ke kterým poukazovala stěžovatelka, vyzývajíc a svádějíc L-а, by je uskutečnil. Že tomu tak bylo, vyplývá ze zjištění napadeného rozsudku, že stěžovatelka vyzvala L-e k opatření padělaných peněz, tehdy v cizině vyráběných, a že výzva směřovala k tomu účelu, by se L. dozozuměl s padělateli, opatřil padělané peníze a dodal je stěžovatelce.

Citace:

č. 1920. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 148-150.