NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3842.

Honební právo (Slovensko): I. §em 6 zák. čl. 126/1920 a nařízením č. 310/1922 přešla kompetence ke schvalování pachtu obecní honitby z volné ruky na župní úřad. — II. Může župní úřad odepříti schválení úmluvě, kterou se obecní honitba přenechává z volné ruky osobě soukromé proti tomu, že tato osoba postoupí obci příjem plynoucí z jejího tržního práva?
(Nález ze dne 1. září 1924 č. 8549.)
Věc: J. Sch. ve Velké I. proti župnímu úřadu v Košicích o schválení směny obecní honitby za vybírání tržních poplatků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím, odepřel žal. úřad schváliti smlouvu z 15. února 1921, kterou byla obecní honitba v obci V. I. přenechána st-li z volné ruky na dobu šesti let od 1. srpna 1920 počínajíc za to, že postoupil obci na touž dobu příjmy plynoucí mu z jeho tržního práva.
Stížnost do výroku toho podanou shledal nss bezdůvodnou. Podle § 3 zák. čl. 20 z 1883 jest obecní honitbu dáti do pachtu nejméně na dobu šesti let, při čemž říditi se jest předpisy § 110 zák. čl. 18 z r. 1871, na jejichž místo nastoupil předpis § 120 zák. čl. 22 z 1886, který je tudíž pro řešení daného sporu směrodatný.
Podle tohoto utanovení jest pacht provésti z pravidla veřejnou dražbou a pouze tehdy, když k cíli nevedla, nebo když zájem obce by výjimečně doporučoval soukromou dohodu, lze právo honitby propachtovati také z volné ruky, smlouva je však pro obec závazná teprve, byla-li schválena municipiem.
Žal. úřad, na něhož přešla kompetence rozhodovati o těchto otázkách §em 6 zák. z 29. února 1920 č. 126 a nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb., neshledal důvodu, aby schválil svrchu uvedenou smlouvu a to, jak z jeho výroku patrno, jednak proto, že hledě k právní povaze tržního práva, jehož výkon st-1 chtěl postoupiti obci úplatou za její právo honitby, měl pochybnosti o tom, zda právo to, opírající se po názoru úřadu o šlechtickou výsadu, nebylo dotčeno zákonem z 10. prosince 1918 č. 61 Sb., jednak však také proto, že neshledal, že by pro obec z oné smlouvy vyplýval majetkový prospěch a že by tedy zájem obce ospravedlňoval, aby bylo použito tohoto výjimečného způsobu zpeněžení jejího honebního práva.
Podle spisů měl úřad pro posouzení hmotné výhodnosti oné smlouvy pro obec po ruce pouze prohlášení obecního rychtáře a podrychtáře ze 7. listopadu 1922, kteří neuvedše žádných konkrétních fakt odhadli výnos tržního práva na 4000 K ročně, a žal. úřad, jak z jeho výroku lze souditi, nepovažoval tento odhad za dosti spolehlivý, aby jej mohl položiti za základ svému rozhodnutí.
Pokud jde o stanovisko st-lovo k tomuto závěru úřadu, nenamítá, že a jak by si byl úřad měl a mohl opatřiti bezpečnější základ pro posouzení oné otázky, neuvádí ani nyní konkrétních fakt, z nichž by bylo lze posouditi přímo výhodnost oné smlouvy pro obec po stránce majetkové -— ať již podle výše pachtovného, jež snad st-1 sám za přenechání práva tržního dostával od osoby třetí, ať podle obnosů, jež z výkonu práva toho mu přímo plynuly — nýbrž odvolává se pouze na to, že práva toho nabyl úplatně v roce 1896, — podle smlouvy jednou pro vždy — za úplatu 1800 zl., tudíž na okolnost, z níž bez dalšího nebylo by lze ještě usuzovati na nynější výnosnost práva toho.
Nepodaly-li však strany úřadu ve správním řízení jiného materiálu, než svrchu uvedeno, a nedovolává-li se st-1 ani nyní, kdy již o stanovisku úřadu pochybností míti nemůže, určitých okolností, z nichž by bylo souditi na nesprávnost závěru, k němuž úřad dospěl, nelze právem ani tvrditi bezdůvodnost pochybností, jež úřad v tomto směru choval, ani vytýkati, že úřad neposkytl st-li ještě před svým konečným výrokem příležitosti, aby přednesl skutkové okolnosti, jež nyní předvádí.
Potom však neodporuje zákonu výrok, jímž úřad neuznal důvodným použití onoho výjimečného způsobu zpeněžení práva obecní honitby přenecháním z volné ruky (§ 120 zák. čl. 22 z 1886), když úplata, jíž se mělo obci za právo to dostati, nebyla smluvena předem určitým peněžitým obnosem, nýbrž spočívala v oprávnění vybírati si tržní poplatky, o jichž přiměřenosti k hodnotě postoupeného práva honebního měl úřad pochybnosti účastníky nevyvrácené.
Byl-li však zamítavý výrok žal. úřadu dostatečně opřen již tímto důvodem, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo ještě třeba zkoumati, zda a pokud by byl oprávněn i důvod druhý, týkající se samé existence st-lem tvrzeného a úplatou nabízeného práva tržního se zřetelem ke změněným státoprávním poměrům.

Citace:

č. 3842. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 265-267.