Čís. 596.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Odnětím nemíní zákon v § 6 jen případy, kde vlastník za trvání pachtu smlouvu jednostranně zrušil a pachtýř tomu se podrobil, nýbrž a to po výtce případy, kde vlastník po vypršení pachtovní doby nepřistoupil na pachtýřovu žádost o obnovu pachtovního poměru. Při tom jest lhostejno,
zda pozemky propachtovávaly se pokaždé veřejnou dražbou a zda pacht bez uzavření nové smlouvy sám sebou za posavadních podmínek se obnovoval, čili nic.
(Rozh. ze dne 13. července 1920, R II 174/20.)
V řízení o nároku drobného pachtýře, požadujícího vlastnictví k pachtovanému pozemku, odmítl okresní soud použiti ustanovení § 6 zákona, poněvadž vlastník pachtýři pozemek po uplynutí pachtovní doby prostě znovu nepropachtoval, takže o odnětí pozemku pachtýři nemůže býti řeči. Rekursní soud zrušil usnesení prvé stolice a nařídil jí, by o požadovacím nároku znovu pojednala a rozhodla. Důvody: S úzkým výkladem, který dal první soudce § 6 zák. ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., nelze souhlasiti; neboť tento výklad nelze srovnati se zvyklostí, že pozemky vůbec a velkostatkářské zvláště se pachtují pravidelně jen na období 3—6 let a že se pacht po uplynutí této doby na týž počet let obnovuje. Jelikož pacht na určitý počet let uzavřený nelze vůbec proti vůli propachtovatele odníti a nelze při něm pachtovné jednostranně zvýšiti, jest patrno, že zákon mluvě o odnětí pachtu, má na mysli neobnovení prošlého již pachtu.
Nejvyšší soud nevyhověl vlastníkovu dovolacímu rekursu.
Důvody:
Doslov zákona a úmysl zákonodárcův nedopouštějí pochybnosti o tom, že ustanovením prvního odstavce § 6 zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., mají býti chráněni ti drobní pachtýři, kterým propachtovatel z důvodů, jež zákon neuznává za podstatné a oprávněné, znemožnil pokračovati v pachtu, ač byli k tomu volni a ochotni. Takovéto znemožnění nastane však nejen v řídkých asi případech, kdy propachtovatel zruší jednostranně a bezdůvodně trvající poměr pachtovní a pachtýř tomu se neopře, ač by měl k tomu právo, nýbrž pravidelně tehdy, když po vypršení smluvené doby pachtovní propachtovatel odmítne žádost pachtýře, který chce pokračovati v pachtu, za obnovení pachtovní smlouvy a nepřistoupí na požadované prodloužení pachtu. Také tu odnímá vlastník v pravdě pozemek pachtýři. Potud dlužno tedy za správný uznati výklad, jehož se dostalo dotčenému ustanovení zákona se strany soudu rekursního, a nelze souhlasiti s opačným názorem stěžovatelky. K otázce v dovolací stížnosti nadhozené, jaký smysl má obmezení práva dle § 6 zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., na čas války, budiž připomenuto toto: Ze srovnání prvního a třetího odstavce zmíněného § 6 vyplývá, že byl den 1. srpna 1914 jako časová hranice stanoven proto, že následkem válečných událostí a jimi přivoděných změn poměrů hospodářských jednak vlastníci pozemků přistupovali ke zrušení pachtovních smluv buď za tím účelem, aby převzali je do svých vlastních rukou, neb aby si zjednali vyšší pachtovné, — jednak mnozí pachtýři byli nuceni opustiti půdu dosud obdělávanou, čímž poměr pachtovní pominul. Účelem § 6 dotčeného zákona jest právě, aby škodlivé účinky, které takto nastaly přerušením pachtovního poměru, byly pokud se tkne požadovacího práva dlouholetých drobných pachtýřů zmírněny. S tohoto právního hlediska jest úplně lhostejno, zda pozemky nadačních velkostatků vůbec, a jmenovitě pozemky nadačního velkostatku, ο který se zde jedná, dle stávajících předpisů vždy se pronajímají veřejnou dražbou, a dle pachtovních smluv pachtovné po uplynutí pachtovní doby se neobnovuje samo sebou, nýbrž musí nové smlouvy býti uzavřeny.

Citace:

č. 596. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 441-442.