Čís. 1683.


Úmluvy manželů při rozvodu nebo rozluce manželství o výchově dětí jsou pro opatrovnický soud nezávazny, třebas nezměnily se v mezičasí poměry, vzhledem k nimž byla úmluva svého času soudem schválena.

(Rozh. ze dne 23. května 1922, R I 302/22.)
Při dobrovolném rozvodu od stolu a lože v roce 1918 dohodli se manželé, že nezletilí synové zůstanou v péči, výživě a ošetření otcově. Žádost matky, vznesenou v roce 1921, by jí synové byli dáni do výchovy, péče a výživy, a by otec byl uznán povinným platiti pro ně výživné, oba nižší soudy zamítly, Nejvyšší soud jí vyhověl.
Důvody:
Při řešení otázky, komu z rozvedených manželů mají děti býti přenechány ve výchovu a výživu, jest dle ustanovení § 142 obč. zák. především rozhodným zájem dětí, při čemž ovšem má soud přihlížeti k zvláštním okolnostem případu, stavu, osobnostem a vlastnostem manželů, jakož i k příčinám rozvodu nebo rozluky. Vzhledem k tomuto zájmu dětí jsou úmluvy manželů, třebas by byly i opatrovnicky schváleny, nezávazny, a není jimi vázán ani soud opatrovnický, shledá-li později, že skutkové okolnosti, které v době jeho rozhodování zde byly, jsou takové povahy, že, byvše správně zhodnoceny, by byly musily opatrovnický soud vésti k jinému rozhodnutí. (§ 142 obč. zák.). Soudy nižších stolic odůvodňují zamítnutí návrhu matčina, aby nezletilí synové byli ve výchově, výživě a péči její ponecháni, v podstatě tím, že není zde změněných poměrů, které by odůvodňovaly nové opatření a zvrácení dřívější úmluvy ohledně výchovy a výživy nezletilců u otce. Nejvyšší soud však zřetelem k ustanovení § 142 obč. zák. а k úvaze shora uvedené dospěl po zralém a zevrubném posouzení všech okolností k přesvědčení, že blaho nezletilců vyžaduje nezbytně, by nezletilci byli z dosavadní výchovy svého otce odebráni a svěřeni do výchovy matčiny.
Citace:
č. 1683. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 515-515.