Č. 898.

Učitelé středoškolští: I. * Ustanovením § 3 čl. VII. zák. ze 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., Jímž se upravují poměry státních zaměstnanců jakož i zaměstnanců v podnicích a fondech státem spravovaných, nenabyli zkušební kandidáti na středních školách ipsa lege postavení zatímních profesorů. — II. * Od doby účinnosti zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. mají kandidáti učitelství na středních školách, připuštění ke konání zkušebního roku podle min. nař. z 15. června 1911 č. 117 ř. z., nárok na adjutum podle § 3 čl. VII. uved. zák.
(Nález ze dne 21. června 1921 č. 8020.)
Věc: Dr. Richard K. v Ústí n. L. (adv. Dr. Fr. Ulberth z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. prof. V. Pajerem) o výši adjuta po čas zkušebního roku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím stěžovateli nebyly přiznány požitky dle čl. VII. § 3 zákona ze dne 7. října 1919 č. 541, zrušuje se pro nezákonnost: jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská školní rada v Praze výnosem z — přikázala Dra. Richarda K. za účelem odbytí jednoduchého roku zkušebního k uvedení do praktického úřadu učitelského ve smyslu čl. XXXI. min. nař. z 15. června 1911 č. 117 ř. z. státní reálce v Chebu a poukázala mu dne — ode dne nastoupení, t. j. od 24. října 1919 podle § 6 zák. ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. adjutum ročních 1000 K.
Proti tomuto poukazu podal stěžovatel, jenž mezitím byl výnosem zemské školní rady z — ustanoven od 16. února 1920 zatímním profesorem na státní reálce v Ústí n. L., námitky a dožadoval se toho, aby mu bylo vyměřeno adjutum podle čl. VII. § 3 zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n.; týž návrh podalo také ředitelství státní reálky v Chebu.
Naříkaným rozhodnutím z — nevyhovělo ministerstvo školství a národní osvěty námitkám stěžovatelovým, protože nebyl přijat do služby jako zatímní profesor, nýbrž bylo mu pouze povoleno, aby směl konati formální zkušební rok. Náleželo mu tudíž adjutum ročních 1000 K podle § 6 zák. z 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n., kteréžto ustanovení nebylo zrušeno čl. VII. § 3 zák. ze 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., nýbrž jen potud pozměněno, že kandidátům zkoušeným pro školy střední a ustanoveným zatímními profesory byly přiznány v prvém roce služební požitky X. hodn. třídy bez místního přídavku.
O stížnosti, která domáhá se zrušení naříkaného rozhodnutí jako nezákonného a toho, aby stěžovateli přiznán byl nárok na adjutum podle čl. VII. § 3 zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Podle čl. I. min. nař. z 15. června 1911 č. 117 ř. z. jest k dosažení učitelské způsobilosti pro vědecké předměty na školách středních třeba: a) aprobace při vědecké učitelské zkoušce pro střední školy a b) uvedení do praktického úřadu učitelského. Toto uvedení děje se buď podle čl. XXX. uved. nařízení návštěvou pedagogického semináře středních škol (rozšířený rok zkušební) anebo podle čl. XXXI. téhož nařízení odbytím t. zv. jednoduchého roku zkušebního. Kandidáti učitelství konající zkušební rok nazývají se zkušebními kandidáty.
Z uvedeného jest patrno, že odbytí roku zkušebního jest podmínkou pro dosažení učitelské způsobilosti, od kteréžto podmínky ovšem, je-li nedostatek kandidátů učitelství odbyvších zkušební rok, se dispensuje (čl. XXXIII. uved. min. nař. z 15. června 1911 č. 117 ř. z.).
Zkušební kandidát však žádný úřad učitelský nevykonává; vstup do státní služby učitelské děje se naopak podle ustanovení služební pragmatiky (zák. ze dne 28. července 1917 č. 319 ř. z.) jmenováním aneb ustanovením; týž zákon dělí v čl. I. učitelské osoby na státních učilištích středních na 1. skutečné učitele, ředitele a přednosty, 2. prozatímní učitele... 3. suplenty a asistenty. Dle toho nutno tudíž každou učitelskou osobu pokládati za příslušnou do té kategorie, do které byla ustanovena nebo jmenována. Tato zásada nedoznala pozdějšími zákony, zejména ani zákonem ze dne 23. května 1919 ani zákonem ze 7. října 1919 změny a je i podle dnešního právního stavu zkušebním kandidátem ten, kdo k odbytí zkušebního roku byl připuštěn, a učitelem ten, kdo ve smyslu služební pragmatiky jím byl jmenován neb ustanoven.
Pozdějšími zákony nastaly však změny v těchto směrech:
Zákon ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. (tak zvaný zákon suplentský) stanovil v § 1, že »zatímními profesory jest rozuměti... dosavadní suplenty (asistenty) státních škol středních..., kteří dosáhli předepsané způsobilosti učitelské a vykonali zkušební rok, ať jsou ustanoveni pro kterýkoli předmět.«
Podle § 2 téhož zákona jest rozuměti »suplujícími profesory ony kandidáty učitelství středoškolského, kteří nemají stanovené úplné způsobilosti učitelské a jimž bylo výjimečně na dobu přechodnou svěřeno vyučování na školách středních...« Zavedl tudíž tento zákon v podstatě pro dřívější suplenty zkoušené s odbytým rokem zkušebním název »zatimní profesoři« a pro dřívější nezkoušené suplenty název »suplující profesoři«.
O zkušebních kandidátech zmínil se květnový zákon jen potud, že v § 6 »zkušebním kandidátům přiznává adjutum 1000 K ročně«. Nutno ovšem uznati, že toto ustanovení o zkušebních kandidátech nemá vnitřní souvislosti se zákonem, který dle svého nadpisu jedná o platech zatímních a suplujících profesorů státních škol středních. Jeho pojetí do tohoto zákona vysvětluje se však vůdčí myšlenkou a tendencí tohoto zákona, aby totiž hmotné postavení všech na střední škole působících osob ne trvale ustanovených bylo zlepšeno.
Další zákon ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., jímž s účinností od 1. září 1919 upraveny byly poměry státních zaměstnanců, uvedl pak ve svém článku VII., že ustanoveními o platech učitelstva na státních školách středních, obchodních, průmyslových a odborných, jakož i zemědělských, jež následují, mění se některé předpisy zákonů ze dne 28. července 1917 č. 319 ř. z. a zákona ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. (t. j. služební pragmatiky učitelské a zákona suplentského). Dále praví uvedený článek VII. toto:
»§ 1. Zatímními profesory podle tohoto zákona jest rozuměti... dosavadní zatímní profesory..., kteří vykonali předepsanou zkoušku profesorskou (způsobilosti učitelské na středních školách).
(Změna § 1 zákona ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n.).«
»§ 3: Zatímní profesoři obdrží, vyhovují—li svou kvalifikací zákonitým podmínkám v prvém roce (čekatelském) své služby požitky nejnižšího stupně X. hodn. třídy bez místního přídavku; od počátku druhého roku služebního plné požitky X. hodn. třídy, vesměs jako adjutum.
(Změna § 3, 4 a 6 zákona ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n.)«
Pojem »zatímní profesor« doznal tudíž tímto zákonem říjnovým proti zákonu květnovému zejména potud změny, že k pojmu zatímního profesora není již třeba vykonání zkušebního roku.
Nikterak však tímto předpisem nebyla změněna shora uvedená zásada všeobecná, že nastoupení služby děje se na základě jmenování neb ustanovení; je tudíž i podle zákona říjnového zatímním profesorem toliko ten, kdo vyhověv podmínkám uvedeným v § 1 čl. VII. tohoto zákona a ostatním podmínkám všeobecným podle služební pragmatiky byl příslušným úřadem zatímním profesorem ustanoven; rovněž nebyli také těmito předpisy říjnového zákona zrušeny normy dřívější o konání zkušebního roku, zejména příslušné předpisy ministerského nařízení ze dne 15. června 1911 č. 117 ř. z. Byl-li tudíž někdo toliko připuštěn ke konání zkušebního roku, jest i za platnosti zákona říjnového toliko zkušebním kandidátem. Pokud tudíž naříkané rozhodnutí tvrdí, že stěžovatel do služby jako zatímní profesor přijat nebyl, tedy výrok tento, shodující se se stavem skutkovým, plně odpovídá předpisům zákonným a jest proto stížnost, pokud směřuje proti tomuto výroku, bezdůvodnou.
Nastává však otázka, jaký úmysl vedl zákonodárce k tomu, že v § 3 čl. VII. zákona říjnového uvedl, že novým tímto předpisem (o výši adjuta zatímních profesorů) změněn byl nejen § 3 a 4 zákona květnového, které jednají o výši adjuta, ale i § 6 zákona květnového, ve kterémžto paragrafu — jak již uvedeno — o zatímních profesorech vůbec není řeči, nýbrž toliko o zkušebních kandidátech, jimž tento paragraf přiznával adjutum 1000 K ročně.
Uváděje v § 3 čl. VII. cit. zákona, že mění se tímto předpisem zmíněný § 6 zákona květnového, projevil zákonodárce nepochybným způsobem svoji vůli v tom směru, že předpis tohoto § 6 zákona květnového — podle něhož zkušebním kandidátům náleží adjutum 1000 K ročně — byl podroben změně. Jelikož dojista změna tato nebyla zamýšlena in peius, nutno patrně, nemá-li tento předpis zákona (t. j. citace § 6 zákona květnového při § 3 čl. VII. zákona říjnového), zůstati vůbec bez významu a praktického dosahu, za to míti, že zákon říjnový, jehož vedoucí myšlenkou bylo zejména zlepšiti hmotné postavení všech zaměstnanců státních, nezměnil sice ničeho na právní povaze kategorie zkušebních kandidátů, že však i těmto zkušebním kandidátům poskytnouti chtěl zlepšení jejich hmotného postavení a že uváděje § 6 zákona květnového v souvislosti s předpisem, zvyšujícím adjutum zatímních profesorů, chtěl jim poskytnouti stejné zvýšení požitků, jakého se dostalo zatímním profesorům. K tomu vedla zákonodárce patrně též úvaha, že jednak při pravidelně se vyskytujícím nedostatku učitelského dorostu pro střední školy konání samostatného zkušebního roku jest výjimkou a že již podle předpisu min. nař. z 15. června 1911 č. 117 ř. z. zkušební kandidáti při vyučování vypomáhají, po případě po jisté době mohou též samostatně vyučovati a tudíž zasluhují přiměřené odměny.
Ve shodě s touto úvahou vyložilo pak též vládní nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. z. a n. předpis § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. z. a n. o propočítání služební doby (že totiž učitelským osobám, na něž se vztahují ustanovení zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. a kteří byli před účinností jeho v úřad svůj dosazeni, propočítá se jejich celková služební doba započítatelná pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru, podle čekatelské doby a podle lhůt časového postupu) ve svém § 6 tím způsobem, že »případně vykonaný rok zkušební neb jeho část se včítá do celkové doby služební.«
Z těchto důvodů dospěl nejvyšší správní soud k přesvědčení, že naříkané rozhodnutí, pokud stěžovateli po dobu jeho činnosti jako zkušebního kandidáta přiznává toliko adjutum 1000 K ročně a nikoliv adjutum v téže výši, v jaké přísluší vedle říjnového zákona zatímním profesorům t. j. ve výši služného nejnižšího stupně X. hodn. třídy bez místního přídavku — odporuje zákonu.

Citace:

č. 898. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 654-657.