NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Č. 11233.

Školství (Slovensko): Povinnost obce (města) zříditi školu pro děti bydlící v odlehlých »Kopanicích«, k obci náležejících (§§ 23 a 47 zák. čl. XXXVIII:1868)?
(Nález ze dne 25. dubna 1934 č. 8345.)
Věc: Římsko-katolická školská stolice v K. a město K. proti zemskému úřadu v Bratislavě o uzavření školy na K.-ských Kopanicích a o zřízení školy obecní.
Výrok: Stížnosti zamítají se pro bezdůvodnost.
Důvody: Na základě oznámení ředitelství státní ludové a měšťanské školy v K., že začátkem školního roku 1931/32 bylo v K.-Kopanicích 80 školou povinných nezaškolených dítek, vyzval referát min. školství v Bratislavě výnosem z 23. prosince 1930 školský inspektorát v Šahách, aby cestou příslušného okr. úřadu vyzval obec K., aby ve smyslu § 23 a 47 zák. čl. XXXVIII:1868 postarala se o normální zaškolení těchto dítek zřízením a vybudováním školy obecní.
Po dalším šetření vykonaném u okr. úřadu v Krupině vydal pak tento dne 24. září 1931 výměr, jímž ve smyslu §§ 23 a 45 zák. čl. XXXVIII:1868 nařídil obci K., aby bezodkladně zřídila a vybudovala svým nákladem na Kopanicích školu obecní. Současně zakázal další vyučování v nynější dočasné škol. budově v Kopanicích. V důvodech bylo uvedeno: »Podle zprávy škol. inspektorátu v Šahách je na Kopanicích obce K. 80 školou povinných dítek, které nejsou t. č. zaškoleny. Řím.-kat. ludová škola na Kopanicích není školou veřejnou ve smyslu zák. čl. XXXVIII:1868 ani soukromou ve smyslu §§ 16—21 cit. zák., ale nutno ji ve smyslu výnosu uh. min. vyuč. z 23. října 1891 č. 40584 považovati za pokoutní, následkem čehož zakazuje se v řečené škole další vyučování.«
44* Nař. výměrem zamítnuta byla podaná odvolání obce a řím.-kat. stolice a výměr okr. úřadu odvoláními napadený potvrzen s tou změnou, že povinnost politické obce zříditi školu na k.-ských Kopanicích zakládá se na ustanovení § 47 zák. čl. XXXVIII:1868 a nikoliv na ustanovení § 45. V důvodech bylo uvedeno: »Z jednacích spisů vychází na jevo, že na Kopanicích patřících k obvodu politické obce K., je počtem cca 80 školou povinných dítek, o jichž zaškolení dosud nebylo postaráno způsobem v zákoně uvedeným, následkem čehož musilo býti napadeným výměrem okr. úřadu nařízeno politické obci zřízení obecní školy. Námitky uváděné městskou radou, že zák. čl. XXXVIII:1868 nikde nenařizuje městu, aby školu zřídilo i na Kopanicích, neobstojí, ježto tato povinnost politické obce je zřejmá z ustanovení § 47 cit. zák. čl., který vyslovuje, že politická obec je povinna osadní školu zříditi, jestliže školou povinné dítky bydlící na osadách, pustách a dvorcích, patřících k obci, pro velikou vzdálenost nemohou navštěvovati obecní školu. Že by však o zaškolení dítek na Kopanicích bylo už postaráno řím.-kat. církví, rovněž neobstojí, neboť řím.-kat. církví dosud udržovaná škola nevyhovuje zákonitým požadavkům, není to škola veřejná, zřízená na podkladě platného školského zákona, ale jest to škola pokoutní, na kterou nemohl býti brán zřetel při uspořádání školské otázky na Kopanicích, resp. při nařízení zřízení obecní školy tamtéž. Na námitky odvolání předsedy řím.-kat. školské stolice třeba poznamenati, že výměrem okr. úřadu, kterým bylo nařízeno zřízení obecní školy na Kopanicích, nebylo zasáhnuto do právní sféry řím.-kat. církve v K., neboť církev na udržování uvedené školy na Kopanicích jako školy pokoutní žádného práva nemá a také ani míti nemohla, ježto takové právo jí příslušnou státní školskou správou nikdy uděleno nebylo, následkem čehož nemůže tu býti řeči o porušení jakýchsi již dlouho trvajících nabytých práv. Rovněž nemohla přijíti v úvahu ani ta okolnost, že církev, resp. její školská stolice se usnesla na stavbě nové školy, kteréžto usnesení však dosud nebylo provedeno, neboť mimo přípravných prací dosud žádné další kroky nebyly učiněny k jeho uskutečnění, takže v zájmu řádného zaškolení dítek bylo třeba učiniti hořejší opatření. Není tedy dostatečné, resp. nestačí k uspořádání školské otázky na Kopanicích dobrá vůle církve, že se chce postarati o zákonité zaškolení dítek. Rozhodujícím je tu faktický stav, zda v mezích zákona, pokud se týče způsobem v zákoně uvedeným, bylo už postaráno o zaškolení dítek se strany církve čili nic. Proto nemožno bráti ohledy na poměry i vůli církve, totiž zda může či nemůže splniti podmínky v zákoně uvedené, jichž nesplnění má za následek, že církev nemůže veřejnou školu zříditi. Ježto však církev dosud školu nezřídila a tuto v dohledné době v nedostatku vlastních hmotných prostředků ani nezřídí, proto bylo právem nařízeno politické obci zřízení obecní školy, jejíž zřízení je nezávislé na vůli dotyčné církve, která podle cit. zák. čl. taktéž má právo školu zříditi, ovšem z vlastních prostředků.«
Do tohoto rozhodnutí podaly k nss-u stížnosti jednak řím.-kat. školská stolice v K., jednak obec K.
I. O stížnosti řím.-kat. školské stolice v K. uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutím, jímž potvrzeno bylo rozhodnutí I. stolice, bylo jednak: a) zakázáno další vyučování v dočasné školní budově církevní ludové školy v K. na Kopanicích, ježto škola ta není ani veřejnou ani soukromou ve smyslu zákona a dlužno ji tudíž považovati za školu pokoutní, jednak b) politické obci K. nařízeno, aby pro 80 na Kopanicích nezaškolených dítek zřídila a vybudovala školu obecní.
Stížnost neobsahuje vůbec námitek proti zákazu vyslovenému v prvé uvedené části nař. výroku, jíž netřeba se tudíž obírati. Obrací se však všemi svými námitkami výlučně proti druhé části výroku, dovozujíc, že nařízením, daným politické obci K., bylo zasaženo do práva zaručeného církvi §em 11 zák. čl. XXXVIII:1868 na zřizování a udržování veřejné školy pro své věřící na Kopanicích, kde již více jak 100 let starala se o vyučování dítek. Stížnost nepopírá, že na Kopanicích církev neudržovala ani školu veřejnou ve smyslu § 11 zák. čl. XXXVIII:1868 ani soukromou ve smyslu §§ 16 až 21 téhož zák. čl. a že tam udržovala — jak úřad praví — jen školu pokoutní, na jakou však, jak sama stížnost uznává, práva nemá. Rovněž není ani tvrzeno, že snad vedle školy právě uzavřené existuje na Kopanicích ještě jiná škola církevní, jež by zákonným podmínkám vyhovovala.
Za tohoto stížností nepopřeného stavu bylo by tudíž zkoumati, zda nař. rozhodnutím byla práva st-lčina porušena.
Nař. rozhodnutí se opírá o §§ 23 a 47 cit. zák. čl., stížnost pak ještě o § 11 cit. zák. Paragraf 11 stanoví, že církve mohou ve všech obcích, kde jejich věřící bydlí, z vlastních prostředků veřejné ludové školy zřizovati a udržovati za dalších v zákoně stanovených podmínek. Paragraf 23 praví, že v těch obcích, kde církevní společnosti neudržují ludové školy odpovídající předpisům zákona, jakož i v jiných v tomto zákoně označených případech, je obec povinna potřebný vyučovací ústav zříditi. — Takovým »jiným případem« je i § 47 zák., podle něhož mají pak obce pečovati o zaškolení dítek na samotách a dvorcích buď a) zřízením zvláštních škol nebo b) putovními učiteli.
Bylo by sice přisvědčiti stížnosti, že i v případě § 47 dlužno předpokládati, že na Kopanicích povinnost obce politické (při čemž zůstává stranou otázka práva obce) nastupuje tehdy, když církevní společnosti neudržují tam ludové školy zákonu odpovídající; leč na druhé straně plyne z toho závěr, že povinnosti té není tu toliko tehdy, když taková církevní škola je udržována, t. j. již fakticky a právně existuje, kterémužto zákonnému předpokladu není přirozeně vyhověno již tím, že církev teprve koná přípravy k tomu, aby práva daného jí v § 11 zák. skutečně použila. Rozhodným je tu tedy faktický stav, jak bylo ostatně i při jiných příležitostech (s hlediska §§ 15 a 11 cit. zák.) již častěji tímto soudem vysloveno (srov. na př. Boh. A 8799/30, 9307/31 a j.).
Poukaz stížnosti na to, že se církev na k.-ských Kopanicích po více než 100 let starala o vyučování dítek — ač nejsou z toho další dedukce činěny — nemůže ovšem ani s hlediska § 11, ani s hlediska § 23 zák. přijíti v úvahu, je-li nepopřeno, že škola ta nevyhovovala předpisům zákona. S hlediska těchto předpisů, úřadem i stížností samou dovolaných, nebylo však možno shledati, že nebyly zde dány podmínky toho, aby povinnost obce tu nastoupila, kdyžtě není popřeno, že církev na k.-ských Kopanicích v době vydání rozhodnutí I. stolice skutečně neudržovala školu, odpovídající zák. předpisům, jak k tomu měla právo ve smyslu § 11 cit: zák.
Za tohoto stavu nemohlo pak býti zasaženo do práv církve, plynoucích jí z § 11, když úřad školského dozoru nařídil obci, aby povinnost uloženou jí v §§ 23 a 47 zák. splnila. Bylo tedy již z tohoto důvodu stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost, aniž bylo nutno zabývati se ještě blíže jednotlivými námitkami stížnosti.
II. Pokud jde o stížnost města K., bylo by především odmítnouti jako nepřípustnou námitku, spatřující nezákonnost v tom, že nebyl dodržen postup předepsaný v § 15 zák. čl. XXXVIII:1868, neboť námitkou tou — ač byla k tomu příležitost — se město K. ve svém odvolání nebránilo. Stížnost dále namítá, že okr. úřad mylně interpretoval nař. býv. uh. min. kultu č. 40584/1891, ježto jedná se tu o školu církevní, jejíž udržovatelé tvoří zvláštní církev, t. j. místní řím.-kat. a tak nemůže býti řeči o škole pokoutní.
Avšak ani o nějaké interpretaci cit. nař. uh. min. vyuč., ani o popírání toho, že by šlo o školu pokoutní, nebyla řeč v odvolání st-lčině, takže i tato námitka jevila by se ve smyslu §§ 5 a 6 zák. o ss nepřípustnou. Přípustně bylo by ji možno vykládati toliko ve spojení s dalším poukazem stížnosti na to, že škola (patrně škola na Kopanicích stávající) má býti kvalifikována podle § 11 zák., ježto existovala již před r. 1868 a ježto církevní školská stolice si i nadále uplatňuje nárok na ni. S hlediska odvolání, formulovaného v ten smysl, že město nemůže překážeti církvi v jejích právech, byl by pak nejvýše přípustným ten výklad uvedených námitek stížnosti, že totiž církev má ve smyslu § 11 právo školy zřizovati a udržovati, takže, byla-li tu škola církevní, není tu povinnosti obce k postavení školy obecní. K takto formulované námitce bylo by pak podotknouti toto:
Z ustanovení §§ 9, 10 a 11 zák. plyne jednak, že zákonodárce zná udílení obecnoškolského vyučování buď veřejnými ústavy vyučovacími, anebo soukromým způsobem, jednak že připouští udílení veřejného vyučování jen za předpokladů v zákoně stanovených (Boh. A 10560/33).
Váže-li pak § 47 (a to přes ustanovení § 23, jak byla již o tom shora řeč) povinnost obce postarati se o zaškolení dítek na samotách a pustách (srov. § 8 bod 5 instrukce býv. uh. min. kultu č. 20311/1876) ústavem obecním na skutečnost, že náboženská společnost neudržuje školu odpovídající zákonným předpokladům, pak mohla by se stížnost proti nařízení úřadu, vyslovivšímu, že obec jest ke zřízení obecní školy na Kopanicích povinna, brániti toliko tím, že je tu již škola zákonným předpokladům odpovídající. To však stížnost nečiní a poukazujíc pouze na dlouholeté trvání školy církevní, nepopírá tím ještě skutkový základ, z něhož žal. úřad vycházel, že škola církví na Kopanicích udržovaná, neodpovídá zákonným podmínkám, za nichž jedině může církev udíleti veřejné vyučování. Při tomto nepopřeném faktickém a —jak shora dolíčeno — rozhodném stavu nelze ještě shledati nezákonnosti v tom, jestliže žal. úřad vyvozuje s hlediska § 47 zák. ze zákonné povinnosti obce další důsledky, t. j. ukládá obci, aby povinnosti ji stihající provedla a postarala se tak o zákonné zaškolení dítek. Pokud by však námitkou tou mělo býti sledováno toliko hájení práv církve, pak není obec k takovému zákroku s hlediska uvedených předpisů vůbec legitimována, ježto legitimace její může záležeti pouze v určité relaci k subj. právům obce.
Stížnost konečně namítá, že žal. úřad nesprávně si vyložil § 46 zák. čl. XXXVIII:1868 (patrně § 47, na nějž obsahově míří), ježto nejde tu o osadu, nýbrž místní část, laz Horní Kopanice, asi 4 km od města vzdálenou; podobných částí má však obec 15 a je finančně nemyslitelno, že by všude musela stavěti školy obecní.
Leč námitkou tou nepopírá ještě stížnost předpoklad žal. úřadu, že laz Horní Kopanice jest velmi vzdálen od města, resp. od školy v něm zřízené (v daném případě státní), ba sama přiznává, že vzdálenost ta činí 4 km, a netvrdí, že děti z těchto Kopanic mohou navštěvovati školu v městě. Rovněž tak netvrdí, že vzhledem k většímu počtu a vzdálenosti takovýchto lazů k.-ských od sebe, byla by tu podmínka ve smyslu lit. b) § 47. Stížnost toliko poukazuje na to, že nejde tu o »osadu«, nýbrž »místní část«. Tím chce snad stížnost dovozovali, že § 47 se vztahuje jen na »osady«. Leč námitkou tou nedokazuje ještě stěžující si obec, že není povinna postarati se o zaškolení 80 dítek na Kopanicích. Neboť i tehdy, nešlo-li by zde o případ § 47, vystupuje zde stejně povinnost obce podle § 23, o nějž i nař. rozhodnutí, potvrdivší výměr okr. úřadu a opravivší toliko nesprávnou citaci § 45 na § 47, zůstává opřeno, kteroužto povinnost při nepopřených jinak shora uvedených skutečnostech nelze provésti jinak, než opatřením školní budovy či místností pro nezaškolené děti. Již z toho však plyne, že stížnost jest v tomto směru bezdůvodnou a nebylo třeba se již ani obírati tím, zda je důvodné tvrzení stížnosti, že paragrafu 47 zák. lze rozuměti tak, že oproti výrazům »tanya«, »puszta« (ve smyslu § 8 bod 5 cit. již instrukce pro obce) stojí zde protikladem pojem »místní část«, a vykládati tak s hlediska zákona pojmy »tanya«, »puszta«, »telep«, »irtvány«, »hegyoldalon fekvö«, »szántatlat föld«.

Citace:

Č. 11233. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 907-911.