NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Č. 9701.

Zaměstnanci veřejní: * Ke služebním příjmům ve smyslu § 151 plat. zák. (č. 103/26) náležejí i substituční diety.
(Nález ze dne 24. února 1932 č. 16718/29.)
Věc: Dr. Jaroslav S v Bratislavě proti ministerstvu spravedlnosti o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním a cestovním deníkem z 3. listopadu 1928 uplatňoval st-1 nárok na odškodné za dobu od 19. ledna do 30. dubna 1923, to jest za dobu, kdy jako okresní soudce jmenovaný pro okresní soud v Novém Městě n./Váhem byl k vlastní žádosti ponechán jako dočasně přidělený službou u okresního soudu v Brandýse n./Labem. Výměrem z 15. prosince 1928 nepřiznalo presidium vrchního soudu v Praze nárok na uplatňované odškodné s poukazem na ustanovení dekretu dvorní komory z 5. prosince 1826 Sb. pol. zák. sv. 54, č. 97., který stanoví, že úředníci mají uplatniti svůj nárok na diety během 14 dní po skončení komise, takže analogicky při substitucích dlužno nárok uplatniti do 14 dní po zproštění služby (v místě substituce).
O stížnosti proti tomuto výměru podané a vytýkající v zásadě nepřípustnost užití zmíněného předpisu, týkajícího se výhradně náhrad komisionelních, na případ st-lův, u kterého šlo o substituci, uvážilo min. sprav. podle nař. rozhodnutí takto:
»I kdyby byla uznána správnost vytýkané námitky nepřípustnosti užití obdoby předpisu dekretu dvorské komory z 5. prosince 1826 na substituce, nelze přehlédnouti, že st-1 nároku na diety za dobu, za kterou je uplatňuje, již nemá a to vzhledem k ustanovení § 151 odst. 6 druhá věta zák. č. 103/26. Náležejíť k »služebním příjmům« ve smyslu § 151 plat. zák. též příjmy z titulu náhrad normovaných v § 147 plat. zák. a tedy v daném případě též uplatňované diety substituční (srov. Boh. A. 7743/29). Uplatňoval-li však st-1 podle platných předpisů žádané diety za dobu od 19. ledna do 30. dubna 1923 podáním a cestovním deníkem — jak nesporno — teprve dne 3. listopadu 1928, učinil tak daleko po tříleté lhůtě předvídané v § 151 odst. 6 druhá věta zák. č. 103/26, a vyloučil se tím vzhledem k tomuto předpisu zákonnému z nároku na doplatek žádaného odškodného.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost namítá, že předpisu § 151 plat. zák. nebylo lze na sporný případ použíti, ježto substituční diety nejsou služebním příjmem ve smyslu § 151 odst. 6 plat. zák., poněvadž ustanovení tohoto předpisu má na mysli služební příjmy, vyplývající z platového zákona a za jeho účinnosti, jak to také plyne z důvodové zprávy tisk č. 100 z roku 1926 posl. sněm. N. S. k zákonu platovému. Diety jsou svou povahou požitkem nepevným, nestálým a jen nahodilým. Platí prý proto na diety jak co do nároku tak stran řízení a lhůty k uplatnění nároku předpisy dosavadní.
Nss vyslovil však již v nál. Boh. A 7743/29 právní názor, že k služebním příjmům ve smyslu § 151 plat. zák. č. 103/26 náležejí i příjmy z titulu náhrady služebních výloh podle § 147 plat. zák. Pod služebními výlohami rozumí však předpis § 147 plat. zák. i služební výlohy při úředních výkonech mimo úřad (úředních cestách, komisích, substitucích, dočasném přidělení a pod.), tedy i diety substituční. Není tedy uvedená výtka stížnosti důvodná.
Stížnost dále tvrdí, že se § 151 odst. 6 plat. zák. na substituční diety nevztahuje, ježto, i kdyby bylo lze preklusivní lhůtu tří let stanovenou v § 151 odst. 6 plat. zák. na st-lův nárok na diety použíti, mohla by preklusivní lhůta ta počíti teprve dnem 1. ledna 1926, poněvadž plat. zákon podle § 215 odst. 1 tímto dnem nabyl účinnosti, takže nárok st-lův na diety, uplatňovaný dne 3. listopadu 1928, byl uplatněn v preklusivní tříleté lhůtě od 1. ledna 1926 počínající. Též třeba prý přihlédnouti k základnímu právnímu pravidlu, že zákony samy o sobě nepůsobí nazpět. Ostatně nějaká lhůta pro uplatňování nároku na substituční diety není podle vývodů stížnosti v žádném zákonném předpisu stanovena a nebyl proto ani stěžovatel povinen nárok na diety uplatniti v určité propadné lhůtě a obzvláště ve lhůtě 14 dní, jak to nss již častokráte vyslovil. — Ani tyto vývody nejsou odůvodněny.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 9331/31 a 9497/31 právní názor, že preklusivní lhůtu tří roků stanovenou § 151 odst. 6 větou druhou plat. zák. jest čítati od vzniku nároku na služební příjem, třebas nárok vznikl před vyhlášením pokud se týče přede dnem účinnosti platového zákona, to jest před 1. lednem 1926. Dále vyslovil nss v nál. Boh. A 8974/31 právní názor, že podle ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. č. 103/26 jest prekludován nárok na doplatek aktivních služebních požitků, v příčině nichž lhůta ve smyslu cit. ustanovení uplynula ještě přede dnem, kdy zákon platový vstoupil v účinnost. — Nss trvá i na těchto právních názorech v případě daném.
Prekluse stanovená předpisem § 151 odst. 6 plat. zák. nastává, jak se podává ze znění a smyslu tohoto ustanovení a z právních nálezů shora citovaných, vždy, ať již jde o případy, kdy zaměstnanci byly vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příšlušely, nebo nebylo-li včas učiněno z moci úřední opatření na zvýšení služebních příjmů, na něž měl zaměstnanec podle platných předpisů nárok, anebo o nedoplatky na služebních příjmech, jestliže zaměstnanec příslušný nárok, ač byl k tomu podle platných předpisů povinen, neuplatňoval do tří roků od vzniku nároku.
Jest sice pravda, že nss vyslovil v nál. Boh. A 5251/25, 5586, 5752, 6033 a 6158/26 právní názor, že propadná lhůta 14denní, stanovená dekretem dvorské komory z 5. prosince 1826 pro předkládání cestovních partikulám, neplatí pro zúčtování diet substitučních, pokud se týče diet z důvodů vedení dvojí domácnosti úředníků a učitelů veř. škol národních; než nálezy tyto týkaly se nároků druhů uvedených, uplatňovaných a projednávaných správními úřady ještě před účinností zák. č. 103/26, stran kterých ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák. ovšem nepřicházelo v úvahu, a kde se také nejednalo o preklusi nároku na doplatek, ale kde byla pouze řešena otázka, zda nároky shora uvedené mohou platně býti požadovány i po uplynutí zmíněné 14denní lhůty cit. dekretu dvoř. komory. Nemůže proto st-1 z nálezů těch nic čerpati pro vyvrácení následků plynoucích nyní z prekluse stanovené v § 151 odst. 6 plat. zák.
Z vývodů těch plyne, že zaměstnanec za daného zákonného stavu neztrácí sice sám nárok na určitý podle zákona mu příslušející služební příjem a tedy i na substituční diety samy, a že může nárok takový uplatňovati i po uplynutí 14denní lhůty shora zmíněné, že však nárok na doplatek té které splátky služebních příjmů, resp. diet musí uplatniti nyní za preklusivní lhůty tří roků ve smyslu § 151 odst. 6 plat. zák., chce-li se vyvarovati následků prekluse. Poukazuje-li pak stížnost k tomu, že jest základním právním pravidlem, že zákony nepůsobí nazpět a nemají vlivu na práva již nabytá, tu třeba na to odpověděti, že zákonodárce ve způsobu formelního zákona může nejen změniti, nýbrž i naprosto zrušiti práva podle dřívějších zákonů pravoplatně nabytá.
Aplikují-li se tyto vývody na dnešní případ, je patrno, že st-1 nárok na diety substituční za dobu od 19. ledna do 30. dubna 1923 uplatňoval až podáním a cestovním deníkem ze 3. listopadu 1928 a tedy dávno po uplynutí preklusivní lhůty tří let podle odst. 6 § 151 plat. zák. Jestliže za tohoto stavu věci žal. úřad uplatňovaný nárok z důvodu § 151 odst. 6 plat. zák. popřel, pak nelze tvrditi, že by postup ten zákonu odporoval.

Citace:

č. 9701. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 449-451.