NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Č. 5053.

Dávka z přírůstku hodnoty: * Pro posouzení, jde-li o náklad k trvalému zvýšení hodnoty převáděné nemovitosti, jest rozhodným stav, v jakém byla nemovitost v době nabytí nynějším majitelem (dávkový řád 545/1920).
(Nález ze dne 26. října 1925 č. 553.)
Prejudikatura: 24, 794, 4073 adm. a j.
Věc: František a Kateřina M. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvou z 10. května 1922 zcizili st-lé domek v N. se stav. parcelou a zahradou za 13000 Kč. V přiznání k dávce udali k otázce »nabývací hodnota«, že domek koupili smlouvou z 28. prosince 1918 za 1900 K ve stavu tak sešlém, že musel býti z větší části nově zřízen. K otázce »Přípočty« uvedli: »Po jeho koupi zřídili jsme v něm v létech 1918—1921 nový strop, novou střechu, nové podlahy a nová okna, přestavěli jsme komín, zřídili nové schody do sklepa a na půdu, ke stodole dali jsme nová vrata a u chléva nová futra ke dveřím, postavili jsme nový záchod před stavením, zřídili jsme záhrobeň, do světnice dali jsme nová kamna a kolem zahrady zřídili jsme nový plot.« Náklad na tyto úpravy udali částkou 6300 Kč a na doklad připojili potvrzení obecního úřadu ve V., stvrzující doslova jejich údaje. Zem. insp. dotázav se předem ob. úřadu, v platebním rozkaze z 23. července 1924 připočetl k nabývací ceně dle § 8 dávk. řádu č. 545/1920 toliko náklady na zřízení podlahy do jedné světnice, zřízení oken a náklad na novou záhrobeň úhrnnou částkou 1300 Kč s podotknutím, že ostatní náklady jakožto pouhé práce udržovací uznati nelze.
Rekurs st-lův, který se domáhal uznání všech přiznaných připočtu částkou 6300 Kč, byl. nař. rozhodnutím zamítnut.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí patrno, nezamítl žal. úřad rekurs st-lův, domáhající se uznání určitých připočtu po rozumu § 8 č. 1 dávk. řádu č. 545/1920 z důvodů věcných, nýbrž z příčin formálních proto, že v přiznávce nebyly podle § 16, odst. 2 cit. řádu náležitě detailovány a jednotlivě oceněny, resp. nebylo udáno, jedná-li se o pořízení docela nové součástky neb o výměnu součástky nemovitosti, která se stala nepotřebnou, takže připočítatelnost toho kterého nákladu nebylo lze posouditi. Při tom projevil implicite právní názor, že připočítatelny jsou podle § 8 č. 1 dávk. řádu toliko náklady na pořízení docela nových součástek nemovitostí, nikoli také náklady na výměnu součástek, které se staly nepotřebnými. S tímto názorem takto všeobecně formulovaným souhlasiti nelze. Legislatorní myšlenka, která zavedením dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti byla uskutečněna, spočívá v tom. postihnouti dávkou přírůstek hodnoty nemovitosti, který nastává bez zásluhy majitele. Předmětem konkrétního předpisu dávky je tedy objektivně daný přírůstek hodnoty, který nastal bv,z zásluhy majitele v době mezi dvěma (poplatnými) převody nemovitosti (srov. nález Boh. 794 adm.). Myšlenka, že předmětem zdanění je toliko ten přírůstek hodnoty, který nastal bez přičinění majitele, dochází výrazu v ustanovení § 8 č. 1 dávk. řádu, dle něhož k nabývací ceně (hodnotě) jest za účelem vyšetření přírůstku hodnoty, jenž dávce podléhá, připočítati veškeré prokazatelné náklady, které zcizitel nebo jeho právní předchůdcové učinili k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti v době, která jest vzata za základ vyměření dávky, pokud nejsou kryty subvencemi nebo jinými bezplatnými věnováními a pokud se předmět tohoto nákladu ješiě na nemovitosti nachází, a jen do výše jeho hodnoty v době zcizení. Při tom dlužno — jak nss vyložil již obdobné ustanovení § 9 cit. dávk. řádu z r. 1915 ve svém nálezu Boh. 24 adm. a později opětně — nákladem k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti rozuměti takový náklad, který se vtělil v nemovitost prodávanou a měl v zápětí, že podstata nebo jakost její na tolik se zlepšila, že náklad ten dochází výrazu ve zvýšení její hospodářské hodnoty, která je tu v době zcizovacího jednáni.
Má-li se zjistiti, zda se přičiněním zcizitele podstata nebo jakost nemovitosti zlepšila, naskýtá se otázka, podle čeho toho zlepšení dlužno posuzovati, jinak řečeno, který je to onen stav nemovitosti, s nímž za účelem uvedeného zjištění jest srovnati stav v době zcizení. Za přírůstek hodnoty platí principielně rozdíl mezi cenou, po případě obecnou hodnotou nemovitosti v době nabytí a cenou neb obecnou hodnotou její v době zcizení (§ 5). Pro konkrétní předpis dávkový mají tedy význam jenom tyto dva časové momenty.
Zvýšení hodnoty nemovitosti způsobené přičiněním zcizitele po rozumu § 8 č. 1 dávk. řádu, není nežli součástkou celkového přírůstku hodnoty ve smyslu § 5 dávk. ř. Důsledně nelze tedy, když se má zjistiti, jakou měrou na celkovém přírůstku hodnoty nemovitosti má podíl zlepšení stavu nemovitosti způsobené přičiněním zcizitele, bráti v počet jiné časové momenty, nežli které jsou směrodatné pro zjšťování celkového přírůstku. Jinak řečeno: má-li se zjistiti, oč hodnota nemovitosti v mezidobí od nabytí do zcizení jejího stoupla z toho důvodu, že stav nemovitosti přičiněním zcizitele se zlepšil, nelze přirozeně stav nemovitosti v době zcizení srovnávati nežli právě s tím jejím stavem, který tu byl v době nabytí. Neboť to, co předcházelo moment nabytí, jest pro konkrétní předpis dávkový irelevantní. Jestliže nepřicházi zciziteli k dobru, že nemovitost prve, nežli jí nabyl, byla někdy snad v lepším stavu a měla tedy větší hodnotu, nýbrž počítá se mu vždy — byť i v jeho neprospěch — hodnota, kterou nemovitost měla právě v době nabytí, a eventuelní deteriorace nemovitosti za jeho předchůdce nastalá již v nízké hodnotě nabývací mu jde k tíži, nelze mu tuto deterioraci klásti na vrub ještě jednou s hlediska § 8 č. 1 a — v zřejmém rozporu se základní myšlenkou dávky z přírůstku hodnoty — zdaňovati i to, čím se sám přičinil o zvýšení hodnoty nemovitosti. Z toho jde že otázku, zda se podstata nebo jakost nemovitosti ve smyslu § 8 č. 1 dávk. řádu zlepšila, dlužno posuzovati vždy se zřetelem právě k tomu stavu, v jakém nemovitost byla v době nabytí, a nikoli snad se zřetelem k ideálnímu stavu, v jakém byla před tím. Důsledek toho je, že každý náklad, vynaložený na nemovitost v období rozhodném pro zjištění přírůstku hodnoty, který podle své povahy trvale — t. j. na dobu relativně delší a nikoli jen docela přechodně — zlepšuje stav nemovitosti proti tomu stavu, v jakém byla na počátku onoho období, pokud produkt jeho v době zcizení na nemovitosti dosud tu je, dlužno pokládati za náklad k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti ve smyslu § 8 č. 1 dávk. řádu. Tím může však býti nejen náklad na pořízení nových součástek, kterých nikdy na nemovitosti nebylo, nýbrž arciť i náklad na pouhé znovuzřízení součástek, které na nemovitosti sice někdy dříve byly, v době nabytí však, ať už vlivem zevnějších okolností, na př. požárem, ať zanedbáním pravidelných oprav a udržování se strany dřívějšího majitele, chyběly vůbec nebo byly ve stavu značně zhoršeném, nelze-li dle povahy a významu jich důvodně předpokládati, že tato deteriorace nemovitosti měla na hodnotu její v době nabytí nepříznivý vliv. Právní názor v nař. rozhodnutí projevený neodpovídá tudíž zákonu (srovn. také nález Boh. 4073 adm.)

Citace:

č. 5053. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 390-392.