Čís. 5370.

V tom, že poukázaný dlužník přijal účty a zaslal část kupní ceny poukazci (asignatáři), jest spatřovati přijetí poukazu. Lhostejno, že pro poukázaného dlužníka (společenstvo) bylo stanovami předepsáno, že představenstvo má prohlásiti projev své vůle a podepisovati společenstvo způsobem ve stanovách upraveným. Proti přijetí poukazu může poukázaný dlužník namítati, že neodebral úhrady, pouze tehdy, přijal-li poukaz s touto výhradou.
(Rozh. ze dne 14. října 1925, Rv I 868/25.)
Žalující firma domáhala se na žalovaném společenstvu zaplacení kupní ceny za zboží, jež dodala jednotlivým členům společenstva. Oba nižší soudy žalobu zamítly v podstatě proto, že žalované společenstvo nezavázalo se žalobkyni za pohledávky, jež jí vznikly proti jednotlivým členům společenstva. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud zjistil, že objednávky, o které ve sporu jde, učinili členové společenstva u žalující firmy sami pro sebe, a že objednané zboží jim bylo také dodáno. Vzhledem k tomuto zjištění lze prohlášení kupitelů, že kupují zboží na účet společenstva, přikládati jen ten význam, že tím poukázali žalující firmu, aby kupní cenu za zboží jim dodané si vybrala u žalovaného společenstva. Právní poměr mezi stranou žalující a žalovanou jest tudíž posuzovati dle předpisů o poukazu (§ 1400 a násl. obč. zák.). O poukazu uvědomila žalující firma společenstvo tím, že mu zasílala měsíčně účty o dodávkách se sdělením, že zboží bylo osobám v účtech uvedeným dodáno na účet společenstva. Zasláním těchto účtů vyzvala zároveň žalující firma jako příjemce poukázky žalované družstvo jako poukázaného dle §u 1401 obč. zák. k plnění. Dle §u 1400 obč. zák. jest poukázaný dlužník povinen plniti poukazci dle obsahu svého platebního slibu. Zjištěno bylo, že žalované společenstvo poslední dva účty ze dne 30. dubna 1924 a ze dne 31. května 1924 na 17 221 Kč a 4 368 Kč, úhrnem na 21 589 Kč, odmítlo přijmouti a je žalující firmě vrátilo. Tu ovšem není pochybno, že nepřijalo příkazu tyto účty zaplatiti. Žalobní nárok co do 21 589 Kč není tudíž odůvodněn. Jinak se však má věc ohledně zbytku zažalované pohledávky. Jde o zbytek kupní ceny z účtů ze dne 31. ledna, 29. února a 31. března 1924. O těchto účtech jest odvolacím soudem zjištěno, že tyto účty byly doručeny společenstvu samotnému, že společenstvo je bez námitky přijalo a pak také část kupní ceny žalující firmě zaslalo. Dovolatelce dlužno přisvědčiti v tom, že žalované společenstvo tím, že tyto účty bez námitky přijalo a na ně platilo, přijalo mlčky (§ 863 obč. zák.) poukaz, zaplatiti je celé, a že tudíž jest povinno, zaplatiti dosud nezapravený zbytek na tyto účty. Dle pravidel poctivého obchodu, nepřipouští toto jednání jiného výkladu. Nesejde na tom, jak míní odvolací soud, že společenstvo nepřevzalo vůči členům, kteří zboží koupili, závazku, že zaplatí za ně kupní cenu u žalující firmy, a že účty přijalo, předpokládajíc, že dostane od nich úhradu, pokud se týče, že bude moci súčtovati kupní cenu, kterou za ně zaplatí s protipohledávkami těchto za zboží společenstvu dodané. Proti přijetí poukazu může dle §u 1402 obč. zák. poukázaný dlužník činiti námitky jen, pokud se týkají platnosti poukazu nebo plynou z obsahu poukazu nebo ze zvláštního poměru mezi ním a poukazcem. Že neobdrželo úhrady, bylo by tedy společenstvo mohlo namítati jen, kdyby bylo poukaz přijalo s výhradou, že bude platiti jen potud, pokud samo bude míti úhradu, nemůže však tuto námitku činiti, když účty bez námitky přijalo a splátku bez výhrady konalo. Bezpodstatná jest námitka, že přijetí poukazu nestalo se formou, která jest ve stanovách pro projev vůle představenstva předepsána. Ustanovení §u 17 zák. o společenstvech, že představenstvo má prohlásili projev své vůle a podepisovati za společenstvo způsobem ve stanovách ustanoveným, nevylučuje, by projev vůle nebyl učiněn i mlčky, konkludentními činy. Přes to však nelze dovolacímu soudu rozhodnouti ve věci samé, poněvadž nižší soudy, vycházejíce z nesprávného právního názoru, nejednaly o tom, kdy jednotlivé částky byly splatnými a od které doby jest tudíž počítati úroky z prodlení, ač o tom mezi stranami byl spor.

Citace:

Čís. 5370. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 490-492.