Č. 392.

Ochrana nájemníků: * Paragrafu 4 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. nelze užíti analogicky na pravidelné zvýšení nájemní činže.
(Nález ze dne 26. dubna 1920 č. 1993.)
Věc: Gustav Lorman a soudr. v Dejvicích proti nájemnímu úřadu v Dejvicích stran zvýšení nájemného. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Stěžovatelé jako nájemníci bytu v domě čp. 269 v Dejvicích podali nájemnímu úřadu návrh, aby nebylo uznáno přípustným zvýšení nájemného:
Gustavu L. ze 676 R na 840 K,
Otakaru V. ze 716 K na 880 K,
Františku B. z 880 K na 1040 K,
Josefu M. ze 664 K na 840 K,
Antonínu I. 656 K na 800 K,
Františku G. ze 704 K na 880 K,
Kamile B. ze 656 K na 800 K,
odvolávajíce se na to, že od roku 1910 nebyly v domě provedeny žádné opravy.
Naříkaným rozhodnutím byla tato zvýšení nájemného uznána přípustnými.
O stížnosti, která naříkanému rozhodnutí vytýká nezákonnost a řízení je předcházejícímu neúplnost, uvážil nejvyšší správní soud toto:
§ 2 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. stanoví podmínky, za kterých nájemné vůbec smí býti zvýšeno, i do jaké míry se to státi smí. V prvém směru předpisuje zákon, že zvýšení nájemného i s vedlejšími poplatky proti posléz placenému nájemnému jest odůvodněno jen, pokud po počátku války nastalo zvýšení pravidelných ročních výloh na udržování a správu domu, na dodávání světla nebo topení nebo zvýšení vodních nebo kanalisačních poplatků, dále veřejných dávek, jež se z domu zapravují, a konečně úrokové míry z hypoték na pronajaté nemovitosti váznoucích. Má-li se tudíž o přípustnosti zvýšení vůbec a jeho míry zvláště rozsuzovati, jest nutno znáti výši posléz placeného nájemného a k tomu rozdíl, o který po počátku války vzrostly výdaje a náklady v zákoně taxativně vypočtené a svrchu naznačené. Cifra tohoto rozdílu bude pak nákladnou pro posouzení oprávněnosti požadované míry zvýšení a spolu s posléz placeným nájemným také základnou pro posouzení stejnoměrnosti rozdělení zvýšení na jednotlivé nájemní předměty (odst. 2 § 2 cit. nařízení).
Pokud nejsou tyto předpoklady zjištěny, chybí veškerý podklad pro závěr, že a jaké zvýšení nájemného jest dle §§ 2 až 2 b a 4 1. c. přípustné.
Žalovaný úřad tyto okolnosti nevyšetřil a sám ve svém rozhodnutí přiznává, že pronajímatelka nevykázala ciferně zvýšení nákladů, jež jako podmínky pro zvýšení nájemného § 2 cit. nař. požaduje. Tím se stalo, že chybí veškerý podklad pro rozhodování o přípustnosti zvýšení nájemného, proti kterému se stěžovatelé svým návrhem k nájemnímu úřadu ohradili, což zakládá podstatnou vadu řízení, která také nejvyššímu správnímu soudu brání přezkoumati správnost naříkaného rozhodnutí. Že žalovaný úřad opomenul tento podklad vyšetřiti, k tomu jej svedl právní náhled, který v důvodech svého rozhodnutí dal na jevo, že žádané zvýšení činže není vlastním zvýšením jejím, nýbrž jen uvedením jejím v souhlas s ostatními činžemi v místě stávajícími a přípustnými, a že proto lze se podle analogie odst. 3. § 4 cit. nař. obejíti i bez podrobného zjištění předpokladů, které § 2 uvádí. Tento názor jest právně mylný, neboť § 4 cit. nař. jest dán pro případy, ve kterých pronajímatel po vypuknutí války nájemné snížil, a dovoluje paragraf ten opětné zvýšení nájemného vzhledem na poměry válkou přivoděné. Poněvadž však v daném případě nejde o zvýšení nájemného, jež za války doznalo snížení, nýbrž o opětné zvýšení nájemného, které za války, třebas měrou nikoliv značnou, již jednou bylo zvýšeno, chybí tu veškerá analogie skutkového podkladu s předpoklady, jaké obsahuje odst. 3. § 4 cit. nař., a nelze proto mluviti o možnosti analogického použití tohoto zákonného ustanovení na daný případ.
Pro tento mylný, se zákonem se neshodující právní názor a jím přivoděnou neúplnost skutkové podstaty slušelo naříkané rozhodnutí po rozumu § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 392. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 278-280.