Čís. 9433.

Závažnost zvyklosti (usance) mezinárodního obchodu při posuzování a výkladu obchodních jednání. Zvyklosti jsou vykládací pomůckou pro projevy stran, pakliže smluvník, jemuž projev svědčí, z okolností předpokládal a předpokládati směl, že spoluvlastník při svém projevu počítal se zvyklostmi.
Jen takové okolnosti netřeba dokazovati (§ 269 c. ř. s.), jež jsou známé všem členům nalézacího senátu; nestačí, má-li jen soudce laik o takových okolnostech zkušenost a ostatní členy senátu o nich informuje.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1929, Rv I 451/29.)
Žalovaná firma se zaručila žalující firmě za firmu P. tímto prohlášením: »Přejímáme tímto za firmu Leopold P. záruku za dodávky mouky z Ameriky s účinkem do 30. srpna 1924«. Ježto se firma P. zdráhala zaplatiti žalobkyni nedoplatek kupní ceny, domáhala se žalobkyně zaplacení nedoplatku na žalované. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud nabyl o tom přesvědčení, že žalovaná strana převzala záruku jen s účinkem do 30. srpna 1924, neboť tak jest to výslovně vyjádřeno v jejím písemném záručním prohlášení a jen toto písemné záruční prohlášení jest podle výslovného tvrzení žalující strany podkladem pro její žalobní návrh, neboť sama žalující strana uvádí, že se ústní smlouvy mezi stranou žalující a stranou žalovanou nestaly. Podle toho zavázala se žalovaná strana jako rukojmí po rozumu § 1363 obč. zák. jen na určitý čas, do 30. srpna 1924 a podle zákona ručí jen po tuto dobu. Podle § 1353 obč. zák. nelze rukojemství dále rozšiřovati, než jak se rukojmí výslovně zavázal, a soud neshledává skutkové okolnosti, zejména úmluvy stran, ze kterých by vyplývalo, že se rukojmí, žalovaná strana, zavázal dále, než jest vytčeno v jejím písemném záručním prohlášení. Žalující strana odvolává se v tomto směru na zvyklosti mezinárodního obchodu a tvrdí, že se podle nich obmezení rukojemského závazku »platno do 30. srpna 1924« vztahovalo jen na obchod, který by do té doby byl uskutečněn. Avšak u soudu jest notorické, že není takové zvyklosti mezinárodního obchodu, neboť člen soudu, komerční rada P. jako odborník má o tom určitou a jasnou vědomost, kterou ostatním členům senátu sdělil (§ 269 c. ř. s.). Pominula tudíž povinnost žalované strany zaplatiti žalující straně jakékoliv částky za firmu Leopold P. uplynutím uvedené lhůty, dnem 30. srpna 1924; žalovaná strana po této době již neručí a nárok žalující strany proti straně žalované není dnes již po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalující strana zakládá svůj nárok na rukojemském prohlášení žalované, ve kterém uvedena jsou slova: »platno do 30. srpna 1924«. Prohlášení toto jest jasné a určité a, ježto se mezi žalující firmou a žalovanou bankou ústně vůbec nejednalo, lze slovům v prohlášení tom obsaženým přikládati jen ten význam a smysl, že žalovaná má zavázati se jako rukojmí jen po dobu v prohlášení stanovenou t. j. do 30. srpna 1924, po uplynutí této doby žalovaná již neručí a nárok žalující není po právu (§§ 1449, 897 a 902 obč. zák.) a také nelze rukojemství šířeji vykládati než se rukojmí výslovně zaručil (čl. 278 obch. zák. a §§ 1353 a 915 obč. zák.). Toto záruční prohlášení žalované, ve kterém jest záruka časově omezena, žalující bez námitek přijala a jest proto míti za to, že s jeho obsahem byla srozuměna. Vzhledem na jasné prohlášení záruční listiny nemůže podle ustanovení čl. 278 a 1 obch. zák. přijíti v úvahu zvyklost mezinárodního obchodu žalující stranou tvrzená a právem prvý soudce nepřipustil důkaz v tomto směru, při čemž arci jest zdůrazniti, že soud odvolací proti názoru prvého soudu nemůže za zjištěno vzíti, že takové zvyklosti není, neboť dle § 269 c. ř. s. jen takové okolnosti není třeba dokázati, které jsou soudu, tedy všem členům nalézacího senátu známé, a nestačí, má-li jen soudce laik o takových okolnostech zkušenost a ostatní členy soudu o tom informuje.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by po dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Jde jen o výklad záručního prohlášení ze dne 28. května 1924. Kdežto žalobkyně, opírajíc se o tvrzené zvyklosti mezinárodního obchodu, přikládá tomuto prohlášení ten smysl, že se ručení vztahovalo jen na obchod, který byl uskutečněn do 30. srpna 1924, tvrdí žalovaná, že převzala záruku jen s účinkem do 30. srpna 1924, tedy pro určitou dobu, jejímž uplynutím její povinnost pominula, takže, neuplatnila-li žalobkyně záruku do 30. srpna 1924, záruka zanikla. O mezinárodních zvyklostech prý nevěděla. Lze připustiti, že z doslovu prohlášení byl by na snadě výklad, který mu dává žalovaná. Nebyl by však vyloučen a bylo by po případě přisvědčiti výkladu žalobkyně, kdyby bylo prokázáno, že v mezinárodním obchodě platí zvyklost, podle níž časové obmezení při převzetí záruky za okolností, jak se utvářily v souzeném případě, má ten smysl, který mu dává žalobkyně. čl. 278 obch. zák. stanoví, že při posuzování a výkladu obchodních jednání jest na soudci, by vypátral vůli smluvníků a nelpěl na doslovném smyslu výrazu, a podle čl. 279 obch. zák. jest v příčině významu a účinku jednání a opomenutí míti zřetel k zvyklostem a obyčejům (usancím) platícím v obchodním styku. Jsou tudíž usance důležitou vykládací pomůckou pro projevy stran, začasté přímo jich součástí buď že je strany souhlasně přijímají za obsah smlouvy nebo dokonce i bez souhlasné vůle, když smluvník, jemuž projevy svědčí, z konkrétních okolností předpokládal a předpokládati směl, že spolusmluvník při svém projevu počítal s platnými usancemi. Tomu bude tak zejména, když jde o kontrahenty obchodníky (srv. Herman Otavský »Všeobecný zákonník obchodní« a výklad čl. 278, 279). Měly tedy soudy připustiti žalobkyní nabídnutý důkaz znalci z oboru mezinárodního obchodu o tom, zda se skutečně ustálila zvyklost ve směru svrchu naznačeném. Při tom se dovolací soud připojuje k právnímu názoru soudu odvolacího co do výkladu notoriety ve smyslu § 269 c. ř. s. Byla-li by takováto zvyklost prokázána, byl by zjednán další cenný podklad pro posouzení významu záručního prohlášení žalované, při čemž by ovšem musilo býti přihlíženo k celému vývoji věci, zejména také k tomu, v jakém poměru byly jednotlivé záruky k jednotlivým obchodům, totiž zda ta která záruka měla podle svého určení krýti vždy jen určitý obchod, či zda se všechny záruky postupně dané vztahovaly vždy na celé dosavadní obchodní spojení. Ani tato okolnost nebyla náležitě vzata na přetřes. Dovolací soud nemá tudíž úplného bezpečného skutkového podkladu, by ve věci mohl ihned rozhodnouti, a nezbylo, než by rozsudky byly zrušeny a věc vrácena soudu procesnímu, by dále jednal a znovu rozhodl (§§ 496 čís. 3, 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 9433. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 749-751.