Č. 3602.

Titul inženýrský: I. Jde-li o uplatněný nárok na užívání stavovského označení »inženýr« podle § 5 nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z., jest mimo jiné třeba, aby jak zaměstnání uchazečovo po dobu nejméně 8 let, tak i jeho postavení nabyté na základě praktické činnosti mělo za předmět »odborně-technický« odbor. — II. Věty jako při Boh. 2205.
(Nález ze dne 12. května 1924 č. 8309.)
Prejudikatura: Boh. 743 a 2205 adm.
Věc: Jan L. v Mor. O. proti ministerstvu veřejných prací o přiznání stavovského označení inženýr.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. veř. prací žádosti st-lově, aby mu bylo na zákl. cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. přiznáno oprávnění užívati stavovského názvu »inženýr«, ježto jeho dosavadní praktickou činnost nelze uznati za technickou praxi, jakou žádá cit. cís. nařízení.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná obsahuje tyto námitky:
1. Poradní sbor zařízený dle nař. z 10. listopadu 1921 č. 411 Sb. jest nezákonný a rovněž jest nezákonné toto nařízení samo, jímž se poradní sbor, rozhoduje o žádosti st-lově, řídil.
2. Otázka, lze-li dosavadní praktickou činnost st-lovu uznati za technickou praxi ve smyslu cit. nař., nebyla buď vůbec zkoumána nebo jen nesprávně, neúplně a nesprávnými prostředky.
3. Nař. rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, neboť neudává, proč se praxe stěžovatelova neuznává za takovou, jak ji má na mysli cís. nař. č. 130 ř. z. z r. 1917.
O těchto námitkách uvažoval nss takto:
Ad 1. Již v nál. Boh. 2205 adm. vyslovil nss právní názor, že zřízení poradního sboru dle vl. nař. č. 411 z r. 1921 nepříčí se cís. nař. č. 130/ 1917 a jest vydáno v jeho mezích (§ 55 úst. listiny). Prov. nařízením není na poradní sbor přeneseno rozhodování o žádostech za povolení k užívání stavovského označení »inženýr«, nýbrž jest jeho činnost omezena na podávání posudků a návrhů o jednotlivých žádostech a min. zůstává vyhrazeno tyto posudky a návrhy dle volného uvážení hodnotiti a o podaných žádostech rozhodnouti.
Ad 2. a 3. Pokud jde o věc samu, vyslovil nss již v nálezu Boh. 743 adm., jehož se také stížnost dovolává, tyto názory:
Cís. nař. z r. 1917 poskytuje nárok na označení »inženýr« jednak osobám, jež absolvovaly určité vysoké školy a mohou předložiti formální výkaz o zkouškách v §§ 1 a 2 vypočtených, jednak osobám, které složily zkoušky na těchto školách za platnosti dřívějších řádů (§ 3) a konečně osobám, jež sice těchto vysokých škol nemají, ale vykazují, že vedle přiměřeného studia nižšího byly po jistou dobu prakticky zaměstnány a že zaujímají čelné nebo samostatné postavení — to obé v odborném technickém oboru (§ 5).
Těmto posléz uvedeným osobám nechce cís. nař. přiznati přímý nárok, již z normy zákona pochodící, na příslušnost ke stavu inženýrů, nýbrž přenechává jim o tuto příslušnost se ucházeti a zůstavuje ministru veř. prací, aby u každé z těchto osob individuálně ocenil vykonaná studia, jejich praktickou činnost po 8 let a jejich nynější postavení a dle tohoto hodnocení pak vyslovil, zda osoba ona ke stavu inženýrů počítána býti má či nikoli.
Pro hodnocení to jest mu dána v předpisech §§ 3 a 5 závazná direktiva ve směru dolu, t. j. na tolik, že určena jest jistá nejnižší mez žádoucího teoretického studia a nutného praktického studia a nutného praktického působení, která nezbytně musí býti vykázána, kdežto mez ve směru nahoru hledati sluší jen v intencích zákona, jenž nechce osoby tu jmenované vůbec vylučovati a následkem toho nedopouští takového výkladu nebo takového praktického použití se strany min. veř. prací, jež by činilo předpisy tyto bezpředmětnými a bezvýznamnými.
Jsou-li tyto meze zachovány, pak pro hodnocení teoretického vzdělání i praktického působení, jež vede ke zjištění oné míry, jakou asi jest pokládati za žádoucí, by ta která osoba byla zařazena ve stav inženýrů, nedal zákon min. veř. prací direktiv závazných, nýbrž přenechal mu spravedlivě uvážiti a navzájem oceniti poměry celkové a individuelní. Na tuto diskrecionární moc poukazuje a také jen tento smysl a obsah má zákon, užívá-li obratu, že ministr veř. prací »může užívání stavovského označení inženýr povoliti«.
V daném případě opírá se nárok na přiznání názvu inženýr o předpis § 5 cís. nař. a bylo dle toho, co bylo uvedeno, úkolem min., aby posoudilo a ocenilo:
1. zdali st-l dříve, než cís. nař. z r. 1917 počalo působiti, dokončil studium na některém z učilišť v § 5 jmenovaných,
2. zdali prokázal, že byl po té aspoň po 8 roků prakticky zaměstnán v odborně-technickém oboru, a
3. zdali v témže oboru zaujímá čelné nebo samostatné postavení.
O otázce první a třetí nař. rozhodnutí se nezmiňuje, a lze z toho usuzovati, že žal. úřad v těchto směrech neshledal závad.
Naproti tomu však žal. úřad odpověděl na druhou otázku záporně, V tom shledává stížnost nezákonnost a to především z toho důvodu, že prý zákon žádá pouze praktické zaměstnání po určitou dobu (8 let), nikoliv však praktické zaměstnání určitého druhu nebo určité kvality, takže se nesrovnává podle soudu stížnosti se zákonem, když žal. úřad vyslovil, že dosavadní praktická činnost není taková, jakou má na mysli cit. cís. nař.
Již v cit. nál. Boh. 2205 adm. nss zevrubně odůvodnil právní názor, že jak zaměstnání uchazeče po dobu nejméně 8 let, tak i postavení jeho nabyté na základě praktické činnosti musí míti za předmět »odborně-technický obor«. Slova »v odborně-technickém oboru« v § 5 cís. nař. vztahovati jest na obě předcházející podmínky: na podmínku 81etého praktického zaměstnání v době minulé i na podmínku čelného nebo samostatného postavení. Tato praktická působnost nemůže pak býti jiná, nežli »v odborně-technickém oboru«, protože, jsouc jiná, nebyla by s to, aby doplnila nedostatek odborného studia technického.
Kdyby tedy byl žal. úřad zjistil, že u st-le jedna z těchto dvou požadovaných podmínek chybí, srovnávalo by se se zákonem, kdyby mu byl odepřel povolení k používání stavovského označení »inženýr«.
Stížnost však tvrdí, že nebylo buď vůbec neb jen nesprávně, neúplně a nesprávnými prostředky zkoumáno, lze-li dosavadní praktickou činnost st-lovu uznati za technickou praxi cit. cís. nař. požadovanou. Žal. úřad vyžádal si ovšem posudek a návrh zmíněného poradního sboru, a vydal své rozhodnutí dle návrhu tohoto sboru. Otázku, zda určité praktické zaměstnání považovati sluší za zaměstnání v odborně-technickém oboru ve smyslu § 5 cit. zák., nemůže nss přezkoumávati meritorně, a to proto nikoli, že zodpovědění její, jevíc se odborným hodnocením určitých skutkových okolností, vyžadujícím odborných vědomostí, tvoří část skutkové podstaty nař. rozhodnutí, na niž je nss dle § 6 zák. o ss vázán. Avšak dle právě cit. § jest věcí soudu, aby zkoumal, zda skutková podstata zjištěna byla úplným a bezvadným řízením správním a zda nebyly, porušeny podstatné formy tohoto řízení. Tento požadavek není v daném případě splněn. Žal. úřad st-li nesdělil, z jakých skutkových předpokladů dospěl k závěru, že zaměstnání jeho nelze pokládati za zaměstnání v odborně-technickém oboru. Tím st-li byla ztížena, ne-li znemožněna právní obrana a nss-u jest znemožněno formální přezkoumání tohoto úsudku, jež pojímá v sobě i přezkoumání, zda úsudek úřadu vyhovuje i zásadám logického myšlení.
Jest tedy nař. rozhodnutí stíženo podstatnou vadou řízení a bylo je zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3602. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1267-1270.