NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Láska desertující.

(Divisní soud v Praze.)

„Láska není v podstatě pranic jiného, než zvláštní odrůda šílenství. Z lásky skáče se do vody i pod vlak, sahá se po revolveru i kapkách jedů, ba — nejstrašlivější to způsob sebevraždy — z lásky se lidé dokonce někdy ožení; jaký tedy div, že tento člověk z lásky desertoval z nebe naší armády v peklo cizinecké francouzské legie do Maroka“.
Takto započal Dr. Mellan, známý pražský obhájce, svoji obhajovací řeč.
Pan Josef Polák byl obviněn vojenskou prokuraturou předně ze zločinu deserce, jehož se dopustil tím, že služební přísahou vázán a do československé branné moci zařazen z dovolené jemu náhr. praporem ppl. č. 42 v Terezíně udělené a dne 6. září 1919 končící, k tělesu svému svémocně a v úmyslu své služební povinnosti navždy se vyhnouti, se nevrátil a vzdálen zůstal až do dne 28. dubna 1926, kdy písemně návrat svůj z ciziny ohlásil ministerstvu Národní obrany.
Pan Polák hájil se tím, že si během vojenské služby učinil známost, že však rodiče děvčete tomu bránili tou měrou, že oba milenci rozhodli se společně skončit i sebevraždou. Později si věc rozmyslili. Pan Polák v bezradnosti a zoufalství, nemoha nalézti jiného prostředku k zapomenutí vedoucího, odejel od svého pluku, cestoval po Německu, pracoval v dolech a loděnicích, až nakonec zakotvil v cizinecké francouzské legii; v Maroku, kde sloužil na revers plných 6 let. Během služby utrpěl úraz na pravé ruce a jest nadobro zmrzačen. Pak — neboť touha po vlasti byla nepřekonatelná — navrátil se do Čech a se svým otcem navštívil dra Mellana , který mu poradil, aby se sám udal a dal se vojenským zákonům k disposici, což také prostřednictvím svého obhájce učinil podáním, zaslaným na ministerstvo Národní obrany, jež vyřídilo hlášení prostřednictvím vojenské prokuratory žalobou pro zločin deserce. Leč kromě deserce byly tu ještě jakési další drobné a nevyřízené účty.
Žaloba vojenské prokuratury vinila dále p. Poláka, že vylákal na jistém obchodníku 400 Kč, předstíraje, že jede na služební cestu do Německa a nemá potřebných peněz, dále že jistého bankovního úředníka uvedl v omyl předstíráním, že vojenská mensa odmítla vagon slovenského sýra, na němž by se dalo dobře vydělati, na kterýž „výhodný obchod“ získal zápůjčku 3000 Kč.
Dále byl obviňován, že vylákal na jistém mistru krejčovském oblek, v němž později desertoval. Konečně pak stěžovala si žaloba na obžalovaného v tom směru, že jako správce vojenského skladiště nedbalostí svou při správě zavinil ztrátu 44 prostěradel v ceně 704 Kč, tudíž jako osoba k uschování polních potřeb ustanovená uschování toto vedla nepečlivě a nevěnovala povinný dozor svěřeným erárním statkům. Pokud, jde o tyto delikty, hájil se obžalovaný tím, že šlo o pouhé lehkomyslné dělání dluhů, že sice si vypůjčoval, nemaje na ten čas naděje v možnost zaplacení, leč že nejednal způsobem podvodným. Však právě v tomto směru byl obžalovaný usvědčen způsobem až nadbytečně přesvědčivým. Ze svědeckých protokolů vyšlo najevo, že pokud šlo o prvý případ „výpůjčky“ 400 Kč, neměl vůbec pražádné cesty do ciziny a že tedy toliko předstíral, jakoby šlo o momentální finanční výpomoc. Druhý případ byl ještě rafinovaněji zosnován. Důstojnická mensa neobjednala pražádného sýru, dokonce pak ne vagon. A tak se vagon napěchovaný domněle slovenským sýrem scvrkl na pouhou pověst o jakémsi agentu sýrárny, který prý — a to opět nikoliv mense, nýbrž přímo obžalovanému — mluvil o možnosti nákupu vagonu sýra a lehkého výdělku při tomto obchodě. Šaty pak vylákal zřejmě jen proto, aby tak v civilu nepozorovaně mohl desertovati.
Radou pak svědků byl obžalovaný vposled usvědčen, že jako správce vojenského skladiště vedl si vskutku lehkomyslně, nezakládal účetních knih, na výdej zboží neměl potvrzenek, prostěradla dával na příkazy psané na navštívenkách atd.
Obhájce obžalovaného, Dr. Mellan, právnicky důmyslně dokazoval, že tu není zločinu deserce, poněvadž tento čin předpokládá jako základní motiv úmysl vyhnouti se navždy své vojenské povinnosti. Obžalovaný podle spisového stavu buď chtěl se vyhnouti strastem své neradostné lásky nebo svým věřitelům, nikoliv však vojně. Ostatně dobrovolným návratem a přihláškou vyvrátil sdostatek podezření z úmyslu vyhnouti se navždy vojenské službě.
Pokud jde o podvody, hodnotil je obhájce jako civilní obligace, neboť nebylo prokázáno, že by ony zápůjčky byl získal výlučně na podkladě nepravdivého předstírání. Osoby ony zapůjčily mu peníze nikoliv na základě jeho nesprávných a vymyšlených udání, nýbrž na podkladě osobních známostí.
Co se pak týče nedbalosti ve správě skladiště, akcentoval obhájce, že delikt tento jest amnestován. Nebyl by jen tehdy, jestliže by byl obžalovaný jednal z osobní ziskuchtivosti, a proto tento delikt, pokud jde o trestnost, zanikl amnestií.
Soud také obžalovaného vskutku z tohoto posléz uvedeného deliktu osvobodil, leč uznal jej vinným jak zločinem deserce tak podvodu a vyměřil mu trest — k vroucí přímluvě obhájcově — pouhých tří měsíců, a to podmínečně na 3 roky.
Líčení předsedal šéf divisního soudu v Praze pluk. Dr. Adam, žalobu zastupoval major Dr. Kubát.

Citace:

Láska desertující. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 28, s. 336-337.