NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Společnost, která krade ženy

Deník.

Do Nového roku.
S chmurnými myšlenkami, se smutkem v duši a starostmi znovu oživenými vstupujeme do nového roku. Hned v prvém týdnu jeho vyburcována byla celá naše veřejnost — a nejenom naše — ohromující zprávou o tragické události, která se odehrála v Praze dne 5. ledna. Důvodů, proč tato událost musí každým správně a poctivě usuzujícím člověkem otřásti, je celá řada. A jsou velice vážné a znepokojivé, neboť ukazují, na jak nezdravých základech spočívá náš veřejný život a na jak nebezpečných kolejích se pohybuje. A to musí naplniti úzkostí všechny ty, kdož to s československým státem myslí poctivě a doopravdy. Byla vedena vražedná rána člověkem proti člověku. Už to samo o sobě budí ve státě právně cítícím hrůzu — nehledě na to, kdo je vrahem a kdo jeho obětí. Lidský život, lidské zdraví ničeno zase člověkem — toť něco samo o sobě strašného. Ale zde padá právě na váhu i to, kdo je vrahem a kdo jeho obětí. Vrahem je nezralý mladíček, o jehož existenci dosud nikdo, kromě nejužšího kroužku, neměl zdání — a jeho obětí? Muž stojící od let v popředí našeho života, muž, jemuž nemohou upříti neobyčejné zásluhy o náš stát a o jeho hospodářství ani političtí odpůrcové jeho, muž, jenž podjal se podruhé úřadu finančního ministra — úřadu věru nejtěžšího a nejzodpovědnějšího — a jenž vede ho se sebezapřením a sebeobětováním, proniknut snahou vyvést náš stát z nebezpečí jakýchkoli hospodářských otřesů a postaviti jej na základ nejpevnější. A ptáte-li se s hrůzou: proč, proč? — slyšíte odpověď: poněvadž jeho politické názory nesouhlasí s názory útočníkovými. A to je to nejhroznější. Mládí, které nesnese jiného náhledu, které nesnaží se vyzbrojiti se bohatým duševním fondem, aby mylnost názoru jiného dokázalo, ale mládí, které zastance jiného názoru prostě odstřeluje! A při tom mluví o společenství lidstva, o komunismu! Není toto vše znepokojivým příznakem něčeho chorobného? Je věru na čase zkoumati podrobně a soustavně příčiny těchto hrůzných následků. — Jednou z nich je až bolestně nízká úroveň našeho veřejného života vůbec: místo věcných důvodů nadávky, místo usvědčení z nepravdy štvanice, místo kritiky podezřívání, zkrátka místo věci osoba a její hanobení. A při tom se mluví o demokracii, o svobodě slova a tisku — a svoboda individua jako takového se v samých základech ničí! Je třeba nápravy. Víme, že jí nemůže zjednati právní řád sám, je k tomu třeba duchovní obrody každého jednotlivce. Ale i právní řád bude musiti napomáhati. Jak, toť otázka velmi důležitá. Nebudeme ji řešiti zde, ale to, co právníkovi snad více než příslušníku jiného stavu se v mysl vrací, je myšlenka důraznější ochrany celku proti jednotlivci resp. jednotlivcům, revise mnohých hesel doby a obrana proti jich zneužívání, otázka účasti mladistvých osob na politickém životě, stanovisko k t. zv. politickým zločinům, odpovědnost i vzdálenějších a nepřímých činitelů a mnoho jiných. — Tolik je jisto: názory, jako by stát mohl ohrožovat jednotlivce, jeví se dnes jako přežitek; proto zásady, jež z tohoto předpokladu vyrostly, potřebují nutně nového přezkoumání, aby se předešlo nebezpečí opačnému.

Citace:

Společnost, která krade ženy. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 28, s. 336-336.