Čís. 14871.

Úraz jest s hlediska pojistně-právního pokládati za pravidelnou příčinu úmrtí, sebevražda je pouhou výjimkou z normálních úmrtí.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1936, Rv I 814/34.)
Manželka žalobcova Františka Sch-ová byla u žalované společnosti pojištěna pro případ smrti způsobené nehodou na 20009 Kč. Dne 18. října 1931 zemřela utopením, pojišťovna však odepřela žalobci pojištěný peníz vyplatiti. Proti žalobě na vyplacení pojistky namítla pojišťovna, že není povinna pojistku vyplatiti, poněvadž Františka Sch-ová nezemřela způsobem v § 3 podmínek pojistných uvedeným, nýbrž sebevraždou spáchanou v silně opilém stavu, kterážto smrt pojištěním kryta nebyla. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Františka Sch-ová zemřela utonutím. Tato smrt mohla býti způsobena zločinem osoby třetí, sebevraždou nebo nahodilým úrazem, t. j. ve smyslu § 3 všeob. pojišť. podmínek nedobrovolnou, na vůli poškozeného nezávislou a náhlým zevnějšími způsobem nastalou okolností, při čemž podle § 7 těchže podmínek nesměl býti úraz takový přivoděn zřejmou opilostí. Zločin tu je vyloučen, neboť nebylo na mrtvole shledáno žádných tomu nasvědčujících známek a trestní řízení z toho důvodu bylo též zastaveno. Sebevražda byla sice žalovanou namítnuta a pod důkaz postavena, avšak výsledek je negativní. Pro ni mluví jen uvedená zpráva policejního ředitelství v L. vyslovující pouhou domněnku, že Sch-ová prý se vícekráte o sebevraždě zmiňovala, ale ze srovnání všech důkazních výsledků nelze dospěti ke zjištění a přesvědčení, že Sch-ová měla sebevražedný úmysl a že se utopila dobrovolně. Uváží-li se, že smrt násilná z ruky třetí osoby je vyloučena a nebyla ani namítána, že pro domněnku sebevraždy nebylo pranic určitého zjištěno, nezbývá než míti pravděpodobně za to, že utonutí Sch-ové nastalo skutečně nešťastnou náhodou, tedy úrazem ve smyslu všeob. pojišť. podmínek, neboť sebevražda je pouhou výjimkou z normálních úmrtí, jež jinak podle přirozeného běhu života je předpokládati všude tam, kde pro tuto výjimku není důvodů, a důkazní břemeno žalobcovo nelze rozumně chápati jako povinnost prokázati striktně něco, pro co přímých důkazů není, co však nutno předpokládati za dané, není-li pro opak dostatečných důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod právní mylnosti (§ 503 č. 4 c. ř. s.) dovolatelka doličuje tím, že prý odvolací soud neuskutečnil zásadu, kterou vyslovil v souhlase s jejími odvolacími vývody ohledně důkazního břemene. Podle dovolatelky se to stalo především na tom místě v důvodech napa- děného rozsudku, kde uvedeno, že »při srovnání důkazních výsledků nelze dospěti ke zjištění a přesvědčení, že Sch-ová měla sebevražedné úmysly a že se utopila dobrovolně«. To podle dovolatelky nestačí; když není dokázán úraz, pak podle ní musí soud aspoň dospěti k přesvědčení, že se úraz stal. Dovolatelka při tom přehlíží, že odvolací soud skutečně k tomuto kladnému přesvědčení dospěl uzavíraje v rozsudku dále, že nezbývá než míti logicky a pravděpodobně za to, že utonutí Sch-ové nastalo skutečně nešťastnou náhodou, a usuzuje z toho správně, že to bylo úrazem ve smyslu všeobecných pojišťovacích podmínek. Ani rozvaha odvolacího soudu o výjimečné povaze případů sebevraždy a o tom, co dále uvádí se vztahem k úrazům, nepříčí se pravidlům důslednosti, neboť v oboru pojišťovacím, o jaký výlučně jde, pojistná událost, tedy úraz jest s hlediska pojistně-právního jevem pravidelným, jistě aspoň pravidelnějším nežli sebevražda, jež by v tomto smyslu byla z něho výjimkou. Poněvadž odvolací soud v tomto rámci v podstatě postupoval ve svých úvahách, nejsou oprávněny dovolatelčiny výtky nesprávného právního posouzení.

Citace:

Č. 14871. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 76-77.