NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 11143.

Domovské právo: * Jde-li o otázku domovského práva rozvedené manželky podle § 11 odst. 1 a 2 domovského zákona ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., není otázka, od kdy jest manželku považovati za — Č. 11143 —
soudně rozvedenou, otázkou práva soukromého, o níž by příslušelo rozhodovati řádnému soudu ve smyslu § 37 cit. zák.
(Nález ze dne 14. března 1934 č. 6737.)
Věc: Obec M. proti zemskému úřadu v Praze o domovskou příslušnost.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zem. úřad v Praze vyslovil nař. rozhodnutím v postupu instančním, že Marie U., rozloučená manželka Josefa U., přísluší do obce M. a to z těchto důvodů: »Roku 1912 provdala se Marie U. za Josefa U., jenž byl od roku 1911 do 1. května 1925 definitivně ustanoveným učitelem při obecné škole v M., čímž nabyl s manželkou domovského práva v M. Od 1. března 1923 do 1. května 1925 byl sice v poměru zatímního ředitele při měšťanské škole v L., podržel však v tomto období definitivní ustanovení a tudíž domovské právo v M. a nabyl definitivy a domovského práva v L. teprve dne 1. května 1925. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem krajského soudu v Písku ze 3. ledna 1925. Přes to, že právní moc tohoto rozsudku nastala teprve dne 24. května 1925, nutno za den rozvodu manželství pokládati den 3. ledna 1925, kdy byl vynesen rozsudek první stolice. Tohoto dne příslušela však Marie U. s manželem ještě do obce M. Okolnost, že manžel pak dne 1. května 1925 nabyl nové příslušnosti, t. j. v L., neměla již vlivu na příslušnost manželky a to vzhledem k ustanovení § 11 odst. 2 dom. zák. č. 105/1863 ř. z., podle něhož soudně rozvedené (neb rozloučené) manželky podrží domovské právo, které měly v době rozvodu. Marie U. podržela tudíž příslušnost v obci M. Námitka této obce, že manželství bylo teprve roku 1926 rozloučeno, jest nedůvodná, ježto podle zák. jest manželka v ohledu domovského práva samostatná již od doby rozvodu manželství a již od této doby manžela při změně příslušnosti nenásleduje.«
O stížnosti obce M. do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Za daného stavu věci rozhodnou jest jedině otázka, který den pokládati dlužno za den, ve kterémž bylo manželství Josefa a Marie U. rozvedeno. Žal. úřad vyslovuje, že tímto dnem jest den 3. ledna 1925, kterého byl vynesen rozsudek I. instance o rozvodu manželství, kdežto st-lka hájí, že za den rozvodu nutno pokládati den 24. května 1925, kdy rozsudek I. instance z 3. ledna 1925 nabyl moci právní a to tím, že dovolání z rozsudku II. instance z 5. května 1925, rozsudek I. instance potvrzující, nebylo podáno.
O otázce té hájí odvodní spis žal. úřadu právní názor, že je to sporná otázka civilního práva, jejíž rozhodnutí příslušelo podle § 37 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. soudu, že o rozhodnutí její byl také krajský soud v Písku úřadem správním požádán a že tento soud dne 26. prosince 1930 sdělil, že za den rozvodu sporných stran dlužno pokládati den 3. ledna 1925. Tento postup žal. úřadu, resp. obranu jeho, že tu běží o otázku občanského práva, řešitelnou podle § 37 cit. zák. jedině soudem, neshledává nss za zákonu odpovídající. — Č. 11143 —
Citované ustanovení zákona mluví o »sporných otázkách občanského práva«. Takovými otázkami jest řešení občanských práv a poměru, tedy judikátní výrok příslušného soudu o určitých poměrech občanského práva, tudíž — jak zákon příkladmo uvádí — otázka manželského neb nemanželského zrození, otázka platnosti manželství, rozvod neb jeho rozloučení. Ale otázka, od které doby takovýto výrok příslušného soudu nabývá platnosti, není již otázkou práva občanského, nýbrž je to otázka práva procesního, totiž kdy formálně judikátní výrok soudu nabývá právní moci. Otázky soukromého práva občanského docházejí svého rozřešení judikátním výrokem příslušného soudu. Avšak od kdy takovýto judikátní výrok platí, jest již otázkou práva procesního, a byla by otázka ta jen tenkráte otázkou občanského práva, kdyby o ní soud judikátně měl rozsuzovati nebo rozsuzoval, při čemž mimo úvahu zůstává, zda by vůbec někdy k řešení otázky takové, jako předmětu sporné otázky, dojíti mohlo.
Jde-li tudíž o otázku domovského práva rozvedené manželky podle § 11 odst. 1 a 2 dom. zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., není otázka, od kdy jest manželku považovati za soudně rozvedenou, otázkou práva soukromého, o níž by příslušelo rozhodovati řádnému soudu ve smyslu § 37 cit. zák.
V případě, o který jde, také žal. úřad nepředložil soudu k rozhodnutí otázku tu, nýbrž s výslovným odkazem na § 11 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. (a nikoliv na § 37 cit. zák.) žádal soud za sdělení (nikoli za judikátní výrok), kterou dobu nutno považovati za dobu rozvodu. Dotázaný soud také nevydal o dožádání tom žádný judikátní výrok, nýbrž na dotaz ten sdělil žádajícímu úřadu pouze svůj právní názor (nikoliv judikát), že za den rozvodu manželství sporných stran dlužno pokládati den 3. ledna 1925.
Když tu tedy neběželo o spornou otázku občanského práva, byl žal. úřad nejen povinen, ale i oprávněn, aby otázku tu si sám prejudicielně řešil a není rozhodným, zda a do jaké míry při řešení tom dal se vésti sděleným právním názorem krajského soudu. Že žal. úřad také otázku tu si sám prejudicielně řešil, zřejmo jest ze slovního znění nař. rozhodnutí, kde se nikterak neuvádí, že by otázka ta byla bývala řešena řádným soudem jako otázka podle § 37 dom. zák. a to způsobem, který by pro úřad správní byl závazný.
Ve věci samé shledal pak nss, že právní názor žal. úřadu jest nezákonný z těchto úvah:
Podle § 411 civ. soud. řádu jsou rozsudky, které opravným prostředkem již nemohou býti napadeny, potud účastny právní moci, pokud v nich rozhodnuto bylo o nároku vymáhaném žalobou neb žalobou navzájem. Podle toho tudíž (materielní) právní moc rozsudku nastává tím, že rozsudek nabyl formální právní moci. Rozsudek o rozvodu manželství, kterým se rozvod manželství povoluje, nabývá hmotné právní moci teprve tím okamžikem, když stává se formálně pravoplatným, což jest nejlépe vidno z toho, že když rozsudek I. instance, rozvod povolující, změněn jest rozsudkem II. instance, není tu výroku o rozvodu manželství a manželství tedy rozvedeno není. V případě, o který se jedná, vyřkl sice příslušný soud prvé stolice dne 3. ledna 1925, že manželství se rozvádí, avšak hmotná právní moc tohoto výroku nastala teprve tím, že rozsudek prvé stolice byl potvrzen II. instancí a že tento odvolací rozsudek se stal pravoplatným, což nastalo až 24. května 1925. Teprve tohoto dne bylo pravoplatně vyřčeno, že rozvod manželství se povoluje a tedy teprve tento den možno bráti za den, do kterého manželství trvalo a od kterého manželské společenství rozvodem bylo zrušeno.
Není sporu o tom, že st-lka jako manželka následovala a měla až do rozvodu domovské právo v domovské obci svého manžela. Není také sporu o tom, že manžel pozbyl dne 1. května 1925 domovské právo v M. a tímto dnem nabyl domovské právo v té obci, ve kteréž byl od 1. května 1925 ustanoven definitivním učitelem. Podle předpisu zákona následovala tedy Marie U. svého manžela i při změně domovského práva, která nastala dne 1. května 1925, a poněvadž v tento den pozbyl Josef U. svého domovského práva v M., pozbyla práva toho také jeho manželka a nabyla s manželem nového domovského práva v obci L. Toto domovské právo pak příslušelo jí i při zrušení manželského společenství, kteréž nastalo, jak výše dovozeno, teprve dnem 24. května 1925.
Veden mylným právním náhledem, že manželské společenství zrušeno bylo dnem prvoinstančního rozsudku o rozvodu, t. j. již dne 3. ledna 1925, posuzoval žal. úřad domovskou příslušnost Marie U. podle tohoto dne, a nevzav zřetele na pozdější, ještě za trvání manželství nastalou změnu domovské příslušnosti u manžela jmenované, neprávem vyřkl, že Marie U. přísluší domovským právem do stěžující si obce. Tím octl se žal. úřad v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 11143. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 650-653.