NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4245.

Školství: * Školský úřad není příslušným rozhodovati o tom, který z rodičů dítěte školou povinného jest oprávněn určovati jazyk školské výchovy.
(Nález ze dne 18. prosince 1924 č. 22157.)
Věc: Marie T. v Č. proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúč. Josefa T. adv. Dr. Jos. Schlecht z Prahy) stran přikázání dítěte z německé školy do české na žádost rozvedeného otce.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smírem uzavřeným u krajského soudu v Č. z 9. února 1923 smluven byl mezi Josefem T., přednostou celního úřadu ve S., a jeho manželkou Marií T. v Č. dobrovolný rozchod manželství od stolu a lože, podle něhož Josef T. svolil, aby jeho nezl. syn Josef ponechán byl ve výchově matčině. Dne 27. října 1922 oznámil Josef T. u měst. úřadu v Č., že přes jeho přání, aby nezl. Josef T. byl vychován česky, jeho manželka Marie T. dala zapsati syna do 2. třídy německé cvičné školy při německém učitelském ústavu v Č. Josef T. přednesl žádost, aby jeho syn byl ihned přepsán do školy české. Dne 8. listopadu 1922 Josef T. oznámil míst. škol. radě v Č., že dal sám zapsati nezl. Josefa T. do 2. třídy české cvičné školy při státním českém ústavu učitelském v Č. a že jeho býv. manželka o tom byla uvědoměna.
Dne 16. listopadu 1922 sdělilo ředitelství posléz jmenovaného ústavu učitelského, že nezl. Josef T. byl sice k návštěvě cvičné školy otcem přihlášen a zapsán, avšak dosud do školy nepřišel. Když okr. soud v Č. dne 1. prosince 1922 mšr-ě tamtéž byl k jejímu dožádání sdělil své mínění, že Josef T. jest podle § 147 o. z. o. oprávněn sám určovati způsob jeho výchovy, oznámila řečená mšr okr. škol. úřadu v Č. vylíčený stav věcí, dodavši, že Marie T. posílá dítě do německé školy přes výstrahu udělenou jí mšr-ou dne 27. listopadu 1922.
Ošv v Č. výnosem z 3. dubna 1923, intimovaným Marii T., rozhodl takto: Okr. škol. úřadu bylo oznámeno, že hoch Josef T., kterého jeho otec dal zapsati do české cvičné školy, do této školy nedochází a že ho posíláte stále do německé cvičné školy zdejší. Ježto otec prohlásil, že si přeje, aby žák docházel do školy české a že v opačném případě odepře příspěvek na jeho výchovu, vybízíme Vás, abyste jmenovaného hocha posílala do české cvičné školy, jinak bude proti Vám zakročeno trestem.
Proti tomuto rozhodnutí podala Marie T. rekurs, v němž uplatňuje, že smírem o rozvod vyhradil jí Josef T. v prvé řadě výchovu a zaopatření nezl. Josefa T. Nebyl tedy Josef T. oprávněn určovati způsob výchovy nezl. Josefa T. po stránce jazykové. Proto také jest příkaz úřadu neodůvodněn. Jest kromě toho i nedosti jasný. Bylo opomenuto slyšeti st-lku, kteráž by byla při svém výslechu stav věci vysvětlila. Ostatně jde o věc vyloučenou z kompetence adm. úřadu a náležející do kompetence soudu poručenského.
Předseda zšr-y v Praze výnosem z 2. června 1923 rekurs zamítl, poněvadž podle vyjádření okr. soudu v Č. jakožto soudu poručenského z 1. prosince 1922 zůstal otec dítěte nezl. Josefa Tošnera po provedeném dobrovolném rozvodu se st-lkou v plném držení otcovských práv nad nezl. Josefem T., zůstal tudíž také jeho zákonným zástupcem a jest podle ustanovení § 147 o. z. o. oprávněn sám rozhodovati o způsobu výchovy řečeného dítěte a tudíž také o tom, do které školy má dítě docházeti. K námitce neúplnosti řízení, st-lkou přednesené, nelze přihlížeti, jelikož pro posouzení věci rozhodným jest jediné jednak výše citované vyjádření okr. soudu v Č., jednak průkaz o skutečné vůli otcově; doklady v obou těchto směrech měl však podle stavu spisů ošv po ruce a položil je za podklad svého rozhodnutí a k dalšímu doplňování v jakémkoli směru nebylo i není tu důvodu. Rovněž nelze přihlížeti k st-lčině námitce stran domnělé nepříslušnosti úřadů školních k rozhodování o této věci, poněvadž příslušnost ta dána jest jednak povahou věci samé, jednak ustanoveními hlavy IV. def. řádu škol. a vyuč., a to tím spíše, že rozhodnutí v odpor vzaté bylo vydáno ve shodě s názorem soudu poručenského. V dalším rekursu uvedla Marie T. doslovné znění příslušné části soudního smíru takto: »Žalobce svoluje, aby dítě zůstalo ve výchově žalované, vyhrazuje si však styk s tímto dítětem po rozumu § 142 o. z. o. a upraví způsob tohoto nadopatrovnický soud děcka k dožádání té neb oné strany; veškerá práva nadopatrovnického soudu ohledně tohoto děcka zůstávají nedotknuta.« Rekurs z toho dovozuje, že bylo tím otci dítěte právo toto dítě vychovávati odebráno a st-lce přiřknuto. Ustanovení § 147 o. z. o. jsou pro tento případ bezpředmětná, ježto otec své právo k výchově děcka odevzdal st-lce. Úprava této záležitosti náleží poručenskému soudu, jemuž přísluší ustanoviti, do které školy má nezl. Josef T. docházeti.
Po té z nařízení předsedy zšr-y bylo vzhledem k námitce rekursu, že ve věci rozhodnouti jest kompetentním poručenský soud, od okr. soudu v Č. vyžádáno vyjádření resp. ustanovení o tom, do které školy jmenované dítě má choditi. Došlé vyjádření zní, že tento soud, jakožto soud vrchnoopatrovnický rozhodl se, aby nezl. Josef T. chodil do školy české, ježto je tak vůle otcova, který na výživu dítka přispívá i platí, a kterému nebyla soudem otcovská moc odňata.
Žal. úřad nař. rozhodnutím rekurs zamítl z důvodů rozhodnutí jím v odpor vzatého.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
V konkretním případě ve správním řízení nebyla na sporu — a nebyla též řešena — otázka, do školy kterého jazyka byl v poměru k správě školské povinen zákonný zástupce resp. vychovávatel nezl. Josefa T. posílati, i nemůže býti ani úkolem nss-u uvažovati o tom, zda podle platného v Čechách právního řádu dítě určité národnosti podléhá povinnosti docházky do školy jazyka, odpovídajícího této národnosti čili nic.
Na sporu byla a byla úřadem též řešena jen otázka, kterému z obou rozvedených rodičů dítěte příslušelo v daném případě za různého mínění obou právo učiniti disposici ve věci výchovy dítěte, pokud jde o jazykovou stránku jeho školského vzdělání, resp. byla na sporu otázka autoritativního zásahu do tohoto sporu rodičů rozhodnutím onoho úřadu, jejž sluší považovati po zákonu za příslušný. Z předpisů §§ 142, 148 a 178 o. z. o. nutno odvoditi všeobecnou zásadu, že úřadem v podobných věcech příslušným jest civilní soud. Tuto kompetenci soudu, jenž tu vystupuje ve funkci opatrovnického úřadu, ostatně uznávají i různá ustanovení (§§ 212, 214, 215, 216, 216, 219, 220) IV. hlavy nař. min. kultu a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. zák. (def. řádu škol. a vyuč.), kteráž výslovně vytýkají resp. předpokládají rozhodovací moc nadopatrovnického soudu i pokud se týče zaručení resp. podporování účinnosti dětské výchovy. Proto se zcela neprávem dovolává úřad k opření svého opačného stanoviska norem IV. hlavy cit. min. nař. Není také jiných norem, které by rozhodovací funkci opatrovnického soudu v případech svrchu uvedeného způsobu vyjímaly z oné všeobecné zásadní kompetence soudu a přikazovaly ji výjimečně úřadům školským.
Když tudíž v daném případu vyučovací správa provedla opatření, obsahující zásah do způsobu výchovy dítěte, kteréž opatření přísluší soudu, osobila si proti zákonu kompetenci jí nenáležející, stížnost to právem vytýká, i slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž mohl nss zabývati se dalšími meritálními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 4245. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1051-1054.