NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 26 (1917) - K výkladu doložky o ztrátě nároku z pojišťovací smlouvy. - Doložka tato směřuje k tomu, aby ochránila pojišťovatele v zájmu spořádaného provozování obchodu před případným ...

— 207 —

Praktické případy.

K výkladu doložky o ztrátě nároku z pojišťovací smlouvy. — Doložka tato směřuje k tomu, aby chránila pojišťovatele v zájmu spořádaného provozování obchodu před případným stižením převzatého risika. Tomuto účelu a intencím smluvních stran k němu směřujícím by se však příčilo a odporovalo zásadě poctivosti a víře v obchodním styku, kdyby doložka o ztrátě mela pojištěnce nezaslouženě stihnouti i tenkráte, když nezanedbání povinností, o kteréž tu běží, jest se stanoviska pojišťovatele samého bez významu.
F. L. užíval ve svém podniku hospodářském řezačky, kterou dne 16. srpna 1915 obsluhovala 16letá M. Z., dcera krejčího v M. Při práci dostala se mezi nože řezačky, které jí uřízly levou nohu v hlezenním kloubě bércovém a způsobily řeznou ránu na hřbetě pravé nohy.
F. L. ohlásil úraz ihned zástupci pojišťovací společnosti v J. dopisem ze dne 23./8. 1915, a tato vzala úraz dopisem ze dne 25-/8. 1915 na vědomí.
O nehodě M. Z. bylo učiněno trestní oznámení, v němž byl F. L. od st. zast. obviněn z přestupku proti tělesné bezpečnosti dle §. 335. tr. z. Rozsudkem okr. s. v T. ze dne 10./12. 1915, U 439/15/16 byl uznán vinným tímto přestupkem a odsouzen k pokutě 200 K, mimo to mu bylo uloženo nahradili správě veřejné nemocnice v P., kde byla nezl. M. Z. ošetřována, 136 K 50 h, a konečně měl nahraditi útraty zástupce soukromé účastnice per 60 K 59 h.
Tento rozsudek byl potvrzen nálezem kraj. soudu v J. ze dne 12./1. 1916, Bl III 949/16/25 a v dopise ze dne 13./1. 1916 oznámil F. L-ův obhájce pojišťovací společnosti výsledek trestního řízení. Tato potvrdila příjem tohoto listu dopisem ze dne 20.71. 1916 a žádala, aby jí byly opatřeny výpisy z trest. spisu, současně však vytkla F. L. dopisem z téhož dne, že ji měl upozorniti na zavedení trestního řízení, ona prý mohla konati vliv na trest. řízení. Zároveň ho vyzvala, aby úraz oznámil úrazové pojišťovně pro Moravu a Slezsko v Brně, což se stalo; dopisem pak z 28./2. 1916 oznámila pojišťovna, že odmítá další projednávání odškodného, odvolávajíc se na §§, 7. a 12., odst. 2. podmínek pojišťovacích.
Dne 15./2. 1916 podal A. Z. jako otec nezl. M. Z. na F. L. žalobu u kraj. soudu v J. na náhradu 8724 K a placení doživotního důchodu měsíčně per 28 K.
F. L. zaslal tuto žalobu pojišťovně, která ji však vrátila dopisem z 9./3. 1916, poukazujíc na odmítavé stanovisko z 28.72. 1916.
Rozsudkem z 28,/3. 1916, Cg I 9/16/10 kraj. soud v J. byl F. L. odsouzen zaplatili žalobkyni M. Z. bolestného 2000 K a náhradou za výlohy s pořízením umělé nohy, roztrhané šaty a prádlo 410 K, cel- — 208
kem tedy 2410 K s 5% úroky od 15./2. 1916, a k náhradě % útrat sporu per 161 K 52 h, vyjímajíc rozsudečné a kolkové poplatky. S ostatními návrhy odškodnými 'byla nezl. M. Z. odmítnuta; od žaloby na placení důchodu pak sama upustila.
Také o obsahu rozsudku uvědomil zástupce F. L. pojišťovnu ihned a žádal za příkaz, má-li podati odvolání. Pojišťovna však listem ze dne 6. dubna 1916 odpověděla, že odškodné z pojišťovací smlouvy odmítla a že tedy musí F. L. přenechati. chce-li podati odvolání čili nic.
F. L. následkem toho odvolání nepodal a po marném upomínání žádal od pojišťovny žalobou náhradu obnosů, k nimž byl rozsudkem trestním okresního soudu v T. per 197 K 08 h a rozsudkem kraj. soudu v J. per 2410 K s přísl. odsouzen. Při ústním líčení vzdal se žalobce F. L. náhrady obnosu z trestního rozsudku a omezil žalobní nárok na obnos dle rozsudku kraj. soudu v J. per 2410 K s 5'% úrokem od 15. února 1916 do 26. dubna 1916, tedy 25 K 09 h. a útraty sporu 161 K 52 h, celkem na obnos 2596 K 61 h.
Dle souhlasného přednesení obou stran uzavřel žalobce se žalovanou pojišťovací smlouvu ze dne 2./6. 1910 proti následkům zákonité povinnosti ručení. Žalovaná byla povinna žalobci nahraditi škodu až do 30000 K za poškození jednotlivé osoby, které by měl jako majitel polního a lesního hospodářství a podnikatel mlýna odškodniti z příčiny zaviněného poranění neb usmrcení, či jinaké újmy na zdraví osob dle zákonných, v Rakousku platných ustanovení. Pojišťovací podmínky obsahují mezi jiným toto:
§ 7.: Nastal-li případ škody mající za následek vznesení nároků na náhradu, pojišťovatel jinak pojištěný jest povinen učiniti ředitelství společnosti nebo jejímu vrchnímu jednatelství nejpozději během 30 dnů od té doby, kdy nároky na náhradu naň byly vzneseny, o tom ohlášení a udati přesně okolnosti a příčiny, které případ škody přivodily, jméno a osobní poměry poškozeného doporučeným dopisem, jakož i zaslati ředitelství společnosti nebo jejímu vrchnímu jednatelství co nejdříve veškery jej docházející, případu škodného se týkající listiny, a konečně dodati jí i veškerých zpráv, jichž by si společnost ještě dále přála.
§ 8. Činí-li se po přihodivším se úrazu na podnikatele nároky na odškodné, jest povinen zahájiti především vyjednávání s poraněným, po případě s jeho právními nástupci za přítomnosti zástupce společnosti, aby byla s výhradou schválení ředitelství docílena shoda o výši odškodného, které se má poskytnouti.
Nedocílí-li se shody nebo nedojde-li učiněné jednání schválení společnosti, jest pojišťovatel v případě sporu povinen dáti ředitelství společnosti nebo jejímu vrchnímu jednatelství okamžitě o vznesené naň žalobě věděti, zaslati jí žalobu i se všemi přílohami a splnomocniti zástupce, kteréhož společnost udá, ku vedení sporu. — 209 -
Pojišfovatel jest povinen oznámiti regresem povinným osobám spor zavčas a pravoplatně.
Pojišfovatel jest dále povinen sděliti se splnomocněným zástupcem dle pravdy veškeré okolnosti, kteréž pro posuzování případu nějakou důležitost míti mohou, a dáti jemu vůbec a v každý čas veškeré informace, jichž by požadoval.
§, 12. Učinil-li pojišťovatel v listinách (návrhu a dodatcích, prohlášeních, škodních listinách a vysvědčeních nebo v jinakých dokladech) sloužících za podklad ku pojištění, vyměření prémie neb určení odškodného, vědomě nesprávná udání, po případě zamlčel-li něco vědomě, pomíjí každý závazek společnosti poskytnouti odškodné a zaplacené již prémie propadají společnosti.
Rovněž tak jest společnost oprávněna odmítnouti každý nárok na odškodné, nebyly-li předpisy v §§. 7. a 8. dané pojišťovatelem zachovány.
Žalobce všem podmínkám pojišťovací smlouvy vyhověl a jelikož v podmínkách těchto není uloženo, že by byl povinen podávati zprávy o trestním řízení a o podání žaloby, byla žalovaná zavčas uvědoměna, navrhl, aby žalovaná byla odsouzena k zaplacení 2596 K 61 h s příslušenstvím.
Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta a žalobce byl odsouzen k náhradě útrat, neboť žalobce nedostál podmínkám dle §§. 7. a 8. poj. smlouvy. Zpráva o škodě ze dne 4. září 1915 došla sice žalované dne 6./9. 1916, žalobce však neoznámil žalované, že proti němu zavedeno bylo trestní řízení pro přestupek §, 335. tr. z. Hlavní přelíčení konalo se 19./11. a 10./12. 1915, ohledání na místě úrazu bylo předsevzato dne 28/11. 1915 a žalobce o těchto výkonech žalované vědomosti nedal, ačkoliv otec poškozené A. Z. se svým zástupcem se celého řízení trestního zúčastnil jako soukromý účastník.
Tím byla žalované odňata možnost, s poškozenou vyjednávali o mimosoudní vyrovnání, a zajisté dalo se docíliti před odsouzením žalobce smíru dalelko výhodnějšího, poněvadž v té době praejudicielní otázka týkající se viny žalobcovy, rozhodnuta nebyla a také žalobce odňal žalované příležitost spolupůsobiti k osvobození žalobce.
Teprve z dopisu ze dne 12./1. 1916 seznala žalovaná, že žalobce byl odsouzen pro přestupek §. 335. tr. z. a že proti němu byly soukromoprávní nároky uplatňovány.
Žalovaná si proto dopisem ze dne 20./1. 1916 vyhradila rozhodnutí, bude-li škodu žalobci krýti, a dopisem z 28/2. 1916 mu sdělila, že další projednávání škodného případu M. Z. s poukazem na ustanovení §§. 7 .a 12. odmítá a na tomto stanovisku zůstala i v dopisu ze dne 9/3. 1916.
Žalobce ostatně zavinil sám, že ve sporu proti M. Z. podlehl a k náhradě škody byl odsouzen. Nenamítal totiž ve smyslu ustanovení §. 46. zák. o úraz. pojišťování dělnictva, že úrazu M. Z. úmyslné —
nezpůsobil a že tudíž dle tohoto zákonného ustanovení není povinen k náhradě škody. Žalobce nechal nabýti rozsudek I. stol. právní moci, ačkoliv rozsudek tento zřejmě spočívá na nesprávném posouzení právním, ježto soud I. stol. nevzal zřetel na §, 46. cit. zák. Žalovaná již svým dopisem ze dne 9./3. a 6./4. 1916 žalobce specielně upozornila na ustanovení tohoto §u, což však zůstalo nepovšimnuto, neradila mu však, aby podal odvolání proti rozsudku, aby se nepraejudikovala, a psala pouze, že mu ponechává na rozhodnutí, zda odvolání má býti podáno čili nic.
Jelikož žalobce odvolání nepodal, zavinil své odsouzení sám a nemůže tedy náhradu od žalované požadovati.
Také žalobce dostal již před podáním žaloby od zástupce M. Z. upomínku a také s ním vyjednával.
Konečně poukazuje žalovaná na okolnost, že dle výslovného ustanovení pojišťovací smlouvy z pojištění byly vyloučeny ony platy, které dle čeledního řádu se mají zapravovati. Dle ustanovení §. 21. zák. z 2./5. 1886 (čelední řád pro markr. Mor.) jest zaměstnavatel povinen pečovati o opatrování, lékařské ošetřování a léky čeledínů po dobu 7 neděl. Část ošetřovacích útrat na tuto dobu připadající jest povinen žalobce hraditi ze svého.
Rozsudkem zem. soudu v B. ze dne 23./10. 1916, Cg IV 66/16/10 byla žalovaná odsouzena dle omezené prosby žalobní z těchto
důvodů:
Žalobce dostál úplně ustanovením §§. 7. a 8. podmínek pojišťovacích. Dopisem žalované ze dne 25./8. 1915 jest prokázáno, že žalobce již 23./8. 1915 oznámil škodný případ jejímu zástupci, žalovaný ústav byl pak též přímo o škodě žalobcem zpraven dne 4./9. 1915. Poněvadž jí tedy oznámení o škodě během 30denní lhůty v podmínkách pojišťovacích předepsané došlo, vyhověl žalobce úplně své povinnosti oznamovací.
Podmínky pojišťovací neobsahují předpisu, že by pojištění museli ústavu oznámiti též zahájení trestního řízení, a !§ 8. podmínek pojišťovacích obsahuje pouze předpis, že ústav jest zpraviti o podání žaloby. Naproti tomu obsahuje § 124. poj. ř. z 22./11. 1915 č. 343. ř. z., jehož první oddíl dne 1. ledna 1916 nabyl platnosti, ustanovení, že povinnosti oznámiti škodný případ učiní se zadost, odešle-li se oznámení o něm během 8 dnů od okamžiku, co třetí svůj nárok proti pojištěnému mimosoudně přivedl k platnosti, nebo co bylo zahájeno trestní řízení pro čin nárok zakládající. Také tomuto ustanovení žalobce úplně vyhověl, poněvadž již 23. srpna 1915 úraz M. Z. žalovanému ústavu oznámil a první obeslání žalobce v trest. řízení bylo nařízeno teprve 8./9. 1915. Také jest nepochybno, že pojišťovací ústav byl si toho vědom, že trestní řízení pro úraz M. Z. — 211 —
bude zahájeno, ježto přece všechna těžká poranění mají za následek trestní vyhledávání, takže žalovaná společnost pojišťovací, která má v tomto oboru hojné zkušenosti, musila počítati se zahájením trestního řízení, a nemůže se nyní vymlouvali, že toto bylo zahájeno proti všemu očekávání. Ostatně nebyla by mohla žalovaná na průběh trestního řízení vykonávali žádný vliv, tak že opomenutí oznámení o řízení tom jest úplně bez významu.
Jest nepopřeno, že žaloba civilní u kraj. soudu v J. na zaplacení obnosu 8724 K podaná, žalobcem byla ihned po doručení žalované se všemi přílohami zaslána a žalovaná měla tedy příležitost pře vžiti zastoupení Fr. L. v civilním procesu a přednésti případné námitky a průvodní prostředky. Žalovaná však zastoupení a povinnost k náhradě škody dle svých psaní z 28./2. 1916 a 9./3. 1916 s poukazem na §§. 7. a 12., odst. 2. podmínek pojišťovacích, odmítla a to bezprávně, poněvadž žalobce svým povinnostem zadost učinil.
Dle §. 46. zák. o poj. úrazovém z 28./12. 1887 č. 1. ř. z. ex 1888 jest ovšem pojištěný jen v tom případě oprávněn přivésti k platnosti nárok na náhradu proti provozovateli, když nehoda při provozování byla provozovatelem úmyslně způsobena, jak ze spisu Cg I 9./16. kraj. soudu v J. na jevo vychází, žalobce skutečně nenamítl, odvolávaje se na tento § 46., že ručení jeho jest vyloučeno, a také v rozsudku zmíněného soudu nebylo na předpis tohoto §u vzato zřetele.
Tvrzení žalované, že žalobce již svým dopisem z 9./3. 1916 na § 46. zák. o úraz. poj. upozornila, není správné, poněvadž v tomto psaní takové poznámky není. V dopise ze dne 6./4. 1916 žalovaná ovšem § 46. uvedla, avšak v té souvislosti, že prý opomenutím odvolání se na § 46. zák. o úraz.' poj. měla za následek odsouzení žalobce v trestním řízení. Ostatně ponechala žalobci resp. jeho právnímu zástupci na vůli, chce-li proti rozsudku podati odvoláni čili nic.
Nepodal-li tedy žalobce odvolání proti rozsudku, neztratil tím přece svého nároku z pojišťovací smlouvy na náhradu zažalovaného obnosu, poněvadž žalovaná výslovně nežádala, aby odvolání bylo podáno, a také není žádných okolností, ze kterých by se mohlo usuzovati, že žalobce snad úmyslně odvolání nepodal, aby žalované způsobil škodu. Byla-li žalovaná názoru, že odvolání určitě pro žalobce příznivě dopadne, bylo její povinností žalobce přiměti k tomu, aby podal odvolání, ne však nechati mu na vůli, chce-li podati odvolání, a nemůže mu býti na škodu ani to, že se rozsudek snad zakládá na právním omylu.
Rozsudek kraj. soudu v J. nabyl právní moci a žalovaná jest proto povinna žalobci dle pojišťovací smlouvy obnos, k jehož zaplacení byl odsouzen, nahraditi. Jak na jevo vychází z námitek žalované, jest tato toho názoru, že by žalobce, kdyby se byl zavčas odvolal na § 46. zák. o úraz. poj., nebyl býval odsouzen u kraj. soudu v J. Dle toho však bylo by lhostejno, jaký výsledek mělo trestní —212 —
řízení proti F. L. a opomenul-li tedy žalobce oznámiti žalované, že toto bylo zahájeno, nemohl jí tím způsobiti škodu. V tomto smyslu dlužno také vyikládati předpis poj. ř. z 22./11. 1915 č. 353 ř. z. o povinnosti oznamovací. Tím, že by pojištěný neučinil oznámení, byla by snad pojišťovací společnosti způsobena škoda. V tomto případě nelze však mluvili o škodě, poněvadž právě žalovaná stojí ra stanovisku, že žalobce, kdyby se byl odvolal na § 46. zák. o úraz. poj., by rozhodně nemohl býti odsouzen.
Zástupce žalobce obrátil se dopisem z 13./1. 1916 na žalovanou o informaci, zda se má pokusiti o vyrovnání s poraněnou M. Z. Žalovaná však odmítla všechno vyjednávání o smír a prohlásila, že za nic neručí a nemůže se proto nyní odvolávati na to, že pro vinu žalobce nemohla uzavřití vyrovnání s M. Z. Ostatně se žalobce vzdal obnosu 197 K 08 h, k jehož zaplacení byl odsouzen trestním rozsudkem, tak že tento rozsudek nepřichází v úvahu, a nezáleží na tom, zda žalobce již před podáním civilní žaloby se zástupcem M. Z. vyjednával, a proto byl důkaz o tom nabídnutý jako nerozhodný.
Jest správné, že společnost pojišťovací není zavázána k náhradě výloh, které službodárce hradili má dle služebního řádu; poněvadž však žalobce náhrady útrat léčebných z trestního rozsudku se vzdal a v Obnosu 2596 K 61 h tyto výlohy nejsou obsaženy, nepřichází služební řád dále v úvahu.
Žalobce byl pravoplatně odsouzen k náhradě obnosu 2596 K 61 h a dle pojišťovací smlouvy se žalovanou má nárok na náhradu tohoto obnosu, pročež žalovaná musela býti odsouzena.
Odvolání žalované vrchní soud zemský v B. nevyhověl, rozsudek naříkaný potvrdil z těchto
důvodů:
Odvolatelka shledává odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci v tom, že prvý soud nesprávně těžil ze zjištěných okolností, a tím jednak platnou pojišťovací smlouvu nesprávně vyložil, jednak nesprávně použil zákonných ustanovení nového řádu pojišťovacího. Mimo to přehlédl prý prvý soud, že žalobce neodvolav se z rozsudku kraj. soudu v J. ze dne 28. března 1916, Cg I 09/16 zavinil, že tento rozsudek nabyl právní moci.
Odvolací soud má za to, že odvolací důvod uplatňovaný stranou žalovanou, jest neospravedlněn.
Jest nesporno, že případ škody nastal dne 16. srpna 1915 a že jednání o náhradu z něho, opírající se o pojišťovací smlouvu ze dne 2. června 1910, přesunulo se přes r. 1915 do r. 1916. Následkem toho dlužno případ ten posuzovati do 31./12. 1915 pouze dle citované smlouvy pojišťovací mezi spornými stranami uzavřené, kdežto ode — 213 —
dne 1. ledna 1916 třeba přihlížeti též k zákonným předpisům cis. nař. z 22./11. 1915 č. 343 ř. z. o novém řádu pojišťovacím, pokud platí již ode dne 1. ledna 1916.
Dle §. 7. všeob. podmínek pojišťovacích byl žalobce povinen straně žalované nejpozději do 30 dnů od té doby, kdy z případu úraizu byly naň vzneseny nároky na náhradu, učiniti o tom ohlášení a udati přesně okolnosti a příčiny, které případ škody přivodily, jakož i dále oznámiti jí jméno a osobní poměry poškozeného. Této povinnosti vyhověl žalobce tím, že již lístkem ze dne 19./8. 1915 oznámil případ škody zástupci žalované strany v J., který svým dopisem ze dne 23.8. 1915 o tom dále podal zprávu žalované pojišťovně a mimo to žalobce žalované straně zaslal vyplněný formulář o případu škody, datovaný dne 4./9. 1915, v němž podrobně úraz jest udán a zároveň v rubrice č. 12. jest uvedeno, že dosud nebylo trestní řízení s původcem úrazu zavedeno, že však strážmistr četnický věc již vyšetřuje.
Toto oznámení nebylo sice zasláno straně žalované doporučeným dopisem, jak měil žalobce dle §. 7. podmínek učiniti, ale jest to dojista lhostejno vzhledem k tomu, že žalovaná strana nepopírá, že obojí oznámení obdržela. Za tohoto stavu věci jest rovněž úplně lhostejno, zda oznámení došlo straně žalované od žalobce přímo, anebo prostřednictvím jejího zástupce.
Poukaz strany žalované v jejím odvolání na ustanovení §. 43. nového ř. poj. jest již proto nesprávný, že tento zákonný předpis posud není v platnosti; ale i kdyby platil, neprospělo by toto ustanovení zákona straně žalované, poněvadž dle něho (viz § 43. č. 2) by byl zástupce její oprávněn, oznámení to za ni přijmouti.
Z obsahu §. 7. cit. podmínek nevyplývá, že by žalobce byl též býval povinen uvědomiti stranu žalovanou i o trestním řízení proti němu zahájeném, anebo o dalším postupu trestního řízení. To již proto ne, poněvadž povinnost oznámiti případ škody žalované nastala mu díle §. 7. podmínek teprve tehdy, když byly na něho náhradní nárolky vzneseny, což se stalo dne 10. prosince 1915, kdy zástupce soukromé účastnice při hlavním přelíčení před okr. s. T. uplatnil proti němu soukromoprávní nároky na náhradu škody. Proto také nemůže se strana žalovaná odvolávati na ustanovení §. 124., odst. 1. poj. ř.; neboť tento předpis zákonný nabyl podle čl. I. č. 14 cit. zákona teprve dne 1. ledna 1916 platnosti a nazpět účinkovati nemůže.
Nelze tedy mluviti, jak míní odvolatel, o 8denní lhůtě oznamovací, nýbrž pro oznámení platí jak před 1. lednem 1916, tak i za vlády nového řádu pojišťovacího smluvená mezi spornými stranami lhůta 30denní a nebylo by této lhůtě na závadu ani ustanovení §. 129. poj. ř., které však dosud neplatí; jsouc na prospěch pojistníka platí — 214 —
vzdor novému řádu pojišťovacímu i nadále, do'kud vůlí stran nebyla změněna.
Z uvedeného plyne, že žalobce nebyl vůbec povinen do 10. prosince 1915 žádného oznámení podle §. 7. poj. podmínek žalované straně učiniti; učinil-li však už dříve oznámení, nebyl přes to povinen zasílali před 10. prosincem 1915 žalované straně podle druhé věty cit. l§. 7. podmínek listiny případu škodného se týkající. Vždyť ustanovení toto nutně předpokládá, jak ze znění §. 7. podmínek v jeho celku plyne, že nastala pro pojistníka již před tím povinnost oznámiti společnosti případ škody. Proto lze v nejpříznivějším pro stranu žalovanou případě tuto povinnost zasílání listin čítati teprve od 10. prosince 1915.
Poněvadž trestní rozsudek okres, soudu v T. dne 10./12. 1915 prohlášený v přítomnosti obžalovaného (nynějšího žalobce) nebyl mu doručen, nevzešla pro něj dle cit. ustanovení §.. 7. podmínek povinnoíSt, aby jej společnosti pojišťovací zaslal. Na tom nic nemění okolnost, že byl opis rozsudku doručen obhájci F. L., neboť stalo se to k žádosti obhájcově za účelem provedení ohlášeného odvolání do rozsudku tohoto. Po potvrzení tohoto rozsudku kraj. soudem v J. oznámil žalobce dopisem svého zástupce ze dne 13.71. 1916 věc pojišťovně a rovněž sdělil s ní včas také podání žaloby na náhradu škody. Tím vyhověl žalobce také ustanovení §. 124., odst. 1. poj. řádu, jenž nabyl 1. lednem 1916 platnosti.
Z toho všeho vyplývá, že se žalobce zachoval podle §. 7. podmínek pojišťovacích a že jmenovitě škodu žalované straně oznámil včas. Žalovaná mohla ostatně již z obsahu formuláře o škodě dne 4. září 1915 sepsaného poznati, že trestní řízení jest v proudu a bylo proto na ní, alby obdrževši formulář zaujala stanovisko ku škodě té, jak ostatně ve svém dopise ze dne 25./8. 1915 slíbila.
Stejně jest tomu ohledně ustanovení §. 8. všeob. podmínek pojišťovacích a právem má soud I. stolice za to, že i toto ustanovení smlouvy pojišťovací nebylo žalobcem porušeno. Není v něm obsažen diktát, že měl žalobce s poškozenou osobou resp. s jejím zástupcem zákonným jednati hned ve stadiu řízení trestního, jež bylo proti němu vedeno; to, co odvolatelka o významu trestního řízení pro vyjednávání o výši odškodného vykládá, lze sice se stanoviska §. 124. poj. řádu schvalovali, sluší však poukázati na to; že — jak už shora bylo uvedeno — trestní řizení proti F. L. skoro celé se odehrálo v r. 1915 a že dotyčné ustanovení §. 124., odst. 1. poj. ř., platí teprve od 1. ledna 1916.
Žalovaná strana ostatně netvrdila původně sama, že se žalobce zpronevěřil svým jednáním ustanovení §. 8. poj. podmínek, neboť ve všech svých dopisech, v nichž odmítala projednání škodného případu nezl. M. Z., odvolávala se pouze na '§ 7. podmínek, kdežto o §. 8. podmínek se ani slovem nezmínila, jsouc tehdy patrně — 215
sama přesvědčena, že žalovaný se neprohřešil proti tomuto §u podmínek.
Žalobce dopisem z 15,/1. 1916 zaslav později civilní žalobu na náhradu škody straně žalované, plně vyhověl tomuto ustanovení smlouvy pro obě strany závaznému. Odmítla-li žalovaná nejen jednati o dohodu, nýbrž i odepřela-li sňčastniti se sporného jednání o žalobě nezl. M. Z. na náhradu škody proti F. L. u kraj. soudiu v J. zahájeného, ponechala-li konečně, ač jí byl ihned oznámen obsah rozsudku v této sporné věci kraj. soudem v J. vyhlášeného, F. L. resip. jeho právnímu zástupci prohlašujíc zároveň, že pozbyl dle §'. 12., odst. 1. poj. podmínek, vůči ní nároku na náhradu, na vůli, chce-li se z rozsudku toho odvolati čili nic, tu nelze vinu na tom všem, co se po 13. lednu 1916 událo, jmenovitě že se F. L. neodvolal, ač by byl mohl, opíraje se o ustanovení §. 46. úraz. zák., docílili příznivého výsledku, přičítati F. L., neboť tento neopomenul sdělili společnosti dle pravdy veškeré okolnosti pro posouzení celého případu důležité a zachoval se plně dle §. 8. podmínek pojišťovacích.
Poněvadž F. L. straně žalované spor zavčas oznámil a poněvadž jmenovitě se zřetelem ku stanovisku, které žalovaná strana proti obsahu podmínek pojišťovacích ve sporu tomto zaujala, nebyl povinen odvolati se z rozsudku, nelze schvalovali právní názor odvolatelčin, že F. L. zbaviv sebe a stranu žalovanou rozumného zákroku včas, nemá nároku na náhradu ani z pojišťovací smlouvy, ani ze zákona. Opak jest pravdou; neboť žalovaná strana nemajíc příčiny činiti F. L. výtky, že proti smlouvě si v trestním řízení počínal, neměla žádného důvodu, aby v civilním řízení o náhradu škody nedostála své smluvní povinnosti. Správně bylo již v důvodech naříkaného rozsudku poukázáno na to, že mohla, kdyby byla včas a dle smlouvy zasáhla do civilního řízení o žalobě před kraj. soudem v J. a kdyby byla se bránila s F. L. proti nároku nezl, M. Z. poukazem na ustanovení §. 46. úraz. zák., přivoditi jinaké rozhodnutí ve sporu zahájeném o zmíněné žalobě. Jedině ona zavinila, že se tak nestalo, poněvadž neprávem trvala na nesprávném stanovisku, že může se dovolali ustanovení §. 12., odst. 2. všeob. podmínek pojišťovacích.
Dovolání žalované strany nejvyšší soud nevyhověl z těchto
důvodů:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvody č. 3 a 4 §. 503. c. ř. s., nelze přiznali oprávnění.
Dovolací důvod č. 3 §. 503. c. ř. s, shledává dovolání v tom, že závěry odvolacího soudu, že žalobce splnili povinnosti uložené mu v §. 8. všeobecných podmínek pojišťovacích a že žalovaná jest sama vinna nepříznivým výsledkem žalobcova sporu Cg I 9/16, jsou nesprávný. Jest zřejmo a netřeba blíže rozbírali, že tím uplatněný —
důvod dovolací vůbec není proveden, poněvadž se netvrdí, že by nějaké skutkové předpoklady odvolacího soudu odporovaly sporným spisům.
Se stanoviska dovolacího důvodu č. 4 §. 503. c. ř. s. bere dovolání v odpor právní posouzení věci odvolacím soudem a snaží se dokázati, že žalovaná nabyla následkem nesplnění povinností příslušejících podle §§. 7. a 8. pojišťovací smlouvy žalobci, práva použiti doložky o ztrátě nároku dle §. 12., odst. 2. pojišťovací smlouvy, a že následkem toho byla oprávněna odmítnouti pojišťovací nárok, jakož i účastenství na civilní rozepři právní.
S tímto poslednějším názorem nelze souhlasiti a jest naopak odůvodněn daným věcným i právním stavem potvrzující rozsudek soudu odvolacího, vyhovující žalobní žádosti přes to, že nelze popříti, že žalobce skutečně nedostál povinnostem, které mu jsou uloženy ve shora citovaných §§. pojišťovací smlouvy.
Žalobce oznámil dne 19. srpna 1915 nastalý úraz zástupci žalované a podal dne 4. září 1915 společnosti na vyplněném formuláři zprávu o úrazu, v níž se výslovně k č. pol. 11. uvádí, že neštěstím postižená M. Z. dosud nevznesla nároků na náhrada škody. Dle §. 7. pojišťovací smlouvy jest žalobce povinen do 30 dnů od okamžiku, kdy byly vzneseny proti němu náhradní nároky, učiniti o tom oznámení. Jest zřejmo, že obě zprávy žalobcovy, které byly podány ještě dříve, než byly nároky na náhradu škody skutečně vzneseny, byly pouhá udání o úrazu, nikterak však oznámení ve smyslu §. 7. pojišťovací smlouvy, a nemohou tudíž přicházeti v úvahu pro posouzení otázky, vyhověl-li žalobce této smluvní povinnosti.
Pro tuto otázku jest však bez významu také okolnost vytknutá odvolacím soudem, že žalovaná slíbila v dopise ze dne 25. srpna 1915, že se k věci vrátí, až obdrží vyplněný formulář (zprávu o úrazu). Neboť pokud nebylo učiněno oznámení o vznesených nárocích na náhradu škody, neměla žalovaná příčiny k jakýmkoli opatřením.
Nároky na náhradu škody byly vzneseny teprve během trestního řízení, provedeného proti žalobci pro přestupek §. 335. tr. z.
Ihned při prvním hlavním přelíčení, konaném dne 19. listopadu 1915, připojil se otec nezl. M. Z. svým právním zástupcem k trestnímu řízení jako soukromý účastník a dal tím zřetelně na jevo, že chce od pojistníka požadovati náhradu škody. Rádné náhradní nároky byly ovšem oznámeny teprve při druhém přelíčení hlavním, konaném dne 10. prosince 1915.
Již od prvního okamžiku (19. listopadu 1915) byl žalobce nepochybně povinen učiniti ve stanovené 30denní Lhůtě oznámení ve smyslu §. 7. pojišťovací smlouvy a počínaje tímtéž okamžikem — dle úvodních slov §. 7. »měl-li úraz za následek vznesení nároků na náhradu škody" — dle §. 7., 2. věty, pojišťovací smlouvy mimo to — 217 —
ještě zavázán, »zaslati společnosti nebo jejímu jednatelství generálnímu co' nejdříve všecky jemu docházející, případu škody se týkající listiny« (tudíž také soudní oibsílky), a byl povinen dle § 8. pojišťovací smlouvy po uvedeném okamžiku, především s přibráním zástupce žalované zahájiti s poškozenou jednání o narovnání.
Těmto závazkům žalobce, jak zjištěno, nedostál. Bezvýznamná jest okolnost vytknutá v té příčině soudem odvolacím, že již ve zprávě o úrazu ze dne 4. září 1915 bylo udáno, že věc již vyšetřoval četnický strážmistr, a že žalovaná z toho musila poznati, že proti žalobci jest zavedeno trestní řízení, poněvadž vyhledávání bezpečnostního úřadu nemusí nutně vésti k zavedení trestního řízení a mimo to smlouva neobsahuje žádného ustanovení, dle kteréhož by byl býval žalobce povinen uvědomiti žalovanou o zavedení trestního řízení.
Přes to nemůže v daném případě zanedbání povinností pojištěncových, o nichž byla shora řeč, míti za následek ztrátu pojišťovacího nároku dle §. 12., odst. 2. pojišťovacích podmínek. Doložka o ztrátě nároku směřuje k tomu, aby chránila pojišťovatele v zájmu spořádaného provozování obchodu před případným’ ztížením převzatého risika. Tomuto účelu a intencím smluvních stran k němu směřujícím by se však příčilo a odporovalo zásadě o poctivosti a víře v obchodním styku, kdyby doložka o ztrátě měla pojištěnce nezaslouženě stihnouti i tenkráte, když nezanedbání povinností, o kteréž tu jde, jest se stanoviska pojišťovatele samého bez významu, jak tomu jest v tomto případě.
Nelze především pochopiti, co by byla žalovaná — i kdyby se bylo oznámení dle §. 7. pojišťovací smlouvy bylo stalo' včas a i kdy by jí byla zaslána obsílka ke druhému přelíčení hlavnímu neprodleně a ještě před 10. prosincem 1915, — během trestního řízení mohla podniknouti k odvrácení nebo snížení nároků na náhradu škody, vznesených v trestním řízení. Nelze také seznati a nemůže se zajisté důvodně tvrditi, že by neúčast žalované při trestním řízení měla v její neprospěch vliv na zjištění nebo objem nároku pojišťovacího. Jen mimochodem budiž podotknuto, že nároky poškozené na náhradu škody byly uplatňovány pouze z menší části v trestním řízení, z větší části však teprve v civilním sporu a že žalobce v tomto sporu se zřekl nároku na náhradu oněch obnosů, k jichž zaplacení byl pravoplatně odsouzen v trestním řízení (náhrada útrat léčení a zastupování) a že svou žádost žalobní v tom směru omezil.
Poukazuje-li dovolání se zvláštním důrazem na to, že se žalované opomenutími žalobcovými znemožnilo, aby uplatnila námitku podle §. 46. zák. o úraz. pojištění s úspěchem již v řízení trestním, dlužno na to odpověděti, že by se bývalo slušelo námitku tuto mnohem účelněji uplatňovati v civilním sporu než v řízení trestním, poněvadž v tomto řízení zaujímají nároky práva civilního pouze vedlejší — 218 —
místo, a trestní soudce není povolán, aby prováděl formální spor civilní.
K hájení práv žalované poskytoval rozhodně civilní spor nejvhodnější a přirozený rámec a podklad. O podání civilní žaloby byla však žalovaná žalobcem dne 15. února 1916 neprodleně (§ 124. poj. ř.) vyrozuměna. Bylo její povinností, aby ihned po obdržení oznámení měla na zřeteli právní obhájení žalobcovo a pečovala o znalecké vedení sporu. Žalované bylo možno, aby přistoupila k zahájené rozepři právní jako vedlejší intervenientka s postavením společníka v rozepři dle §. 20. c. ř. s. — aniž by bývalo třeba ohlášení rozepře nynějším žalobcem, tehdejším žalovaným — a použiti všech jí po ruce jsoucích prostředků právních a obranných (mezi nimi také námitky § 46. zák. o úraz. poj.). Vznésti odvolání bylo za daného stavu věci nutno v zájmu žalované samotné.
Opomenula-li žalovaná vše to učiniti a odmítla-li dopisy ze dne 28. února a 9. března 1916 veškeré účastenství na právní rozepři bez důvodu, musí sama nésti škodlivé následky passivního chování svého a své nečinnosti, jakož i neodůvodněných obmeškání.
(Rozh. nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1917, Rv III 37/17.) —rcn—

Citace:

K výkladu doložky o ztrátě nároku z pojišťovací smlouvy. - Doložka tato směřuje k tomu, aby ochránila pojišťovatele v zájmu spořádaného provozování obchodu před případným .... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 5, s. 225-236.