NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8459 —
Č. 8459.

Zaměstnanci veřejní: I. O pojmu »substituce« a o podmínkách nároku na náhradu cestovních výloh a diét za službu substituční. — II. O podmínkách nároku na t. zv. »nocležné«. Řízení správní: III. O přípustnosti novot v opravném řízení.
(Nález ze dne 26. února 1930 č. 3184.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 5586/26, 6100/26, 6326/27.
Věc: František A. v P. (adv. Dr. Gustav Mazanec z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o cesté, stravné a nocležné. — Č. 8459 —
Výrok: Nař. rozhodnutí z 9. září 1927, pokud zamítlo stížnost proti nepřiznání nocležného, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná.
Důvody: St-1, vrchní soudní oficiál v Plzni, byl přidělen na základě zmocnění presidia vrch. zem. soudu v Praze ze 4. listopadu 1928 na výpomoc k okr. soudu v D. za vrch. soudního oficiála Viléma B. a nastoupil službu tu dne 18. listopadu 1926. Výměrem z 27. května 1927 vyslovilo presidium vrch. zem. soudu, že st-li, který dojížděl po dobu substituce u okr. soudu v D. každodenně do Plzně, nepříslušelo nocležné, ježto lze požitek ten jen tehdy přiznati, ztráví-li likvidant dobu od 22 hodin do 5 hodin mimo služební místo (výn. min. sprav. z 23. června 1920 č. 20267); přeplacené částky předepsány mu proto k náhradě. Dále vysloveno ve zmíněném výměru, že byly st-li vyplaceny také neprávem diety za neděle resp. svátky, po které nebyl v místě substituce přítomen a předepsány k náhradě i přeplatky z tohoto titulu vzniklé.
Stížnost zamítlo min. sprav. nař. výnosem z 9. září 1927, pokud směřovala proti nepřiznání nocležného jako bezdůvodnou, pokud se domáhala přiznání výloh za jízdy z Plzně do D. a zpět jako nepřípustnou. Pokud v odpor vzatým výměrem nebyly přiznány diety za dny nedělní a sváteční a předepsán k náhradě přeplacený peníz, zrušilo min. tento výměr pro vady řízení. — — —
Intimujíc rozhodnutí toto st-li výnosem z 1. října 1927 změnilo presidium vr. s. druhý odstavec svého výměru z 27. května 1927 v tom směru, že odůvodnilo nepřiznání diet za neděle a svátky tím, že st-1 podle čl. XX. dietního normálu z roku 1812 nemá nároku na diety po dobu vzdálení se z místa přidělení ve vlastním zájmu. Přeplatek předepsán znovu k náhradě. — Stížnost, kterou st-1 podal do posléz uvedené části předeslaného intimátu, zamítlo min. sprav, dalším nař. výnosem ze 7. listopadu 1927 jako bezdůvodnou.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Podle obsahu posléz uvedeného rozhodnutí popřel žal. úřad, že by bylo lze podřaditi úřední působení st-lovo u okr. soudu v D. pod pojem substituce ve smyslu substitučního normálu z 28. března 1828, o který st-1 opíral svůj nárok na přiznání diet také za nedělní a sváteční dny, v nichž v D. nemeškal; vycházeje z tohoto základního svého hlediska zamítl žal. úřad dotčený petit st-lův. Při tom vzal žal. úřad za prokázáno, že byla v rozhodné době kancelářská místa u jmenovaného soudu systemisovaná obsazena a že proto dlužno míti za to, že byl st-1 vyslán k uvedenému okr. soudu toliko na výpomoc k zastávání místa obsazeného.
Stížnost považuje stanovisko žal. úřadu venkoncem za nesprávné a poukazuje především k tomu, že samo presidium vrch. zem. soudu v Praze kvalifikovalo ve výměru z 27. května 1927 přidělení st-lovo k okr. soudu v D. za substituci a že na tomto podkladu předepsalo st-li k náhradě diety za neděle a svátky. Pro pojem sustituce je prý úplně nerozhodno, zda úředník substuuje úřední sílu scházející či nemocnou. — Č. 8459 —
Základem diet ať normálních ať substitučních je toliko dvor. dekret z 23. března 1828 a dekret dvor. kanceláře z 15. dubna 1835 sb. pol. zák. č. 46 sv. 63, které jako předpisy zákonné úplně derogovaly dřívějším předpisům dietního normálu z r. 1812. Námitku tu neuznal nss důvodnou.
Nejprve sluší konstatovati, že je stížnost na omylu, domnívá-li se, že je právním základem jakýchkoliv diet toliko dvor. dekret z 23. března 1828 a dekret dvor. kanceláře z 15. dubna 1835 a že předpisy těmito byla zrušena ustanovení dietního normálu z 21. května 1812. Nehledíc ani k různosti nadpisu cit. dvor. dekretů, je z obsahu jejich nade vší pochybnost jasno, že jimi byly upraveny různorodé nároky státního zaměstnance na vedlejší požitky. Kdežto dvor. dekret z r. 1812 upravil otázku nároku na vedlejší poplatky (cestovné a stravné) úředníků vyslaných na komisi, týká se dvor. dekret z r. 1828 nestálých požitků, na něž vzchází nárok těm veř. služebníkům státu, kteří se odebrali ze služ. příkazu z dosavadního svého úředního působiště k jinému úřadu na substituci. Dvor. dekret z r. 1835 obsahuje pak jen směrnice pro úřady, jak mají postupovati, aby při substitučních opatřeních ušetřen byl stát zbytečného nákladu. Jde tedy u každého z dříve řečených dvou dekretů o úpravu nároků sice příbuzných, avšak různících se svým titulem a nelze použíti na jejich poměr paroemie lex posterior derogat priori. Oba dekrety platí vzhledem na § 206 plat. zák. č. 103/26 vedle sebe dále a je opačný názor stížnosti lichý.
Pokud jde o dvor. dekret z r. 1828 zaručuje norma ta státním úředníkům nárok na diety, jsou-li vysláni k zatímnímu obstarávání uvolněného služ. místa mimo své působiště. Uvolněným místem služebním jest rozuměti podle ustálené judikatury nss-u (srovn. nál. Boh. A 5586/26, 6100/26 a 6326/27) jedině takové místo, které skutečně jako systemisované místo existuje a je dočasně uprázdněno. Musí tu tedy býti vakance určitého systemisovaného místa služebního a je tento charakter dotčeného místa jedním z esentielních znaků substitučního poměru ve smyslu cit. dvor. dekretu z r. 1828. Nemá proto st-1 pravdu, vylučuje-li z pojmu substituce tento podstatný její znak a nechce-li v otázce nároku na t. zv. substituční diety rozeznávati dočasné zastávání uvolněného systemisovaného místa od případu dočasného zastávání místa obsazeného, jehož držitel nemůže vykonávati funkce s místem tím spojené. Že by byl zastával st-1 v kritické době u okr. soudu v D. služební místo, jež bylo uvolněno ve smyslu shora řečeném, stížnost netvrdí, a neporušil proto žal. úřad zákon, vyslovil-li v rozhodnutí ze 7. listopadu 1927, že se st-1 neprávem domáhá toho, aby byl posuzován sporný nárok na diety za neděle a svátky podle norem dvor. dekretu z r. 1828. Stížnost tvrdící opak, je tedy bezdůvodná. —
II. Žal. úřad se obíral také otázkou nocležného resp. čestného za každodenní cesty st-lovy z Plzně do D. a zpět, ale ani v tomto směru st-li nevyhověl. Pokud jde o nocležné, zamítl petit st-lův rozhodnutím z 9. září 1927 jako bezdůvodný, pokud pak šlo o příjezdné a jízdné za zmíněné cesty odmítl v uvedeném rozhodnutí dotčený návrh st-lův jako nepřípustný. Odmítnutí odůvodnil v podstatě tím, že o žádosti té nebylo dosud vůbec rozhodováno a zejména ne výměrem presidia — Č. 8459 —
vrch. zem. soudu v Praze. Nerozhodoval tedy žal. úřad otázku nároku na čestné a příjezdné meritorně, nýbrž odmítl o ní rozhodnouti proto, že nebyla dosud instančně řešena. Stanovisko toto považuje stížnost za nezákonné a poukazujíc k tomu, že řízení správní není civ. sporem, kde by novoty v opravném řízení byly vyloučeny, dovozuje, že žal. úřad měl povinnost současně rozhodnouti o všech nárocích st-lových plynoucích z poměru jeho služ. přidělení k dříve řečenému okr. soudu. — Ani této výtce nemohl nss přiznati důvodnost.
Je sice pravda, že normy civilního procesu neplatí v zásadě pro řízení před úřady správními a že lze v opravném řízení správním přednášeti, pokud tomu nebrání positivní předpis či povaha určitého řízení i novoty, v prvé stolici neuplatněné. Pod pojem novot nelze však zahrnouti takové přednesy v řízení opravném, jimiž se uplatňují nové právní nároky, které prvá stolice vůbec neřešila a podle stavu věci řešiti ani nemusila.
V daném případě předepsalo presidium vrch. zem. soudu st-li k náhradě částky, které obdržel jako nocležné a vznikl tím, že st-1 podal proti předpisu tomu stížnost, spor o to, je-li výrok ten po právu. Podle toho byla předmětem sporu toliko otázka, může-li požadovati justiční správa právem na st-li vrácení přeplatků na nocležném, čili jinými slovy, měl-li st-1 z titulu svého přikázání okr. soudu v D. nárok na tento vedlejší poplatek, či nikoli. Otázka, na jaké vedlejší poplatky měl in eventum kromě toho nárok, nebyla řečeným presidiem vrch. soudu vůbec řešena a nemohl ji proto učiniti předmětem sporu ani st-1 v opravném řízení, k němuž dal podnět stížností podanou na uvedený výměr shora řečeného presidia. Za tohoto stavu práva nemohl ovšem žal. úřad zabývati se vývody stížnosti, které se snažily prokázati, že st-1 není povinen vraceti přeplatky na nocležném, ježto mu podle práva příslušela in eventum náhrada čestného za cesty z Plzně do D. a zpět a je opačný názor stížnosti lichý. — — — —
Jinak má se však věc, pokud se stížnost obrací proti posléz cit. rozhodnutí proto, že upřelo st-li nárok na nocležné za kritickou dobu. Zamítnutí odůvodněno v podstatě tím, že st-1 v době té v D. nenocoval a že proto není splněna podmínka bodu I. č. 3 usnesení min. rady ze 4. června 1920, výn. min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 pres., uveřejněného ve Věstníku min. sprav. č. 6 z r. 1920 str. 89 a násl., podle něhož přísluší nocležné jen tehdy, byl-li úředník nucen ztráviti při služební cestě mimo své úřední místo noc, t. j. dobu od 10 hodin večer do 5 hodin ráno. Stížnost tvrdí, že st-li nárok na příplatek ten přísluší, ježto byl přidělen do D. mimo své úřední sídlo i v čas noční. Činí tak právem.
Citovaná prozatímní úprava cestovních požitků stát. zaměstnanců při služ. cestách mimo úřední místo, stanoví v bodě I. 3, že za každou noc, t. j. dobu od 10 hod. večer do 5 hod. ráno, již byl úředník nucen ztráviti při služ. cestě mimo úřední místo, dostane se mu k dietě příplatku 10 Kč. Předpis tento pojí tudíž nárok na zmíněný příplatek na pouhou skutečnost, že dotyčný úředník byl nucen podle povahy služ. cesty, zejména pak jejího trvání ztráviti noc mimo své úřední místo, aniž by nárok ten činil závislým na tom, aby úředník ten skutečně také — Č. 8460 —
nocoval v onom místě, kde podle služ. příkazu předsevzal úřední jednání. Rozhodujícím momentem je v tom směru toliko objektivní nutnost ztráviti noc mimo úřední místo úředníkovo a nezáleží na tom, kde dotčený úředník fakticky nocoval.
Podle obsahu správních spisů byl st-1 přidělen k okr. soudu v D. na výpomoc a byl tedy podle povahy služ. příkazu objektivně nucen, aby nocoval po dobu svého úředního působení u okr. soudu v D. mimo své stálé úřední sídlo. Měl proto podle toho, co dolíčeno, nárok na to, aby mu přiznáno bylo nocležné ve smyslu cit. usnesení min. rady. Okolnost, že v D. fakticky nenocoval, je při tom bez významu. Porušil tudíž žal. úřad zákon, odepřel-li st-li nárok na nocležné proto, že v D. nenocoval a předepsal-li mu částky z tohoto titulu vyplacené k náhradě.

Citace:

č. 8459. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 449-453.