NPD documents search: České právo, 1 (1919) - Soud rejstříkový zkoumá usnesení valné hromady akcionářů o volbách

Č. 7050.

Stavební právo (Čechy). — Pozemková reforma: * Zjištění soudu v řízení podle zák. č. 318/1919, že pozemek pachtýřem požadovaný leží či neleží v zastavěné části obce (§ 1, odst. 4 cit. zák.), neprejudikuje rozhodnutí úřadu stavebního o zastavitelnosti onoho pozemku podle § 10 násl. stav. ř.
(Nález ze dne 25. ledna 1928 č. 1396.)
Věc: Augustin N., farář v D., v zastoupení záduší sv. Klimenta v D. proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavbu Františka P. v D.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Podáním z 2. prosince 1925 zažádal František P. za povolení, aby na pozemku, kterého s postavenou na něm stodolou nabyl jako dlouholetý pachtýř, směl vystavěti obytnou hospodářskou budovu. St-l v zastoupení záduší sv. Klimenta upozornil obecní úřad, že v řízení podle zák. č. 318/1919 všechny tři soudní instance uznaly, že uvedený pozemek není místem stavebním, a žádal, aby vzhledem k tomu stavba povolována nebyla. Při stav. komisi 6. prosince 1925 upozornil řídící komise na to a vyzval strany k dohodě. Když k dohodě nedošlo, tu. jak praví protokol, sepsaný st-lem jako členem komise' a zapisovatelem, »jednala komise o schopnosti pozemku pro stavbu«. St-l v zastoupení záduší jako souseda vyslovil se opětně proti povolení, poněvadž by stavbou mohla »vzejíti škoda záduší ohledně hřbitova a že je nutno respektovati usnesení soudu«. Komise prohlásila tuto poslední námitku za soukromosprávní, uznala část parcely za způsobilou k zastavění a usnesla se stavbu povoliti. Obecní zastupitelstvo usnesením z 26. prosince 1925 a z 1. února 1926 prohlásilo spornou část uvedené parcely za způsobilou k zastavění a stavbu povolilo.
Odvolání st-lova, v nichž poukazoval na své dřívější námitky a vytýkal dále, že řízení o povolení stavby nemělo se konati dříve, pokud pozemek nebyl uznán za pozemek stavební a že k jednání ob. zastupitelstva z 1. února 1926 zástupce záduší jako souseda nebyl pozván, byla rozhodnutím osk z 10. března 1926 zamítnuta. St-l se odvolal k zsv, načež tento nař. rozhodnutím 1. zamítl rekurs, pokud osk potvrdila prohlášení I. stolice, že pozemek je pozemkem stavebním, ježto, nehledíc ani k tomu, že na pozemku tom byla již dříve vystavěna stodola, nemůže býti okolnost, že v řízení soudním nebyl pozemek dotčený uznán za pozemek stav., překážkou, aby ob. zastupitelstvo podle § 21 stav. řádu otázku způsobilosti pozemku ke stavbě samostatně posoudilo a o ní rozhodlo, přihlížejíc k zájmům veřejným a zejména k ustanovení § 47 stav. řádu. V daném případě bylo o způsobilosti pozemku ke stavbě uvažováno při komisi, které zúčastnil se i st-l, a to i jako člen komise, i jako zástupce záduší, při komisi té však nebyly zjištěny okolnosti, pro které by se dotčený pozemek se stanoviska stav. řádu k zastavění nehodil, a nebylo tudíž důvodu, aby dotčená' parcela nebyla prohlášena za místo stavební; 2. pokud rozhodnutím osk bylo potvrzeno stav. povolení dané Františku P., vyhověl zsv rekursu a zrušil stav. povolení i předchozí řízení jako vadné.
O stížnosti nss uvážil: Stížnost se obrací především proti mentálnímu výroku žal. úřadu, jímž tento vyslovil, že aktu stav. úřadu, kterým se pozemek uznává za staveniště podle stav. řádu, nestojí v cestě výrok soudu, jímž tento — konaje úřad podle zák. č. 318/1919 — týž pozemek za místo stav. neuznal. Stížnost proti tomuto výroku žal. úřadu namítá, že řečený výrok soudní tvoří pro úřad stavební rem judicatam, a že tedy stav. úřadu brání zabývati se otázkou zastavitelnosti řečeného pozemku podle ustanovení stav. řádu.
Nss neuznal námitku důvodnou, neboť exceptio rei judicatae před- pokládá podle svého pojmu, že rozhodnutí úřadu stav. stojí v cestě rozhodnutí o téže věci. Musilo by tu tedy býti rozhodnutí, t. j. judikátní výrok soudu o tom, že sporný pozemek nemá způsobilosti k zastavění podle II. části řádu stav. Judikátní obsah rozhodnutí soudu podle zák. č. 318/1919 je však jen rozhodnutí o existenci požadovacího práva pachtýřova cit. zákonem založeného. Aby soud mohl dospěti k tomuto rozhodnutí, musí si ovšem pro účel tohoto rozhodnutí zjistiti, zdali požadovacímu nároku pachtýřovu, nechybí některý ze zákonných předpokladů tohoto nároku, zejména zdali pozemek, o který jde, je podle zák. objektem práva požadovacího. Poněvadž zákon čís. 318/1919 netýká se zeměd. pozemků v zastavěné části obce (»místa stav.« podle terminologie tohoto zák.), musí ovšem soud zjistiti, zdali pozemek, o který in concreto jde, není zeměd. pozemkem v zastavěné části obce. Než toto jeho zjištění jest jen zjištěním jednoho ze skutkových předpokladů požadovacího nároku, nikoli však výrokem judikátním, právní moci schopným, jest tedy v podstatě jen odůvodněním judikátního výroku o nároku požadovacím. Již z tohoto důvodu nedá se mluviti o res judicata v tom smyslu, jak myslí stížnost.
Leč i obsah zjištění, jemuž stížnost mylně připisuje význam judikátu, je jiný, než obsah rozhodnutí stav. úřadu podle § 10 a násl. stav. řádu. Stav. úřad podle těchto ustanovení rozhoduje o tom, zdali určitý pozemek vůbec, zejména v navržené podobě, je způsobilým k zastavění hledíc k předpisům stav. řádu. Soudní zjištění podle § 1 zák. č. 318/1919 je naproti tomu zjištěním, že určitý pozemek je zeměd. pozemkem v zastavěné části obce. Zákon posléze citovaný nazývá sice stručně takovéto pozemky »stav. místy««, ale tento pojem nekryje se s pojmem stav. pozemku ve smyslu řádu stav. Je to zřejmo již z toho, že soud nezjišťuje způsobilost pozemku k zastavění, nýbrž toliko jeho polohu. Zjistí-li soud pro účely svého rozhodnutí o požadovacím nároku pachtýřovu, že pozemek je situován v zastavěné části obce, není tím ještě nijak rozhodnuto, že má způsobilost k zastavění. Ostatně stejně jako kladné zjištění soudu, že jde o stav. místo ve smyslu zák. č. 318/1919, neprejudikuje stav. úřadu v posouzení způsobilosti pozemku k zastavění, tak ani negativní zjištění, že pozemek neleží v zastavěné části obce, nemůže nijak prejudikovati kompetentnímu rozhodnutí stav. úřadu podle § 10 násl. stav. řádu.
Již z těchto úvah dostatečně vychází na jevo, že zákonem č. 318/ 1919 ani kompetence stav. úřadu, ani materielní stav. právo nijak nebyly dotčeny. Lze snad připustiti, že diskrepance mezi řečeným zjištěním soudu o poloze pozemku a stavebněprávním rozhodnutím o parcelaci může vésti k důsledkům neuspokojivým, které mohou býti pociťovány jako křivda, avšak této ať skutečné, ať domnělé křivdě nemůže odpomoci nss, jemuž přísluší rozhodovati jen podle zákona a nikoliv podle úvah ekvitních.
Ježto podle toho, co bylo právě řečeno, zjištění soudní o poloze sporného pozemku nestálo v cestě rozhodovací činnosti úřadu stav. o zástavitelnosti tohoto pozemku, musel se nss zabývati i procesními námitkami stížnosti. —

Citace:

č. 7050. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 230-232.