Č. 881.

Spolkové právo: * Ministerstvo vnitra může povolení k zvýšení akciového kapitálu po rozumu § 3 b) vládního nař. z 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n. vázati na podmínky, jež odůvodněny jsou zřetelem na úpravu mimořádných poměrů způsobených válkou, zejména také určiti lhůtu k provedení emise nových akcií a stanoviti nejmenší emisní kurs pro akcionáře. Takovýmto omezením nesmí však povolení zásadně udělené býti činěno ilusorním. Straně musí býti oznámen skutkový podklad, na jakém onen minimální emisní kurs byl vyšetřen.
(Nález ze dne 13. června 1921 č. 2356.)
Věc: Akcionářský pivovar na Smíchově proti ministerstvu vnitra o zvýšení akciového kapitálu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ze dne 14. prosince 1920 č. —, pokud jím stanoven byl emisní kurs nových akcií pro dosavadní akcionáře, zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako neodůvodněná.
Důvody: Podáním z — žádala stěžující si akciová společnost ministerstvo vnitra o souhlas k zvýšení akciového kapiálu z 1 800 000 K vydáním nových 500 akcií po 400 K nom. na 2 000 000 K. Tuto žádost opírala o znění § 4 stanov a usnesení valné hromady z 5. listopadu 1899. V předposledním odst. § 4 stanov společnosti jest ustanovení, že kapitál 1 800 000 K může k usnesení valné hromady bez státního schválení býti zvýšen emisí nových akcií po 400 K na 2 000 000 K. Valná hromada společnosti z 5. listopadu 1899 pak usnesla se na tom, aby »vydáno bylo 500 kusů nových akcií znějících na 200 zl. r. č. čili 400 korun s přiměřeným příplatkem na každou akcii« a dala »správní radě plnou moc a právo určiti dobu, kdy těchto 500 akcií má býti vydáno, určiti příplatek na každou akcii«, avšak ne větší než 800 zl. a akcie od starých akcionářů nerozebrané jak možno nejvýhodněji prodati«. V žádosti se uvádí, že správní rada ve svém sezení z 28. ledna 1920 usnesla se provésti usnesení valné hromady z 5. listopadu 1899, při čemž si vyhradila určiti příplatek k nom. ceně akcií. Zakročení o schválení stalo se nezbytným předpisem min. nař. z 3. září 1918 č. 323 ř. z. (na jehož místo vstoupilo později nařízení z 27. červeuce 1920 č. 465 sb. z. a n.).
Ministerstvo vnitra výnosem z 23. července 1920 č. — v dohodě s ministerstvem financí neschválilo ono zvýšení kapitálu »neuznávajíc vzhledem k velmi příznivé finanční situaci společnosti potřebu nových kapitálů«. Proti tomu podala společnost rozklad, v němž znovu odůvodňuje svoji žádost o souhlas k zvýšení kapitálu na 2 000 000 K, a při tom žádala, aby povoleno bylo ještě další zvýšení akciového kapitálu na 4 000 000 K, usnesené ve valné hromadě z 28. dubna 1914. Toto nové podání vyřídilo ministerstvo vnitra výnosem z 15. října 1920 č. — vydaným v dohodě s ministerstvem obchodu a financí, jímž prohlásilo, že jest ochotno schváliti zvýšení akciového kapitálu na 2 000 000 K pod podmínkou, že emise provedena bude do konce roku 1920 a že emisní kurs pro akcionáře bude stanoven částkou nejméně 4000 K. Dále se ve výnosu praví: »Vzhledem k tomu, že valnou hromadou akcionářů ze dne 5. listopadu 1899 zmocněna byla správní rada stanoviti podmínky emisní, avšak s tím obmezením, že emisní kurs pro akcionáře smí býti stanoven nejvýše, penízem 1000 zl. čili 2000 K, bude se na emisním kursu pro akcionáře penízem 4000 K na akcii požadovaném usnésti valné hromadě akcionářů. Ježto při emisním kurse per 4000 K získá společnost nových prostředků nejméně v částce 2 000 000 K, není řešení otázky projektovaného zvýšení akciového kapitálu do 4 mil. korun aktuelním, k čemuž se připomíná, že valná hromada akcionářů ze dne 8. listopadu 1914 na skutečném zvýšení akciového kapitálu ze 2 000 000 K na 4 000 000 K se neusnesla, nýbrž pouze na možnosti zvýšení toho a na odpovídající tomu změně § 4 stanov.«
Také proti tomuto výroku podala společnost rozklad, jenž vyřízen byl výnosem ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem financí ze 14. prosince 1920 č. —, kterým výnos z 15. října 1920 změněn v tom směru, že 1. emisní kurs pro dosavadní akcionáře snižuje se se 4000 K na 3500 K, 2. že lhůta k provedení zvýšení akciového kapitálu původně do 31. prosince 1920 daná prodlužuje se do 31. března 1921. K tomu ministerstvo podotklo, že tyto koncese jsou krajní mezí ochoty, s níž může ministerstvo financí vstříc vyjíti.
Pokud jde o další zvýšení akciového kapitálu ze 2 000 000 K na 4 000 000 K, bude lze případné nové žádosti vyjíti vstříc v míře prokázané potřeby nových prostředků, při čemž suma zvýšení akciového kapitálu bude stanovena vzhledem k emisnímu kursu, jenž bude uznán za přiměřený.
Stížnost obsahuje v podstatě tyto námitky:
1. Ministerstvo není vůbec oprávněno stanoviti emisní kurs nových akcií; 2. emisní kurs stanoven byl zcela libovolně částkou, která není odůvodněna skutečnou hodnotou akcie; 3. lhůta k provedení emise byla vyměřena tak, že realisování emise je učiněno nemožným.
Podotknouti jest, že řešení otázky dalšího eventuelního zvýšení akciového kaptiálu ze 2 000 000 K na 4 000 000 K ministerstvo výnosem ze 14. prosince 1920 vyhradilo budoucímu jednání k eventuelní nové žádosti, nerozhodlo tedy po této stránce věcně a stížnost ve směru tom určitě formulovaných námitek neobsahuje, takže nejvyšší správní soud neměl příčiny, aby se touto otázkou zabýval.
Pokud týče se zvýšení dosavadního akciového kapitálu na 2 000 000 K, dlužno vytknouti, že pro toto zvýšení dán jest právní podklad zněním platných stanov (§ 4), takže nepodmiňuje změny stanov a nevyžaduje tudíž ani státního schválení po rozumu zákona z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z., pokud se týče tak zvaného akciového regulativu (min. nař. z 20. září 1899 č. 175 ř. z.). Ingerencc ministerstva vnitra na provedení příslušného ustanovení společenských stanov může se tudíž opírati jedině o nařízení vládní z 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n., a toto nařízení sluší položiti také za základ přezkoumání zákonitosti naříkaných výnosů.
Vládní nařízení z 27. července 1920 v § 3 stanoví požadavek zvláštního státního povolení po dobu mimořádných poměrů pro jisté akty týkající se akciových společností, pro něž předpisy jinak obecně platné takového povolení nevyhledávají, zejména také pro zvýšení základního kapitálu akciových společností, i když nejsou společnosti ty dle stanov povinny opatřiti si takové povolení (§ 3 b).
Žalovaný úřad v daném případě povolení ve smyslu tohoto předpisu potřebné sice neodepřel, učinil je však závislým na dvou podmínkách, totiž, že emise bude provedena do určitého termínu a že emisní kurs pro akcionáře bude stanoven určitou minimální částkou. Proti těmto podmínkám obrací se stížnost i bylo nejvyššímu správnímu soudu uvažovati nejprve, zdali ustanovení podmínek toho druhu nepřekročuje meze oné kompetence, která uvedeným předpisem § 3 vlád. nař. byla ministerstvu propůjčena, a po té, zdali v daném případě stanovené podmínky jsou co do věcného obsahu v souhlase se skutkovými poměry vyplývajícími z povahy věci, pokud se týče provedeným řízením a obsahem spisů zjištěnými.
Zásadně nelze úřadu upírati právo, aby udíleje povolení citovaným předpisem mu vyhrazené učinil je závislým na jistých podmínkách nebo udělil je s jistými modalitami. Překročil by však meze své pravomoci, kdyby stanovil podmínky nebo modality takové, které by nebyly ospravedlněny právě tím veřejným zájmem, k jehož ochraně byly akty, jinak náležející do sféry volné soukromé disposice, podrobeny úřednímu schválení.
Zákon z 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n., o nějž se opírá vládní nařízení z 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n., zmocnil vládu »činiti opatření k úpravě mimořádných poměrů způsobených válkou«. Tímto vymezením pravomoci vládě zákonem propůjčené vyznačen jest i účel a smysl cit. nař., jež samo v tom směru určitějšího vysvětlení nepodává. Jest tedy i toto nařízení pojímati jako »opatření k úpravě mimořádných poměru válkou způsobených« a v této jeho povaze sluší spatřovati i rozhodné kriterium pro posouzení zákonitosti jednotlivých aktů úředních o nařízení to se opírajících. V daném případě jde tedy o to, uvážiti, pokud stanovení lhůty pro emisi zásadně povolenou a určení emisního kursu pro dosavadní akcionáře lze pojmově kvalifikovati jako »opatření k úpravě mimořádných poměru způsobených válkou.«
Nejvyšší správní soud neshledal, že by tato úřední nařízení se vymykala z pojmu opatření druhu právě naznačeného. Vládní nařízení ze dne 27. července 1920 »o zřizování společností s r. o. a společností akciových (komanditních na akcie), o zvyšování základního kapitálu těchto společností a zakládání pobočných ústavů« zajišťuje státní správě jistou ingerenci na vznik a další vytváření společností zřejmě z důvodu, že společnosti toho druhu mají význačný podíl na utváření hospodářských poměrů ve státě a že vznikání a rozšiřování společností takových zejména v dobách hospodářsky mimořádných přes míru skutečné potřeby muže míti nepříznivý účinek na konsolidaci poměrů hospodářských, tak zejména svými důsledky na trh kapitálový, vyvoláváním v život podniků hospodářsky nezajištěných, podporováním nemírné spekulace a pod. Posouzení takovýchto hospodářských účinků spojených se zřizováním nových a rozšiřováním již existujících společností jest dle povahy věci z pravidla možno jen se zřetelem k právě přítomné konstelaci neustále se měnících poměrů. V této proměnlivosti poměrů možno spatřovati dostatečný důvod, aby nebylo ponecháno libovůli žadatelů, kdy chtějí uděleného povolení užíti, a nelze proto uznati, že by vytčení lhůty pro realisaci povoleného zřízení společnosti nebo zvýšení kapitálu dle své povahy nenáleželo do rámce opatření k úpravě mimořádných poměrů, jež cit. vlád. nař., pokud se týče zákon z 15. dubna 1920 má na mysli.
Pokud pak se týče určení minimálního emisního kursu nových akcií pro akcionáře uvážil soud toto:
Rozpětí mezi kupní cenou za nové akcie, stanovenou pro staré akcionáře a prodejní cenou, jaká platí se za akcie i ve volném obchodě, má povahu nabídky zisku dosavadním akcionářům, a to zisku, který jest v přímém poměru k velikosti tohoto rozpětí. Nelze pochybovati o tom, že i takovéto, ryze konjunkturální zisky mohou, přesahují-li jistou míru, státi se zjevem pro celek státního hospodářství škodlivým nebo aspoň povážlivým.
K tomu přistupuje ještě druhá okolnost. Čím větší jest zisk, jenž akcionářům kyne z vydávání nových akcií, tím silnější je popud, aby počet akcií byl rozmnožován nad skutečnou potřebu kapitálovou. Takovéto hospodářsky neodůvodněné rozmnožování akcií, nehledě k tomu, že za jistých okolností stává se pouhým prostředkem k zastírání pravého stavu podniku, může ovšem i ohroziti jeho přirozený vývoj pro budoucnost. Také tyto momenty stávají se zvlášť závažnými v dobách hospodářských poruch, jakou jest i nynější doba poválečná a jestliže moc zákonodárná a na ní založená moc nařizovací vybavila úřad zvláštní pravomocí za tím účelem, aby v jistých směrech svým zasahováním odklízel poruchy v hospodářském životě se vyskytující, nemůže mu být důvodně upíráno právo, aby v mezích své kompetence čelil také důsledkům vyplývajícím z příliš nízko vyměřeného kursu nových akcií pro dosavadní akcionáře, pokládá-li to v zájmu úpravy mimořádných poměrů za záhodno. Při tom nelze přehlédnouti, že stanovy stěžující si společnosti neobsahují předpisu, který by bránil, aby také sumy kapitálové rovnající se rozdílu mezi jmenovitou hodnotou a cenou za emitované akcie skutečně strženou použito bylo jako kapitálu provozovacího.
Předcházejícími úvahami dospěl nejvyšší správní soud k úsudku, že ani v stanovení určité lhůty pro emisi nových akcií zásadně povolenou, ani v stanovení určitého kursu pro akcionáře zásadně nelze spatřovati překročení kompetence propůjčené ministerstvu nařízením ze dne 27. července 1920.
Posouzení, zda v daném případě takovéto omezení emitující společnosti v jejích hospodářských disposicích jest potřebno a účelno, jest však výlučně věcí příslušného úřadu, jenž na základě svých úředních znalostí všeobecných hospodářských poměrů může hodnotiti význam zamýšlené emise a voliti v zákonných mezích prostředky k odvrácení předpokládaných jejích nepříznivých účinků, aniž nejvyšší správní soud, jenž povolán jest přezkoumávati rozhodnutí a opatření úřadů co do jejich zákonnosti, pokud se týče formální správnosti (§§ 6 a 7 zák. o správ. soudě), může v naznačeném směru činnost úřadů podrobiti svému věcnému přezkoumání.
Není ovšem bráněno soudu, aby v mezích stížnosti zkoumal, nebyla-li lhůta k provedení emise stanovena tak, že udělené povolení stalo se tím ilusorním a dále, zda postup úřadu při ciferním vymezení emisního kursu vyhovuje zásadám administrativního řízení. Výnosem ze 14. prosince 1920 byla lhůta k provedení emise naposled stanovena do 31. března 1921 a emisní kurs pro akcionáře na 3500 K. Jest tedy po této stránce zabývati se jen tímto výnosem. Pokud se týše uvedené lhůty, poukazuje stížnost k tomu, že ježto jest potřebí, aby úřadem předepsaný emisní kurs schválen byl valnou hromadou, a aby ono usnesení došlo konečného souhlasu ministerstva, stanovená lhůta je příliš krátká a nedodržitelná. Tuto námitku mohl by nejvyšší správní soud uznati za podstatnou jen tenkráte, kdyby z podstaty věci vyplývalo, že dodržení lhůty bylo naprosto nemožno. To však podle názoru nejvyššího správního soudu z daných poměrů nikterak nutně nevyplývá. Naříkaný výnos doručen byl společnosti 15. prosince 1920. Podle § 9 stanov musí býti valná hromada třikráte ohlášena novinami a to 14 dní napřed. Byla tedy dána možnost, aby valná hromada konala se v prvých dnech měsíce ledna, takže do konečného provedení emise zbývaly by téměř tři měsíce i není patrného důvodu se domnívati, že by bylo naprosto nemožno, aby v této lhůtě všechna potřebná opatření k realisaci emise byla provedena. Otázka, bylo-li vyměření tak krátké lhůty k účelu, jejž ministerstvo při tom sledovalo, nezbytno neb vhodno, náleží však již do oboru hodnocení skutkových okolností, volnému uvažování úřadu vyhrazenému a nemůže proto nejvyšší správní soud touto otázkou se zabývati.
Proti předepsanému emisnímu kursu 3500 K pro akcionáře namítá stížnost, že tento kurs stanoven byl zcela nahodile bez jakéhokoli zjištění skutkových předpokladů a že skutečná hodnota akcií jest jen 1421 K 74 h. O této námitce uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Bylo již svrchu naznačeno, že by v opatření úřadu, jímž by zvýšení akciového kapitálu bylo uznáno zásadně za přípustné, současně však bylo vázáno na podmínky, jež by jeho skutečné provedení činily nemožným, slušelo spatřovati vnitřní rozpor, který by zakládal podstatnou vadu odůvodňující zrušení úředního opatření podle § 6 zák. o správ. soudě. Takový rozpor vzešel by i tenkráte, kdyby emisní kurs stanoven byl tak vysoko, že by odbyt akcií stal se nemožným nebo pochybným. Mimo to, jak z předcházejících vývodů je zřejmo, bude zpravidla stanovení emisního kursu odůvodněno jen potud, pokud jest se obávati nepříznivých hospodářských důsledků, svrchu naznačených, spojených s příliš značným rozpjetím mezi emisním kursem (pro akcionáře) a skutečnou hodnotou, pokud se týče tržní cenou akcií. Jest tedy věcí úřadu, aby prve než závaznou cifru pro kurs předepíše, opatřil si pro to náležitý skutkový podklad, a poněvadž straně nemůže se odpírati právo, aby v naznačených směrech proti stanovenému kursu činila námitky, musí úřad straně také dáti na vědomí, ze kterých skutkových předpokladů při vyšetření onoho kursu vycházel. Stěžující společnost již v řízení správním opětně namítala, že kurs 4000 K, pokud se týče 3500 K jest nepřiměřeně vysoký, ježto skutečná hodnota akcie jest 1421 K 74 h resp. 852 K 15 h. Se zřetelem k této zcela konkrétní námitce bylo věcí úřadu, aby straně oznámil, na jakém základě vypočetl kurs, jejž uznal za přiměřený, pokud se týče, z jakých důvodů její výpočet nepokládá za správný nebo rozhodný. Ze spisů však není zřejmo, že se tak stalo. Ani výnos z 15. října, ani výnos z 14. prosince 1920 neposkytuje vysvětlení o tom, jak žalovaný úřad dospěl k cifernímu vymezení kursu, proti němuž stížnost se obrací. V tom musil nejvyšší správní soud shledati podstatnou vadu řízení a zrušil proto výnos ze 14. prosince 1920, pokud týče se výše emisního kursu nových akcií pro akcionáře, podle § 6 zák. o správ. soudě.
Ve všech ostatních směrech musila však stížnost z důvodu svrchu uvedených býti zamítnuta.

Citace:

č. 881. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 619-624.