Č. 9187.

Váleční poškozenci: O předpokladech přiznání důchodu vdovského a sirotčího po vojínu nezvěstném.
(Nález ze dne 11. dubna 1931 č. 5458).
Věc: Jana B. v A. proti ministerstvu sociální péče o důchod vdovský a sirotčí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze 14. srpna 1926 prohlásil zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Bratislavě, že na základě čl. III zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 a vl. nař. č. 363/22 a výnosu min. soc. péče z 8. března 1926 zastavuje se st-lce koncem měsíce listopadu 1926 výplata důchodu vdovského a sirotčího, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že sice byl podán včas návrh na zahájení řízení o prohlášení býv. vojína Alexandra B., od něhož jest odvozován nárok na důchod, za mrtvého, příslušný soud však nemohl zaviněním st-lčiným rozhodnouti, poněvadž přes vyzvání soudu nepředložila žádost o další řízení prohlášení za mrtvého. Ve výměru poznamenáno, že ve výplatě důchodu bude opět pokračováno (případně i ode dne zastavení důchodu), až bude předložen důkaz o tom, že byly učiněny další kroky, nutné k pokračování v řízení, jak jsou předepsány zákonem, nebo jak bylo žádáno příslušným soudem.
Když pak st-lka předložila dne 12. července 1928 usnesení sedrie v Košicích z 22. května 1928, jímž byl Alexander B. prohlášen za mrtvého s určením dne 30. září 1916 za den úmrtí, a vznesla žádost, aby zastavený důchod byl jí ode dne zastavení znovu poukázán, bylo výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Bratislavě ze 7. záři 1928 vysloveno, že se na základě čl. III zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 a vl. nař. č. 363/22 obnovuje st-lce dnem 1. srpna 1928 výplata důchodu vdovského a sirotčího.
Odvolání, v němž se st-lka domáhala důchodu i za dobu od 1. prosince 1926 do 31. července 1928, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím. — — — —
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neuznal nss důvodnou. Nesporno jest, že st-lce byl v r. 1921 přiznán důchod vdovský z důvodu, že její manžel, od kterého odvozovala svůj nárok, stal se nezvěstným za světové války. Tu pak stanoví čl. III zák. č. 39/22, že váleční poškozenci, jimž byl přiznán důchod vdovský a sirotčí z důvodu, že osoba, od které odvozují svůj nárok, je nezvěstná, jsou povinni do jednoho roku od počátku účinnosti tohoto zákona prokázati, že učinili návrh na zahájení řízení k prohlášení oné osoby za mrtvou... V případě, že oni váleční poškozenci zmíněného návrhu v stanovené lhůtě neučinili, odpočívá jejich nárok až do té doby, dokud neprokáží, že osoba, od níž odvozují svůj nárok, není na živu. — Právě uvedená lhůta byla zákonem č. 395/22 prodloužena osobám, jimž důchod přiznán byl před 1. lednem 1923 a k nimž patří i st-lka, do dne 31. prosince 1923.
V nař. rozhodnutí bylo vysloveno, že st-lka do uvedené lhůty nepředložila průkazu, že učinila návrh na zahájení řízení k prohlášení svého manžela za mrtvého. Toto tvrzení žal. úřadu st-lka v odpor nebere a netvrdí také, že přes to, že požadovaného průkazu do stanovené lhůty nepodala, přece ve lhůtě té návrh na prohlášení svého manžela za mrtvého učinila. Ale pak stihá ji sankce nahoře cit. článku III zák. č. 39/22, stanovící, že jestliže oni vál. poškozenci zmíněného návrhu v stanovené lhůtě neučinili, odpočívá jejich nárok až do té doby, dokud neprokáží, že osoba, od níž odvozují svůj nárok, není na živu.
Ustanovení toto praví, že nárok poškozencův po určitou dobu odpočívá. To ovšem nemůže znamenati, že s výplatou důchodu má býti prozatím posečkáno až do doby, kdy zákonem požadovaný průkaz bude předložen, nýbrž může míti jen ten význam, že za dobu, než bude podán onen průkaz, válečnému poškozenci důchod vůbec nepřísluší. Prokáže-li tedy později vál. poškozenec, že osoba, od níž svůj nárok odvozuje, není na živu, nevznikne mu tím nárok na výplatu důchodu i za dobu minulou, po kterou nárok jeho odpočíval, nýbrž vzhledem k tomu, že nárok jeho podáním průkazu přestal odpočívati, vzejde mu nárok na vyplácení důchodu jen pro futuro.
Pokud tedy stížnost zastává názor, že podáním požadovaného průkazu nabyla st-lka nároku na výplatu důchodu vdovského a sirotčího i za dobu podání důkazu předcházející, nebylo možno shledati ji důvodnou.
Důvodnost nemohla však býti přiznána ani dalšímu hledisku stížnosti, dovozujícímu, že nárok na opětnou výplatu důchodu vznikl již v r. 1927 tím, že st-lka předložila průkaz o tom, že učinila další kroky, nutné k pokračování v řízení o prohlášení jejího manžela za mrtvého, jak o tom byla poučena výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence ze 14. srpna 1926, a nikoliv teprve tím, že předložila výrok soudu o tom, že její manžel byl prohlášen za mrtva, neboť tohoto průkazu právní normy prý nežádají.
Již nahoře bylo citováno ustanovení čl. III. zák. č. 39/22, podle něhož nárok vál. poškozenců, kteří nepodali návrhu na zahájení řízení k prohlášení nezvěstného za mrtvého do stanovené lhůty, odpočívá až do doby, dokud neprokáží, že osoba, od níž svůj nárok odvozují, není na živu. Tímto ustanovením řešena jest přímo otázka, za jakého předpokladu odpočívající nárok opět obživne. Předpokladem tím jest průkaz, že osoba, od které jest nárok odvozován, není na živu. Průkazem takovým není ovšem průkaz o tom, že st-lka učinila kroky, nutné k pokračování v řízení o prohlášení jejího manžela za mrtvého, nýbrž mohl jím býti jen výrok soudu, jímž st-lčin manžel za mrtvého prohlášen byl. Vznikl proto nárok na opětnou výplatu důchodu vdovského a sirotčího teprve předložením tohoto průkazu, nikoli průkazů jinakých, předložených již v roce 1927.

Citace:

č. 9187. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 699-701.