Čís. 9465.

Zákona o náhradě za utrpěnou vyšetřovací vazbu nelze použíti obdobně na jiné případy. Podle soudní prakse na Slovensku a Podkarpatské Rusi přísluší nárok na náhradu škody z nezákonného výkonu veřejné moci jen tehdy, byl-li chybný výkon zaviněným. Z průtahu (trestního důchodkového řízení) nelze odvozovati nárok na náhradu škody proti státu podle § 92 úst. listiny.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1929, Rv I 1460/28.)
Žalobce domáhal se na československém eráru náhrady škody, kterou prý mu způsobily finanční úřady opožděnou výměnou amerických dolarů za československé koruny. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobce domáhá se náhrady škody ve výši 3375 Kč, kterou prý mu způsobily finanční úřady opožděnou výměnou amerických dolarů za Československé koruny. Odvozuje tedy žalobní nárok ze zavinění finančních orgánů státních při úředním jich výkonu, tedy z nezákonného výkonu moci veřejné. Jde tu o poměr veřejnoprávní a proto i nároky z něho odvozované jsou veřejnoprávní povahy. O takových nárocích odvozovaných ze zavinění státních orgánů jest rozhodovati podle § 1 zák. ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. zemskému civilnímu soudu v Praze. Ve věcí samé jest přihlížeti k tomu, že se případ udál na Podkarpatské Rusi, a proto nutno jej posuzovati podle tam platného hmotného práva. Podkarpatská Rus však nemá kodifikovaného práva, nýbrž platí tam všeobecné normy právní, vytvořené stálou soudní praxí. Podle těchto norem ručí stát za zaviněně nezákonný výkon svých orgánů. Bylo proto věcí žalobcovou, by prokázal, že mu škoda způsobena byla zaviněním státních orgánu nezákonným výkonem. V tom směru tvrdí žalobce, že u berního úřadu v T. na Podkarpatské Rusi složil dne 12. října 1921 108 amerických dolarů k výměně za československé koruny, že tento berní úřad mu slíbil, že mu je vymění do osmi dnů, že však mu hodnota za ně vyplacena byla teprve v dubnu 1922 v kursu po 52 Kč za 1 dolar, celkem 5200 Kč, ač mu mělo býti vyplaceno 8575 Kč, a že touto bezdůvodně opožděnou výměnou utrpěl škodu ve výši 3375 Kč. Soudem prvé stolice jest zjištěno, že žalobci zabaveno bylo 108 dolarů, poněvadž je státu podle platných předpisů ke koupi nenabídl, že bylo proti němu zavedeno trestní důchodkové řízení, které bylo skončeno rozhodnutím hlavního finančního řiditelství v Užhorodě ze dne 3. března 1922 upuštěním od dalšího stihání a vrácením zabavených dolarů, jež provedeno dne 5. dubna 1922 v kursu 52 a 51 Kč za 1 dolar, že pak žalobce žádal v cestě správní o náhradu 3300 Kč, kterou finanční ministerstvo vyřídilo výnosem ze dne 4. prosince v ten způsob, že je ochotno vrátiti mu 108 dolarů in natura, раk-li do osmi dnů vrátí 5200 Kč, a že žalobce tak neučinil. Z toho patrno, že finanční úřady zavedly proti žalobci trestní důchodkové řízení z důvodu, že nenabídl podle platných předpisů státu dolary ke koupi a za tím účelem mu 108 dolarů zabavily. K tomu byly finanční úřady nejen oprávněny, nýbrž i povinny a nemůže v tom spatřován býti nezákonný výkon. Z administrativních spisů jest patrno, že řízení bylo řádně provedeno. Okolnost, že finanční úřady neshledaly v žalobcově jednání trestný čin a že řízení bylo zastaveno a zabavené dolary vráceny a vyměněny, nemůže na věci nic měniti. Zejména nelze v tom spatřovati zavinění státních orgánů. Bylo-li pak řízení dne 3. března 1922 zastaveno a dolary dne 5. dubna 1922 vydány a vyměněny, nelze v tom shledati zaviněné prodlení, poněvadž lhůta od 3. března 1922 do 5. dubna 1922 jest k provedení věci zcela přiměřená, uváží-li se, že hlavní finanční ředitelství muselo o zastavení řízení a o vrácení dolarů berní úřad v T. a tento opět žalobce, by dolary si vyzvednul, vyrozuměti. Ostatně není předpisu, podle kterého by trestní řízení důchodkové musilo býti v určité lhůtě provedeno. Ani slib, že budou dolary do osmi dnů vyměněny, nemůže na posouzení věci míti vliv, ano jest prokázáno, že byly zabaveny za účelem zavedení trestního důchodkového řízení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce uplatňuje v dovolání, že prý lze žádati náhradu škody na státu, i když trestní řízení bylo zahájeno podle zákonných předpisů oprávněně, avšak proti osobě nevinné, a příčinou škody jest tedy nedostatečnost těchto zákonných předpisů, a dovolává se v té příčině zákona o náhradě za utrpěnou vyšetřovací vazbu. Tento důvod však nemůže obstáti, protože náhrada podle zásady § 92 úst. listiny může příslušeti jen pro nezákonný výkon moci veřejné, leda že by zákon sám – to je výjimka, kterou cit. předpis ústavní listiny sice nevyslovuje, ale která se musí rozuměti sama sebou – přiznával v tom kterém případě náhradu škody i tehdy, když vznikla přes to, že výkon byl úplně zákonný, jakž právě činí zákon o náhradě za utrpěnou vyšetřovací vazbu, na nějž dovolání poukazuje, a jehož tedy podle zásady, že výjimka potvrzuje pravidla, nelze tu užíti ani obdobně, jakož vůbec obdoba výjimečných ustanovení jest logicky vyloučena. Další důvod, který dovolání na to navazuje, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi ručí stát podle zvykového práva za škody způsobené jeho orgány, a že tedy není třeba zákonných předpisů, takže prý jest bezvýznamné, když odvolací soud dovozuje, že tu byl zákonný podklad pro zahájení trestního řízení důchodkového – spočívá předem na nedorozumění, záležejícím v tom, že dovolatel směšuje normy práva hmotného o tom, zda a kdy stát ručí za škodu způsobenou jeho orgány ve výkonu úřadu neb služby (z moci veřejné), a normy práva formálního o otázce, kdy to které řízení podle práva jest zahájiti: ony normy jsou ovšem normami práva zvykového, normami vytvořenými soudní praxí, tyto však jsou pravidelně normami zákonnými. Avšak v pravdě ani na tom nezáleží, neboť jde právě jen o to, zda podle platných norem formálních, ať už jsou zákonné nebo zvykové, trestní řízení důchodkové oprávněně bylo zahájeno a zda podle platných norem hmotných, ať už opět jsou zákonné nebo zvykové, žalobci nárok vzešel. A tu jest říci, že nevzešel, protože podle soudní praxe v oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi nárok na náhradu škody z »nezákonného« výkonu veřejné moci, t. j. z výkonu porušujícího právní normu pro něj danou, ať je to zákon v technickém smyslu nebo norma vytvořená soudní praxí, přísluší jen, byl-li chybný výkon zároveň zaviněným. A o toto zavinění právě jde. Dovolání samo již připouští, že pro důchodkové trestní řízení byl tu zákonný podklad, že tedy zahájeno bylo oprávněně, bez porušeni formálních norem, avšak má za to, že nebylo zákonnitě provedeno, ano prý jde o neoprávněný průtah řízení, který dovolatel spatřuje v tom, že délka řízení nebyla přiměřena jeho výsledkům, jsouc k nim naprosto neúměrnou a tudíž bezdůvodnou. Tu jest především odvětiti, že takovou všeobecnou větou nelze odůvodniti zavinění, neboť, jaký výsledek měl nastati, by byl přiměřeným, úměrným délce řízení? Vždyť přece délka řízení nezávisí od jeho výsledků, naopak výsledky od jeho délky, neboť přijde co do délky na pohotovost a co do výsledků na průvodnost důkazů. Tak na př. budou-li svědci v cizích zemích, bude řízení trvati déle, ale není tím řečeno, že bude také výslednější, a může naopak řízení býti podle poměrů velmi stručné a výsledky býti přes to velmi závažné. Nedoložil tedy žalobce vůbec ani průtah, tím méně zavinění. Než, i kdyby se žalobci bylo zdařilo dolíčiti průtah, t. j. zbytečné rozvlečení řízení a podložiti to zaviněním státního orgánu, nebyla by tu skutková povaha potřebná ke vzniku nároku na náhradu škody proti státu. Neboť opět sluší tu vycházeti ze zásady § 92 úst. listiny, že jen nezákonný, t. j. právní normu porušující výkon veřejné moci může zakládati nárok na náhradu škody tím vzniklé, musila by tu tedy býti právní norma nařizující provedení řízení nebo těch kterých úkonů v té a té určité lhůtě, a tato norma musila by býti porušena. Ale takovou normu žalobce sám není s to uvésti a také jí není, protože jí prostě býti nemůže, ježto se tu podle povahy věci nic takového nedá předpisovati. Pravda ovšem, že se řízení tu neb tam neprovede s možnou urychleností, jakou případ připouštěl, avšak to je věc uvážení a není to ještě »nezákonné« řízení, dokud není předpisu stanovícího pro ně určitou lhůtu, i nelze z průtahu odvozovati ještě nárok na náhradu škody, nýbrž strana má, zdá-li se jí postup příliš pozvolným, zakročiti u úřadu řízení provádějícího samého nebo u jeho představeného o uspíšení, a tak zjedná se náprava, je-li vůbec možná, není-li na př. úřad přetížen a jest možnost urychlení, což opět jsou zase vesměs otázky arbitrérní a tato arbitrérnost vylučuje už sama sebou přičítatelnost viny. Teprv kdyby byla předepsána určitá lhůta a nebyla zachována, přišla by na řadu otázka zavinění, ježto zavinění nemusí tu býti ani v případě, že lhůta nebyla dodržena, tak na př. je-li právě úřad přetížen. A ovšem lhůta by musila býti hmotněprávní, t. j. dána býti ve prospěch strany, nestačila by pouhá lhůta pořádková, daná pouze pro vnitřní úřadování za účelem řádného pochodu ve vyřizování agendy. Příklad to osvětlí.
Zákon o syndikátní žalobě je jen použitím zásady § 92 úst. list., že musí jíti o nezákonný, t. j. právní normě se příčící výkon veřejné moci, a tam stanoví hned v § 1, že předpokladem nároku jest, by soudní orgán u výkonu svého úřadu přestoupením své úřední povinnosti, t. j. určitého předpisu způsobil straně porušení práva a tím škodu, a by se to (to přestoupení) stalo jeho vinou. Musela tedy strana míti právo na dodržení předpisu, takže na př. není porušením práva strany a nezakládá syndikátní nárok, nedodržel-li soudce osmidenní lhůtu § 415 c. ř. s. k vypracování rozsudku (nehledíc ani k otázce zavinění), neboť jest to lhůta jen pořádková.

Citace:

č. 9465. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 805-809.