Č. 3968.

Nemocenské pojištění. — Církevní věci (Slovensko): I. Ani na Slovensku nemá jmění církevní povahu veřejného fondu. — II. O t. zv. nejvyšším právu dozorčím býv. uherských panovníků ke jmění církevnímu. — III. O povaze t. zv. centrální komise římsko-katolických statků na Slovensku.
(Nález ze dne 1. října 1924 č. 16643).
Prejudikatura: Boh. 3501 adm
Věc: Jan V. ve S. proti mnisterstvu sociální péče o nemocenské pojištění zaměstnanců.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. soc. péče uznalo nař. rozhodnutím v pořadu instancí st-le za povinna zaplatiti okresní dělníky pojišťující pokladně v K. za zaměstnance biskupského velkostatku ve Šť. na nemocenských příspěvcích s úroky z prodlení a exekučními útratami částku 30459 Kč 71 h.
Stížnost namítá nezákonnost nař. rozhodnutí uplatňujíc jedinou námitku, že žal. úřad církevnímu velkostatku .... biskupství upírá povahy veřejného fondu ve smyslu § 3 zák. o nem. poj. Dovozuje, že nemůže býti pochybnosti, že kat. církevní statky jak podle jich původu (většinou královská donácia) tak podle jich účelu a právní struktury organisace mohou býti kvalifikovány jen za veřejné fondy. O jejich veřejnoprávní povaze svědčí řada zákonných předpisů, jež nakládání s nimi obmezuje (ku př. při zcizení, zabavení a j.) a jež je staví pod státní dozor. Z toho důvodu zřídil stát »Centrální správu kat. církevních velkostatků v Bratislavě«.
O stížnosti uvážil nss toto:
Dle § 3. zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb., jehož působnost rozšířena byla na území Slovenska nař. z 23. září 1919 č. 516 Sb., ve znění zák. z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. převzatého pro území Slovenska §em 2 nař. z 21. ledna 1921 č. 26 Sb., nevztahuje se pojistná povinnost, stanovená v § 1 nemocenského zákona ke zřízencům, kteří jsou ustanoveni se stálým služným ve službě státu, země, župy, okresu, municipálního města nebo veřejného fondu, pokud zřízenci ti mají v případě onemocnění proti svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku.
Nař. rozhodnutí i stížnost jsou za jedno v tom, že statky biskupství, o jichž zaměstnance se jedná, jsou majetkem církevním.
Spor jest jedině o otázku, zdali jmění církevní má právní povahu veřejného fondu ve smyslu uvedeného předpisu nemoc. zák. čili nic.
Vymezením pojmu veřejného fondu se stanoviska nemoc. zák. zabýval se nss již ve svém nál. Boh. 3501 adm. a došel k právnímu názoru, že veřejnými fondy míněny jsou — ne-li vůbec jen fondy státní — tedy na jisto jen fondy, které jak svým účelem, tak především i svou organisací jsou fondům státním podobny t. j. takové podstaty majetkové, jež jsouce platným právním řádem určeny k tomu, aby byly hospodářským podkladem pro plnění některých úkolů, jež veřejná správa na se vzala, jsou podrobeny správě orgánů moci veřejné, tak že staly se článkem v organisaci veřejné správy.
Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě.
Cit. nález, zabývaje se dále otázkou, zdali církevní jmění v zemích historických jest považovati za takovýto veřejný fond, dospěl, sleduje historický vývoj poměru církve ke státu až na naši dobu k úsudku, že jmění církevní bylo a jest podstatou majetkovou sui generis, na niž platné právo nepohlíží jinak, než jako na předmět jisté péče a dozoru orgánů státních.
V tom směru nezaujímá jmění církevní v zemích dříve uherských odlišného postavení. I zde slouží výhradně účelům církevním a jest v podstatě spravováno dle všeobecných ústavních předpisů kanonického práva.
Správa majetku církevního jest i zde v rukách kléru a vliv státní moci a světského zákonodárství omezuje se na intensivní dozor a zákazy volného nabývání, zcizení a zabavení církevních statků. Tak vykonávali bývalí uherští panovníci nejvyšší patronátní právo nad katolickou církvi a nejvyšší dozor nad církevním jměním. Nejvyšší dozorčí právo uherských vladařů bylo součástkou jejich suverenity a bylo vykonáváno jako část vládní vvkonné mocí (srov. zák. články LX a LXXIV:1715, LXX a LXXI:1723, XXIII: 1790/91 a XXVI: 1840). Nabývání, zcizení a zabavení církevního jmění upravují četné předpisy zejména zák. čl. XLIII: 1495, LV a LXV:1498, XXXI: 1567, §§ 12. a 13., XVII: 1647 a jiné).
Není však předpisů bývalého státu uherského, jež by zahladily povahu majetku církevního jako zvláštní podstaty majetkové od majetku státního rozdílné, sloužící účelům výhradně konfesním.
Tyto právní poměry, trvající až do připojení Slovenska k republice čsl., nebyly zákonodárstvím tohoto státu změněny.
Centrální komise ř. kat. statků pro Slovensko, na niž stížnost poukazuje k odůvodnění svého právního názoru o veřejnoprávní povaze církevních statků, byla zřízena nařízením min. pro správu Slovenska z 11. srpna 1919 č. 6525 pres. na základě §u 14. zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. jako mimořádné a přechodné opatření, jehož účelem bylo zabezpečiti integritu církevních obročí uprázdnčných (k těmto náleželo také biskupství spišské) nebo postrádajících řádné správy.
Komise tato, jež byla zrušena nařízením min. pro správu Slovenska z 15. října 1923 č. 9656 pres., nebyla útvarem trvalým, nýbrž pouze dočasným orgánem vlády s úkolem, aby záležitost správy některých církevních majetků na Slovensku byla uvedena v soulad s platnými právními předpisy a majetek ten převeden do rukou těch činitelů, jimž jeho správa za pravidelných poměrů přísluší.
Z těchto úvah jest zřejmo, že není podkladu pro názor stížnosti, že by platný právní řád jmění církevnímu přikládal povahu veřejného fondu.
Okolnost, že jmění církevní vzniklo z valné části z darovacích aktů vladařů uherských, nemůže ovšem sama o sobě jmění tomu zjednati postavení veřejného fondu. Že by in concreto aktem vladařským nebo jinou platnou normou bylo prohlášeno za státní nebo veřejný fond, stížnost ani netvrdí. Řídě se těmito úvahami nemohl nss shledati, že by byl žal. úřad porušil zákon, když neuznal zaměstnance, o které tu jde, za zřízence fondu veřejného ve smyslu § 3 nemoc. zák. a tudíž za osvobozeny z tohoto důvodu od povinnosti nemoc, pojištění.
K dalším vývodům stížnosti třeba ještě podotknouti:
K okolnosti, že dělníci biskupství jsou lépe pojištěni pensijním fondem biskupství nežli okresní dělníky pojišťující pokladnou, nelze přihlédnouti, poněvadž nemoc. zák. v § 11., jehož platnost rozšířena na území Slovenska nař. č 516/1919, uvádí taxativně ony právní útvary, jež jsou výlučně povolány a oprávněny k provádění obligatorního nemoc, pojištění. Stížnost pak netvrdí, že by pensijní pokladna biskupství měla právní povahu takovéhoto náhradního ústavu.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3968. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 497-499.