NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 517.

Volnost stěhování: * Nutnost přesídlení neobmezuje se jen na případy nutnosti existenční, nýbrž jest dána nutností opatřiti si nezbytné a nepostradatelné přístřeší.
(Nález ze dne 13. září 1920 č. 6655.)
Věc: Karel Říha ve Vlašimi proti okresní správě politické v Hořovicích stran povolení k přesídlení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Karel Říha, uzenář ve Vlašimi, zažádal 6. února 1920, aby městský úřad v Berouně mu povolil přestěhovati se do tohoto města, poněvadž tam koupil dům čp. 99/1. se vším zařízením potřebným k provozování živnosti uzenářské a zamýšlí v něm od května bydleti a provozovati živnost uzenářskou tak jak to dosud činil dosavadní majitel domu J. Pejša.
Městský úřad v Berouně zamítl tuto žádost rozhodnutím z 12. února 1920 s odůvodněním, že žadatel není ani příslušníkem města Berouna a ani tam není ve veřejném zájmu činným.
Stížnost do tohoto rozhodnutí uvádějící, že K. Říha místnosti, jež měl dosud ve Vlašimi najaté, vypověděl a že se musí z nich vystěhovati, tak že by se se svojí rodinou ocitl bez přístřeší a utrpěl by velikou škodu na majetku, kdyby mu přestěhování povoleno nebylo, zamítla okresní politická správa v Hořovicích rozhodnutím ze dne 17. dubna 1920 s odůvodněním, že v Berouně panuje veliký nedostatek bytů, že není prokázána nutnost, aby tam přesídlil, a že nepatří k osobám uvedeným v § 8 zákona z 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. Ve stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí na nejvyšší správní soud, uvádí stěžovatel, že není prokázáno, že by v Berouně byl nedostatek bytů a že prokázal nutnost přesídliti do Berouna, neboť ve Vlašimi se vzdal jak bytu tak i místností živnostenských v úmyslu, že se přestěhuje do svého domu v Berouně a kdyby se tam teď přestěhovati nesměl, ocitl by se se svojí rodinou bez přístřeší a bez existence; okolností těchto, ač je uvedl ve stížnosti do rozhodnutí městského úřadu v Berouně, okresní správa politická v Hořovicích nevyšetřila. Tím je dána vadnost a neúplnost řízení. Ostatně prý zákon z 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. pozbyl již platnosti. Navrhuje, aby naříkané rozhodnutí bylo zrušeno pro vadnost řízení a jako nezákonné.
V odpovědi poukazuje okresní správa politická na to, že v Berouně nedostatek bytů skutečně jest, a že nutnost přestěhování není dána, poněvadž stěžovatel, jak sám doznává, dal dobrovolně výpověď z posavadních místností najatých ve Vlašimi. Šlo mu tedy jen o výhodnější podmínky k provozování živnosti, nikoli však o existenční nutnost. Proto nebylo prý třeba pustiti se do vyšetření těchto okolností.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto důvodech:
Naříkané rozhodnutí stalo se sice bezpředmětným tím, že zákon z 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. pozbyl dne 30. dubna 1920 platnosti, ale přes to jeho správnost nutno posuzovati dle tohoto zákona, v době jeho vydání ještě plativšího.
Podle § 3 cit. zákona mohl obecní úřad odepříti povolení k přesídlení do obvodu obce, byl-li v ní nedostatek bytů a neprokázal-li žadatel nutnosti přesídliti do obce (bytového obvodu).
Volnost stěhování ústavními zákony zaručená byla tedy obmezena jen za podmínek, v tomto zákonném ustanovení vytčených.
Pokud jde o první podmínku, dlužno míti za to, že je dána již tím, že Beroun patří k oněm městům, jimž pro panující v nich nedostatek bytů bylo vyhláškou zemského politického úřadu z 3. března 1919 č. 11 z. z. dáno zmocnění zabírati byty.
Pokud jde však o druhou podmínku, uvádějí důvody naříkaného rozhodnutí jen, že nutnost přesídlení stěžovatelova do Berouna není prokázána, a že nepatří k osobám v § 8 cit. zákona uvedeným. Stěžovatel však uvedl shora uvedené okolnosti nutící jej (dle jeho tvrzení), aby se do Berouna přestěhoval, o kterých nejen že nebylo zavedeno žádné šetření, ale o kterých se naříkané rozhodnutí vůbec nezmiňuje, ač by snad mohly býti pro rozhodnutí směrodatnými.
Úsudek žalovaného úřadu, že stěžovatel neprokázal nutnost přesídlení, není tedy opřen žádnými důvody. Teprve v odvodním spisu dovozuje žalovaný úřad, že tyto okolnosti jsou nerozhodny, poněvadž i kdyby byly správny, nedokazují nutnost přestěhování. Nehledě ani k tomu, že tyto vývody jsou opožděny, poněvadž rozhodným jest jen znění naříkaného rozhodnutí, dlužno poukázati na to, že nutnost přestěhování neobmezuje se jen na případy nutnosti existenční, nýbrž jest dána také nutností opatřiti si přístřeší.
Vada uvedená je podstatná, protože jednak znesnadňuje straně hájení jejích zájmů, jednak vylučuje také možnost přezkoumání naříkaného rozhodnutí nejvyšším správním soudem po rozumu § 6, odst. 2 zák. o správ. soudu.
Bylo tedy naříkané rozhodnutí podle § 6 zák. o správ. soudu zrušiti.

Citace:

č. 517. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 533-535.