Č. 3319.

Známky: I. Jak jest posuzovati podobnost slovních známek? — II. Podobnost známek Diamalt a Diastalt pro sladové výrobky?
(Nález ze dne 4. března 1924 č. 3759.)
Věc: Firma G., akc. spol. v Praze (adv. Dr. Karel Fuchs z Prahy) proti ministerstvu obchodu (min. místotaj. Dr. Jos. Fák -— za zúčastněnou stranu adv. Dr. Arn. Urban z Prahy) o ochrannou známku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Žal. úřad zamítl nař. rozhodnutím žalobu, kterou po- dala stěžující si firma na základě § 3 známk. novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. na výmaz kombinované známky zapsané u obch. a živn. komory / Praze pod č. 18073 pro fu »Zámecký pivovar a sladovna« v B. uvádějíc, že tato známka jest k záměně podobna starší známce žalobkyně zapsané u téže obchodní komory pod č. 16449. Podobnost shledávala žabbkynč v tom, že její známka obsahuje slovo »Diamalt«, známka firmy žalované slovo »Diastalt«. O tom, že obě známky jsou zapsány pro týž druh zboží, a že známka žalobkyně jest starší, mezi stranami sporu není.
Nález nss založen jest na těchto úvahách:
Známk. nov. z r. 1895 stanoví v § 3, že známka rnůže býti vymazána na základě § 21 lit. e) známk. zák. z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. také z toho důvodu, že jest některé známce pro tentýž druh zboží dříve zapsané, po právu trvající tak podobna, že rozdíly mohou býti obyčejným kupcem toho zboží postřehnuty jen při obzvláštní pozornosti.
Druhý odstavec téhož § 3 poskytuje majetníku starší známky) výslovně procesní prostředek, aby se mohl u min. obch. domáhati výmazu novější známky z důvodu v odst. 1. uvedeného.
Co zákon míní výrazem podobnost známek, třeba jest vyložiti z účelu, jejž právo známkové vůbec a zejména uvedený předpis sleduje. Tento účel sluší se zřetelem k podstatě předpisů práva známkového spatřovati ve snaze chrániti majetníka známky v posici, již získal zápisem své známky do rejstříku, t. j. poskytnouti mu ochranu, aby nebyl při provozování svého závodu poškozován tím, že by jiný podnikatel užíval známky stejné nebo podobné tak, že by zboží podniku cizího mohlo býti omylem pokládáno za zboží ze závodu majetníka známky dříve zapsané. Základním kriteriem podobnosti známek ve smyslu § 3 nov. jest tedy možnost omylu v naznačeném směru způsobená obsahem známek.
Zdali takováto možnost omylu v konkrétním případě jest dána, nelze posuzovati podle jediného, pro všechny případy stejně povšechného měřítka, nýbrž třeba jest při tom vždy přihlížeti k zvláštní povaze známek, o něž jde.
Zvláštní povaha známek slovních — a ovšem také slovního obsahu známek kombinovaných — tkví v tom, že slovo (skupina slov) ve známce není jen obrazem vzbuzujícím dojem zrakový, nýbrž jest také písemným vyznačením určitého projevu zvukového.
Slovo může býti kdykoli písmem i hlasem zcela přesně reprodukováno.
Jednotlivé slovo, a o takové v daném případě jde, a ovšem i krátká skupina slov snadno utkví v paměti, mnohem snadněji a určitěji než obraz.
Má-li pak slovo svým utvářením ráz pojmenování, zejména má-li formu podstatného jména, jest na snadě, že jest pojímáno jako specifické označení zboží podle původu, jako skutečné jeho jméno. Tento pregnantní individualisující význam zůstává pak na takovém slově lpěti, ať již se ho užívá samostatně nebo ve spojení s jakýmikoli jinými prvky známkovými, takže možno předpokládati, že známky, které by měly společné takové význačné slovo, budou pokládány za známky téhož závodu, třeba by jinaký obsah jejich se lišil sebe více.
Jde-li o to, posuzovati podobnost známek, které obsahují výlučně nebo vedle součástí jiných také text slovní, a je—li tedy zkoumati, zdali zboží označené známkou jednou nemůže omylem býti pokládáno za zboží ze závodu užívajícího známky druhé, třeba jest ony zvláštní vlast- nosti slov známkových míti na paměti.
Z toho vyplývá nezbytná nutnost u známek takových nejprve zjistiti, zdali slovo nebo slova, jež obsahuji, nemají o sobě takového individuálního specifického pojmenování zboží určitého původu. Takovouto výraznost bude sotva asi kdy možno upírati t. zv. slovům fantasijním (v pravém slova smyslu) t. j. slovům, která byla invencí svého původce utvořena právě za tím účelem, aby původ zboží označovala, nebude však možno v duchu zákona přiznati ji slovům, které jsou volnými značkami ve smyslu § 3 č. 3 známk. zákona, nebo která jsou deskriptivní ve smyslu § 1 novely z r. 1895.
Obsahují-li známky slova pregnantní výraznosti, o jaké byla řeč, pak dlužno vzíti v úvahu, jednak že, jak bylo vyloženo, slovo takové snáze a jasněji se vtiskne v paměť než eventuelní jiný obsah známky, jednak že vedle pregnantní výraznosti příslušného slova jako specifického pojmenování individualisační způsobilost jinakých značek ustupuje značně do pozadí.
Proto bude pak známky uznati za podobné ve smyslu § 3 nov. již tehdy, když tato význačná slova jsou si tak podobna, že mohou býti při obyčejné pozornosti obyčejným kupcem zaměněna, tak že možno předpokládati, že známky, které by měly společné takové význačné slovo, budou pokládány za známky téhož závodu, třeba by jinaký obsah jejich se lišil sebe více.
Teprve tehdy, když bude zjištěno, že slovní text známek slov takové výraznosti neobsahuje, nastane úkol zkoumati, zdali celkový dojem, jímž známky působí na kupce, připouští možnost omylu o původu zboží jimi označeného.
Jen postup řídící se směrnicemi svrchu vyznačenými může zabezpečiti majetníkům známek onu ochranu, jakou jim právo známkové podle celé své konstrukce zřejmě poskytnouti chtělo, a proto jen takový postup při řešení otázky podobnosti známek lze uznati za vyhovující zákonu.
Žal. úřad v daném případě postup takový nezachoval. Ač žaloba výslovně se opírala o tvrzenou podobnost slov »Diamalt« a »Diastalt« obsažených ve známkách, svým ostatním, grafickým obsahem jinak zjevně se různících, úřad nezkoumal ani jde-li tu o slova, kterým by slušelo ve smyslu předcházejících vývodů přiznati výraznost specifického pojmenování, ani nezkoušel přímo podobnost slov těch. Názor, jímž se úřad vydávaje nař. rozhodnutí řídil, mo*no jest poznati z vývodů v něm obsažených.
Praví se tam mimo jiné, že celkový obrazový dojem obou v úvahu přicházejících známek je zcela různý a dále, že »kdyby se tedy mohlo mluviti o nějaké podobnosti slova »Diamalt« a »Diastalt«, sluší přece přihlížeti vždy k tomu, jak slova ta ve známce jsou umístěna, do jaké míry budou vzbuzovati pozornost konsumenstva při pozorování známky.« Z těchto vývodů jest patrno, že úřad pokládal za rozhodný pro posouzení podobnosti sporných známek především celkový dojem, jakým známky ty působí, a pokud i zabýval se slovy v známkách obsaženými, činil tak jen s hlediska jejich umístění a grafického vypravení, tedy zase hlavně po stránce obrazové, nikoli se zřetelem k zvláštní povaze slovního obsahu známek, jak v předcházejícím byla vyznačena.
Žal. úřad nepoložil tudíž při svém rozhodování o podobnosti známek, jež jest na sporu, onoho měřítka, které hledíc k tendenci v právu známkovém se zračící, sluší pokládati za rozhodné pro posuzování podobnosti známek, nýbrž založil své rozhodnutí na pojmu podobnosti, jenž shoduje se snad s běžným pojímáním, nesrovnává se však s obsahem práva známkového.
Z toho důvodu bylo nař. rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost.

Citace:

č. 3319. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 730-733.